Podpora města? Nikdo se mě nezeptal, jak se mám, říká přeživší zřícení lávky v Troji
Byla jednou z těch lidí, pod nimiž se zřítila lávka v pražské Troji. Paní Olga spadla z devíti metrů. Lékaři jí nedávali velkou šanci, ale žije. Má za sebou řadu operací a další ji čekají. „Jsem ráda, že jsme na tom mostě byli jenom čtyři, protože si pamatuju, jak tam chodily maminky s dětmi, jezdily kočáry, chodila tam školka,“ řekla nyní Radiožurnálu. A popsala, jak se jí za uplynulý rok změnil život.
Je uznaná jako invalida s kartou označením ZTP/P (zvlášť těžké postižení s průvodcem). Doma má složku plnou fotografií, rentgenových snímků a lékařských zpráv.
Přežila pád trojské lávky: Z toho dne si pamatuju jen ráno, na odškodnění stále čekám
Číst článek
Ložnici má plně přizpůsobenou svému stavu. Aby vůbec mohla sama vstát, má tam rehabilitační pomůcky, cvičící míče, dlahy. Ve vedlejším pokoji stojí kolečkové křeslo. Úpravami musely projít i toaleta se sprchou.
Když se rozhlédnu po pokoji, co je jinak, než bylo před úrazem?
Minimálně jsem si musela pořídit elektrikou ovládaný rošt do postele, abych se vůbec nadzvedla. Ty první měsíce po návratu z nemocnice jsem jenom ležela. Přátelé mi našroubovali nad postel madlo, abych se měla jak zachytit a vůbec se nějak vztyčit.
Kolik těch narkóz a operací bylo?
Úplně přesně to sama nevím. Občas to tak vyčítám z těch zpráv. První měsíc jsem strávila v umělém spánku a pod těžkými sedativy. Myslím, že jich bylo tak sedm. Sama přesně nevím, protože v prvních dnech mi řadu hodin nemohli zastavit krvácení, takže neustále dělali revize dutiny břišní, hledali ten zdroj krvácení. Vlastně mi nemohli operovat pánev, dokud mě nestabilizují.
Provizorní lávka v Troji bude širší. Počítá se s životností až třicet let a výstavbou příští rok
Číst článek
Připustila jste si někdy, třeba v nemocnici, že by se to třeba nemuselo povést? Bála jste se, že už nebudete soběstačná, že budete na vozíku?
Ano, měla jsem několikrát stavy, kdy jsem byla v opravdu těžké depresi, protože mi prostě postupně říkali: „Je tam trvalá překážka, ta noha se nikdy pořádně neohne‚ ta ruka se nikdy pořádně nenarovná. Prostě počítejte s tím, že budete trvale tělesně postižená.“ Nebylo jednoduché se s tím vyrovnat.
Ale chci hlavně poděkovat oddělení ARO Ústřední vojenské nemocnice za to, že mi zachránili život. A vůbec vojenské nemocnici za dobré zacházení. Když to vezmu včetně té poslední operace, ležela jsem tam skoro půl roku.
Máte za sebou rok léčby, operací. To asi nebyl snadný rok.
Ne, byl to rok plný bolesti, psychických trablů, kdy jsem přišla o rok žití svých vnoučat, na která jsem se těšila, že se o ně jako babička budu konečně moci starat a dělat s nimi různé skopičiny a tak. Takže mi v tomhle směru utekl rok nejen mého života, ale i života vnoučat. Je mi to líto, protože už nejsem tak mladá, abych ten rok jen tak přešla. Protože bohužel, člověk čím je starší, tím mu každá doba, která mu uteče, připadá důležitější.
Co vás v tuhle chvíli trápí nejvíc a co vás mrzí třeba nejvíc?
Mě asi trápí celkově ta vidina těch omezených možností v budoucnu. Ta ztráta schopnosti se postarat sama o sebe. Vždycky jsem byla zvyklá starat se sama o sebe a do jisté míry jsem teď závislá na podpoře, což vím, že je i omezující pro rodinu a prostě je mi to líto. Nerada někomu visím na krku.
Samozřejmě mi chybí možnost cestování. Dneska si netroufnu jet autobusem, netroufnu si jet metrem, protože musím sedět. Nemůžu do žádné tlačenice, kdyby do mě někdo strčil... Takže se mi strašně omezila pohyblivost po městě a celkově po republice, o cizině ani nemluvím. To je mi líto.
Je mi líto té závislosti, ale na druhou stranu jsem celkově ráda, že se konečně někdo začal starat o to, že tady máme mosty, o které je potřeba pečovat. A ne, že se něco postaví a pak se na to kašle, ale že se zavřela řada mostů, lávek. Že se shodila nymburská lávka, která byla stejná jako ta, co s námi spadla. Že to prostě nedopadlo tak, že s tím spadly desítky lidí. Jsem ráda, že jsme na tom mostě byli jenom čtyři, protože si pamatuju, jak tam chodily maminky s dětmi, jezdily kočáry, chodila tam školka... V tomhle směru jsem ráda, že se to stalo jenom nám čtyřem.
Vy si ale ten osudný den nepamatujete.
Ano, já si ho naštěstí nepamatuji. Bohudíky to mám absolutně vymazané. Jsem ráda, že si to nepamatuju, protože pamatovat si něco tak strašného, jako že padáte z takové výšky a že se na zemi opravdu rozbijete na kousky, tak to asi by nebyl žádný příjemný zážitek.
Den poté, co se lávka v Troji zřítila, tehdejší náměstek primátorky Petr Dolínek z ČSSD slíbil dlouhodobější podporu lidem, kterým se to stalo. Byli jste čtyři. Vy jste vlastně měla nejvážnější zranění - lékaři dokonce nedávali moc velkou šance tomu, že přežijete. Jaká je podpora města teď?
O žádné podpoře nevím. Mě nikdo neoslovil, nikdo se mě nezeptal, jak se mám, jestli něco potřebuji, a to v průběhu toho celého roku. Takže z hlavního města, Technické správy komunikací nebo prostě odtamtud se o nás nebo o mně rozhodně, ale pokud vím, tak ani o ty ostatní se nikdo nezajímal a nic, žádnou pomoc, s výjimkou toho takzvaného vánočního dárku, který jsme dostali koncem února na účet…
To bylo těch 50 tisíc korun?
To bylo těch 50 tisíc. Nikdo se o nás nestaral, nezajímal, nenapsal ani: „Zdravíme vás, jak se máte?“ Natož aby poslal třeba kytičku nebo, já nevím, bonbony... Prostě nic. Ze strany města nebyl vůbec žádný zájem.
Takže odškodnění pro vás - jako bolestné a náklady - za vás vyřizuje advokátka?
Ano, nezbylo nám než si objednat advokátku. Já jsem sice původním povoláním právník, ale dělala jsem v jiném oboru a tady jsme se rozhodli, že to budeme řešit s advokátní kanceláří. Ta stále s někým jedná, ale žádné výsledky z toho zatím nejsou nebo rozhodně jsme nedostali žádné prostředky, které by už byly v rámci nějakého odškodnění za bolestné, nebo něco... Advokátka se stará, zajímá, ale nejsou žádné výsledky ze strany pojišťovny a ze strany toho, kdo je odpovědný, což se zřejmě stále řeší - kdo je vlastně odpovědný. Jestli hlavní město, nebo Technická správa komunikací.
