Udělení milosti Brožové-Polednové je 'projevem humanity'
Ludmila Brožová-Polednová je na svobodě. Prezident Václav Klaus jí včera nečekaně udělil milost. „Justice demokratického státu má určit vinu a trest, což se nyní stalo. Druhá věc je, zda má projevovat neschopnost odpuštění a soucitu se starým člověkem. Tato neschopnost je vlastní diktaturám. Myslím, že je dobře, když zafunguje instituce prezidentské milosti,“ myslí si autor dokumentů z cyklu Příběhy 20. století Adam Drda.
Brožová-Polednová, prokurátorka v procesu s popravenou Miladou Horákovou, byla nejstarší vězenkyní v Česku. Soud ji za mříže poslal v září 2008 za účast na justiční vraždě političky Milady Horákové, původně na šest let, později ale - také na základě upozornění prezidentské kanceláře - soud její trest zkrátil na tři roky, protože při původním rozhodování nezohlednil amnestie z let 1953, 1955 a 1990, které se Brožové-Polednové mohly týkat.
„S rozhodnutím sympatizuji, protože to je projev humanity, ale zároveň chápu hořkost mnoha politických vězňů,“ přiznává Drda. Co však považuje za katastrofu, je fakt, že k odsouzení Brožové-Polednové došlo až dvacet let po pádu komunistického režimu.
Autor Příběhů 20. století také vysvětluje, proč se nepodařilo odsoudit mnoho dalších, kteří se vykonstruovaných procesů v 50. letech účastnili.
„Spoustu z nich zemřelo ještě před rokem 1989 a pak zde byla i zjevná neochota justice soudit tyto případy. Byly v tom různé procesní zmatky, špatně připravované žaloby. Čím více to byly věci spadající do padesátých let, tím ti lidé byli starší a bylo to složitější. Mnoho obžalovaných soudy ignorovalo, nechodili tam,“ říká Drda.
Rozsudek nad prokurátorkou byl přelomový
Jak také tvrdí, soud s bývalou prokurátorkou byl zlomový. „Soud k ní přistoupil jinak. Soudce konstatoval, že ‚angažmá obžalované nelze hodnotit mírou dodržení či porušení procesních předpisů a že činnost žalobce, což byla Brožová Polednová, musí odpovídat vždy aspoň elementárním nadčasovým etickým hlediskům‘. Tento přístup v mnoha případech aplikován nebyl,“ míní Adam Drda.
O podmínečné propuštění mohla Brožová-Polednová požádat v březnu 2011, po uplynutí dvou třetin trestu, prezident Klaus ji ale včera odpoledne předběhl a udělil jí milost společně s dalšími devíti lidmi. Brožová -Polednová se osobně účastnila licitace návrhů trestů ještě před soudním procesem, angažovala se pro odmítnutí milosti pro Horákovou u prezidenta republiky a byla i u její popravy. Jako prokurátorka vystupovala také v procesu s katolickým knězem Vítem Tajovským.
Názory na propuštění se liší
Prezidentská milost pro Ludmilu Brožovou-Polednovou rozdělila společnost na dva tábory. Část si, stejně jako Václav Klaus, myslí, že je lepší pustit starou paní po dvou letech strávených ve vězení domů.
Diskuse o milosti Ludmile Brožové-Polednové v Ozvěnách dne na Radiožurnálu.mp3
Někteří političtí vězni však zastávají názor, že ve vězení zůstat měla. S tím souhlasí i historik z Národního muzea Tomáš Bursík.
„Pan prezident měl nechat toto rozhodnutí na soudu, jestli ji podmíněně propustí nebo ne. Neměl do toho zasahovat,“ řekl Tomáš Bursík.
Podle spisovatele a publicisty Luďka Navary celý případ ukazuje na to, jak se Česká republika vyrovnává s minulostí. Domnívá se, že je špatně, že Ludmila Brožová-Polednová je jediná, která reprezentuje vyrovnávání se s 50. lety.
