Neříkejte, že to bude dobré. Lepší je lidem z Ukrajiny naslouchat a vyjádřit účast, radí psychiatr
Vedle materiálních existují i další škody, které se vyčíslují jen obtížně. „Všem bych doporučoval, aby si představili, že bychom v našich pohodlných životech museli zničehonic vzít děti, zavazadlo, které uneseme na zádech, nechat tam svého manžela a otce a odstěhovat se 100 kilometrů jinam. A nemuselo se nám ani fyzicky nic stát,“ říká bývalý armádní psychiatr Jan Vevera.
Vevera zdůrazňuje, že na uprchlících nebude na první pohled patrné, že procházejí těžkým psychickým obdobím:
Poslechněte si Interview Plus Jana Bumby s Janem Veverou, hlavním psychiatrem české armády
„Nás ještě budou mást takové věci, že budou dobře oblečeni a budou mít propriety běžného života, jako jsou mobily. Nebudou vypadat tak, jak si představujeme uprchlíky. Ale to neznamená, že trpí méně. Naopak to utrpení bude velmi výrazné.“
Po šoku, který se zpravidla dostavuje na úplném počátku, následuje fáze popření a především pak frustrace a vztek za situaci, kterou sami nezpůsobili. „Vztek je stenizující emoce, dodává nám energii. Ti lidé mají více energie, protože jsou připraveni k té naší stereotypní reakci buď bojovat, nebo utíkat,“ popisuje Vevera.
„Vztek dodává energii. Ti lidé mají více energie, protože jsou připraveni k té naší stereotypní reakci buď bojovat, nebo utíkat.“
Jan Vevera
Češi by se podle něj měli snažit uprchlíkům naslouchat, pokud jde o prožitá utrpení, ale nepovzbuzovat je k tomu, aby o nich aktivně hovořili, když nechtějí.
Vevera vysvětluje, že právě taková byla dříve běžná praxe v armádách NATO včetně té české. Tím, že vojáci ventilovali své emoce, se mělo zabránit rozvinutí posttraumatické stresové poruchy. Pozdější studie to ale zpochybnily.
Limit na válku
Přednosta psychiatrické kliniky Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice Plzeň varuje i před nejrůznějšími dobře míněnými komentáři, kterými se lidé snaží utěšit, ve skutečnosti tím ale vůbec nepomáhají:
„Je několik velmi nevhodných vyjádření, protože co se vám bude honit hlavou, když vám řeknu ‚všechno bude v pořádku‘ a vy budete v té situaci jako lidé, kteří utekli před válkou? To těžko. Nebo ‚buďte ráda, že jste přežila.‘ Mám být ráda, když teď vím, že se mi celý život zhroutil?“
Vhodnější je naopak vyjadřovat účast, například větami typu: „Je mi to líto.“ „Cítím s vámi.“ nebo „Je dobře, že o tom mluvíte.“
„Je třeba těm lidem říkat, že to, jak se chovají, je naprosto normální a přiměřená reakce. Nepatalogizovat a nepsychologizovat, naopak normalizovat. Je normální, že se tak cítíte, je to normální reakce na nenormální situaci,“ radí Vevera.
Zároveň varuje před nadměrným sledováním zpráv z války v řádu několika hodin denně.
„Nepatalogizovat a nepsychologizovat. Je normální, že se tak cítíte, je to normální reakce na nenormální situaci.“
Jan Vevera
„Dělá to dnes hodně lidí a je to přirozená reakce. Ale když si budeme osm hodin denně takové stresové situace pouštět a připomínat, tak nemáme nárok na to se dobře vyspat. Moje rada je, snažte se tomu dát alespoň nějaké limity. Třeba třikrát denně půl hodiny,“ uzavírá.
Co prožívají lidé v ostřelovaných městech a předává se trauma z matky na dítě? Poslechněte si záznam celého rozhovoru v Interview Plus.
