‚Světlano, tady se aspoň nestřílí.‘ Ukrajinská psycholožka popisuje cestu uprchlíků na Západ

V pondělí pozdě večer se po třech dnech dotrmácela se svou matkou a dvěma dětmi z bombardovaného Charkova do Prahy. Nyní už má Světlana Tavanceva domluvenou spolupráci s Národní ústavem duševního zdraví a s terapeutickou linkou Sluchátko. Na Ukrajině totiž pracovala jako psycholožka. Objížděla ukrajinské tábory pro uprchlíky z východní části země, pomáhala válečným veteránům i obětem domácího násilí.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Světlana (uprostřed) se svou rodinou | Foto: Iva Vokurková | Zdroj: Český rozhlas

Co teď mohou zažívat ukrajinští uprchlíci? Jaké reakce se u nich mohou objevit?
Na posttraumatický stresový syndrom je u lidí, kteří zažili ostřelování před pár dny, ještě brzo. Ale co obecně můžeme čekat od jakéhokoli cizího člověka, kterého vezmeme k sobě domů? Můžou nastat vyhrocené momenty, kdy něco zafunguje jako „spouštěč“.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Světlanou Tavancevovou

Je důležité, aby se jim nabízely konzultace s psychology. I když ze začátku si nebudou uvědomovat, že je potřebují. A zde je důležitý takt hostitele. Spíš než „Hele, přijde mi, že potřebuješ psychologa,“ je lepší říct „Vidím, že se necítíš dobře, chceš si o tom promluvit? Nebo by si o tom s tebou mohl promluvit psycholog“.

A co lidé, kteří se rozhodli uprchlíkům poskytnout útočiště?
I vy můžete propadat panice. Proto je potřeba, aby podporu pociťovali i místní lidé. Celá Evropa potřebuje psychohygienu, aby se panice ubránila. Je potřeba filtrovat množství a zdroje informací a mít k nim kritický postoj. Když je člověk pořád na facebooku, kde vidí samou válku, tak i to může vést k posttraumatickému stresovému syndromu. Protože virtuálně ve válce žije, má ji pořád v hlavě. To je informační útok, hybridní válka. I ta způsobuje trauma.

Jak se můžeme panice a strachu bránit?
Vy se teď bojíte, že válka přijde až sem. Je tu ale čas, který člověk může smysluplně využít. Tak se tomu snažte nějak zabránit, běžte pomáhat, něco dělejte. To je lepší než sedět a panikařit, že se možná něco stane. Je důležité zachovat si psychické zdraví. Jinak se všichni zblázníme kvůli jednomu člověku, který to nemá v hlavě v pořádku.

Světlana Tavanceva s dětmi v ústavní péči | Foto: Iva Vokurková | Zdroj: Český rozhlas

Původně jste chtěla v Charkově zůstat. Ve který okamžik jste změnila plány a rozhodla se utéct do Prahy?
Když na nás začali shazovat bomby. Ta rána v tobě probudí živočišné instinkty, začneš myslet jen na to, jak zachránit rodinu. Do té doby jsem si říkala, že střílejí 20 kilometrů od nás, že nebudu propadat panice. A pak jsem ukládala dceru do postele, přikrývala ji peřinou, a prásk – bum– první rána. Rozstříleli celou pokojnou vesnici, přitom tam nebylo nic, žádné strategické objekty. Jen staré babičky, chudé rodiny. Co musí prožívat taková stará paní, která je v domě sama? To je prostě teror…

Situace na východě

Jaká byla v Charkově v době vašeho odjezdu situace?
V obchodě kartou nezaplatíte, z bankomatu nevyberete. A i kdyby, v obchodech už není co koupit. Kolaps začíná… Kolabuje zásobování. Není benzín, protože řidiči cisteren se bojí sednout za volant. Všude se střílí, kdyby to chytli, vyletí do povětří. Takže dovézt tam humanitární pomoc ve velkém prostě není možné. Takže tam lidé sedí a hladoví.

Psycholožka Světlana Tavanceva v Praze | Foto: Iva Vokurková | Zdroj: Český rozhlas

Lidé ve městě mají normálně obchod pořád po ruce, vyjdou na ulici, koupí si půl kila mouky na koláč a to jim stačí. Nepotřebují si dělat zásoby. A najednou přijde válka a oni doma nemají fakt nic. Proto Charkov zažívá humanitární katastrofu.

Přijeli jste s malými příručními zavazadly a taškou přes rameno. S čím člověk utíká z ostřelovaného města?
Při útěku ze země si sebou máš vzít jen takzvané „evakuační zavazadlo“. Co do něj, se u nás píše i na internetových fórech. Hlavní jsou samozřejmě doklady. A to, co máš na sobě. Teplé oblečení mít nemusíš. K jídlu jsem stihla vzít jen tři tavené sýry. To bylo veškeré jídlo pro nás čtyři na dalších 30 hodin, co trvala cesta vlakem. Ani vodu jsme neměli.

Všichni utíkají nalehko, protože netuší, jak budou překračovat hranici nebo jestli se dostanou do vlaku. Proto jsem oblečení vyřešila tak, že jsem si na sebe všechno oblékla dvakrát. Uprchlík je vlastně něco jako výsadkář. Utíká, pořád někam leze, snaží se zachránit. Do toho neustálé rvačky, protože lidé jsou v panice, selhávají jim nervy…

Příjezd do Prahy

Mluvíme spolu asi deset minut poté, co jste z Charkova dorazila do domu vašich českých přátel. Jak se cítíte?
Cítíme se skvěle, v bezpečí. Vnímáme tu přátelskou atmosféru, vidíme ukrajinské vlajky, jak to tu lidé prožívají. První, co teď chci, je ale pořádně se vyspat. Zažili jsme 10 dnů bombardování. Byli jsme v neustálém napětí, protože poplašné signály nefungují, a tak jsme museli pořád sledovat internet, jestli nepíšou, že máme jít do krytů. A tak jsme spali popořadě.

V Česku se již zaregistrovalo přes 78 tisíc ukrajinských uprchlíků. Zhruba 55 procent z nich jsou děti

Číst článek

V Polsku jsme se dostali do centra pro uprchlíky. Nikdy jsem to neviděla, a to jsem byla v několika uprchlických táborech u nás. Tohle byl sál, kde bylo snad 500 lůžek, na nich 500 lidí... Chtěla jsem jít shánět nějaký hostel, ale moje maminka tam tak klidně stála a řekla: „Světlo, tady se aspoň nestřílí.“ A měla pravdu. Nás ostřelovali i ve vlaku.

A jak na Ukrajině vnímáte vašeho prezidenta? Tady je za hrdinu.
Všimli jste si, že se náš prezident stal názorovým vůdcem Evropy? Žádný z našich předchozích prezidentů nedokázal sjednotit celou zemi, natož Evropu. Evropskou unii už neřešíme. U nás na Ukrajině teď koluje vtip, že poté, co Charkov tři dny odolával útokům ruských vojsk, NATO požádalo o připojení k Ukrajině.

Iva Vokurková, Miroslav Tomek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme