Foto Jan Symon

Sledování mobilů zůstává – pro policii i marketing. Co o vás ví váš telefon nebo e-mail?

Jan Cibulka |

Čtěte dále

Ústavní soud potvrdil dosavadní praxi, kdy mobilní operátoři musí půl roku nazpět uchovávat informace o pohybu a komunikaci svých klientů. Na vyžádání je pak musí poskytnout bezpečnostním složkám. Soudci dokonce otevřeli otázku rozšíření sledování na služby, jako jsou Facebook nebo Skype.

Pokud máte v mobilním telefonu datový tarif, vaše zařízení se připojuje k síti prakticky neustále: stahuje e-maily, kontroluje nejnovější zprávy na facebooku nebo aktualizuje kalendář. Každé takové připojení se ukládá do databáze společně s časem, identifikačním číslem telefonu (IMEI) a telefonním číslem. Uložena je i informace, ke kterému vysílači byl telefon připojen.

De facto tak vzniká nepřetržitý záznam pohybu telefonu, a tedy pravděpodobně i jeho majitele. To vše pak mobilní operátoři uchovávají půl roku nazpět.

Základnová převodní stanice mobilní sítě, foto Manfred Sauke

Zákonnou povinnost sledovat chování zákazníků mají i poskytovatelé pevného připojení k internetu, kteří zaznamenávají, od kdy a do kdy byl uživatel připojený, jaká mu byla přidělena IP adresa a jaké bylo „výrobní číslo“ zařízení, ze kterého se připojoval. K informacím následně může přistupovat policie, rozvědka či Česká národní banka.

Cílem je, aby bylo možné spojit konkrétního uživatele internetu se službou, kterou na síti využíval. K tomu je ale potřeba součinnost provozovatele oné služby. Například v případě, že policie pátrá po uživateli, který na facebooku zveřejnil nenávistný komentář, požádá sociální síť o sdělení IP adresy, ze které se pachatel k síti připojil.

Od poskytovatele internetu pak zjistí, komu daná IP adresa patřila a jaký konkrétní počítač se k síti připojoval. Pokud zařízení následně zajistí u pachatele při domovní prohlídce, má k dispozici ucelený řetězec důkazů, který může předložit soudu. Pachatel se totiž nemůže vymlouvat, že problematický komentář jeho jménem (a bez jeho vědomí) na síť napsal někdo jiný.

Ne vždy se to ale povede. „Nebylo prokázáno, že uvedený facebookový profil patří obžalovanému,“ uvedla teplická soudkyně Lucie Yakut letos v dubnu, když zprostila obžaloby muže, kterého policie vinila v souvislosti s nenávistnými komentáři pod fotografií prvňáků ze základní školy Plynárenská. Facebook totiž odmítl s tuzemskou policií spolupracovat, důvodem mělo být, že se údajný pachatel přihlašoval ke svému profilu ze zahraničí, kam pravomoc českých kriminalistů nesahá.

Sledovat? Zákonodárce by měl reagovat na trendy, myslí si Ústavní soud

„Prostřednictvím shromažďovaných informací lze (...) sestavit podrobný záznam pohybu jednotlivce i jeho osobní a komunikační profil (osobní vazby, prostředí, společenské postavení, politická orientace, zdravotní stav nebo sexuální orientace),“ napsala soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková ve vysvětlení, proč – na rozdíl od svých zbylých kolegů – podpořila návrh 58 poslanců, kteří chtěli plošné sledování zrušit.

Do ciziny z gauče

Část uživatelů používá k připojení k internetu VPN, tedy službu, která maskuje skutečnou adresu připojení k internetu. Důvodem může být snaha získat přístup k seriálům, které v Česku nelze přehrát, nebo zkrátka větší důraz na ochranu soukromí.

Podobně místo připojení maskuje i Tor. Specializovaný prohlížeč pro vysokou míru anonymity používají jak opoziční aktivisté ze zemí s represivními režimy, tak nejrůznější kriminálníci.

Většina soudu nakonec zaujala přesně opačné stanovisko. Už během líčení se předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ptal, zda informace o tom, s kým a kdy si kdo píše, uchovávají i služby jako Facebook nebo Instagram. Od zástupkyně T-Mobilu Vandy Kellerová se dozvěděl, že nikoli.

Soud následně v tiskové zprávě k nálezu napsal, že by zákonodárci neměli „v době překotného vývoje moderních technologií usínat na vavřínech,“ jelikož současný zákon nestíhá reagovat na aktuální trendy v elektronické komunikaci. „Povinnost data retention se nevztahuje na poskytovatele tzv. OTT služeb (např. Facebook, WhatsApp, Skype), které již víceméně klasický telekomunikační provoz začínají nahrazovat,“ uvedli soudci.

„Nález k data retention nelze vykládat tím způsobem, že v něm Ústavní soud vyzývá zákonodárce k rozšíření zákonné povinnosti k uchovávání dat ve vztahu k nejrůznějším novým formám elektronické komunikace,“ napsal na dotaz serveru iROZHLAS.cz předseda Rychetský s tím, že případné rozšíření sledování je v rukou Parlamentu.

Na ulici ne, v kyberprostoru ano

„Taky nevedeme databázi, kdo komu posílal dopis a kolik ten dopis vážil,“ říká pro iROZHLAS.cz právník Jan Vobořil z organizace Iuridicum Remedium, který se zaměřuje na ochranu soukromí. Podle něj jsou nejcitlivější právě lokalizační údaje z mobilních telefonů, které vypovídají o tom, kde se člověk v posledním půlroce pohyboval. Bezproblémové ale nejsou ani ony údaje provozní.

„Informace, kdo s kým komunikoval, nám dává možnost vytvořit ucelenou sociální síť našich kontaktů,“ přibližuje Vobořil. Navíc záznam kontaktů mezi lidi se počítačové zpracovává daleko lépe než případný záznam toho, o čem mluvili.

Jako advokát před Ústavním soudem zastupoval poslance, kteří požadovali škrtnutí sledovacích paragrafů. Kromě nepřiměřeného zásahu do soukromí také namítal, že užitečnost shromažďovaných informací je často sporná.

Například Úřad vlády před Ústavním soudem argumentoval, že bez nasbíraných informací by bylo „téměř nemožné“ objasňovat trestné činy páchané často prostřednictvím elektronických komunikací, na které pamatuje trestní řád v § 88a. To se, pro ilustraci, týká třeba nebezpečného vyhrožování nebo stalkingu.

Jenže policejní statistiky z let 2011 a 2012, kdy se data o pohybu obyvatel po zásahu Ústavního soudu nesbírala, hovoří jinak. „U těchto kategorií trestných činů nedošlo k žádným významnějším propadům objasněnosti,“ tvrdí Vobořil. „U některých trestných činů objasněnost dokonce prudce narostla.“

Podle Karla Bačkovského z ministerstva vnitra ale takové srovnání nemá smysl, protože je diskutabilní, „jestli kriminální statistiky mohou být nějakými tvrdými daty.“

Podle Vobořila je také problematické, že stávající zákon nespecifikuje, jak mají být citlivé informace o občanech zabezpečeny. Mobilní operátoři se k detailům uchovávání nechtějí vyjadřovat a policie tají interní pokyn, jenž nakládání s informacemi o pohybu a komunikaci upravuje. Veřejně známé je jedině to, že policie často pracuje s informacemi o všech osobách, které se v okolí místa činu pohybovaly, a uchovává je po dobu pěti let.

„Běžný uživatel se často ani nedozví, že ta jeho data byla vyžádána,“ kritizuje praxi Vobořil. A to stejné by platilo i v případě, že by informace neoprávněně unikly. „Pokud se k tomu nedostanou třeba novináři, tak to nezjistíme,“ dodává.

Přehrát

00:00 / 32:50

Podcast Dataři: Plošné sledování mobilů? Je to děravý cedník, ve kterém uvíznou hlavně ti, co nemají důvod se bránit, říká právník Vobořil

„V problematice uchovávání bych za standard považoval úpravu s větší mírou požadavků na bezpečnost uchovávání, například povinné šifrování nebo ukládání těch údajů zcela mimo operátory,“ uvedl před Ústavním soudem Radim Polčák, vedoucí Ústavu práva a technologií na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Podle něj ale samotné zaznamenávání dat do minulosti problematické není, Česko navíc není jediným státem EU, který tak činí. „Těžko si dokážu představit vyšetřování i méně závažné trestné činnosti bez těchto informací,“ dodal během výslechu. I veřejnost se podle něj k záznamu informací nestaví nijak odmítavě. „Uživatele to obvykle nezajímá, obvykle dávají souhlas,“ odkazoval se na vyjádření zástupkyně společnosti T-Mobile, podle níž obdobné informace využívají mobilní operátoři v rámci marketingu.

„I my (operátoři, pozn. red.) dneska provozně-lokalizační data sbíráme pro různé účely pro různou dobu,“ řekla soudcům Vanda Kellerová z T-Mobile. Operátoři informace potřebují pro zajištění bezpečnosti sítě a pro vyřizování reklamací, dodala. Informace se pro tyto účely uchovávají maximálně dva měsíce.

Další kategorii pak představuje marketing. Pro využití informací o chování uživatelů kvůli nabídce dalších služeb už operátoři potřebují souhlas. Ten obvykle dostanou při uzavření smlouvy a podle Kellerové tak učiní přibližně 70 % všech majitelů tarifů. Informace pak v databázích telekomunikační firmy zůstanou půl roku.

Pokud o data žádá policie, u T-Mobile jde o automatizovaný proces, vše se vyřídí elektronicky na dálku. „Policie, když vyšetřuje nějaký trestný čin, tak většinou zjišťuje, kdo se zdržoval v okolí té základové stanice,“ dodala Kellerová.

Data občas utečou

Před soudem vystupovala řada zástupců silových složek. Za státní zastupitelství dorazila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. „Většina pachatelů kriminality dnes používá prostředky zastřené komunikace (šifrování, pozn. red.),“ vysvětlovala, proč považuje sbírání provozních dat za zásadní.

Podle ní jde asi o 3 % trestné činnosti, kde hrají nasbírané informace podstatnou roli, zmínila drogové trestné činy, obchodování s lidmi, kyberšikanu i dětskou pornografii. Konkrétní pak byla u příspěvků na sociálních sítích, které schvalovaly útoky na mešity ve městě Christchurchi na Novém Zélandu. „Kdybychom ta data neměli, nebyli bychom schopni vůbec říci, kdo takové příspěvky do prostředí internetu pověsil,“ vysvětlila.

Na dotaz, zda dochází k únikům zaznamenaných informací o občanech, Bradáčová přiznala, že se „zaznamenaly případy ve vztahu k policii“, přičemž podle ní šlo o excesy, kterým není možné se vyhnout. „Policisté na objednávku předali data dalším osobám,“ dodala.

Ochránci soukromí mezi dvěma kameny

Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém vyjádření k rozsudku napsal, že jej soudci „staví do určitého napětí“, protože je vázán jak jejich rozhodnutím, tak do značné míry odlišnými rozsudky Soudního dvora EU.

O nezbytnosti sledování mluvil i Karel Bačkovský z ministerstva vnitra. Díky němu ministerstvo mimo jiné nepřistoupilo k zákazu anonymních telefonních SIM karet. „Při použití provozních a lokalizačních dat máme poměrně vysokou úspěšnost odhalování nejenom trestné činnosti páchané s pomocí anonymních karet, ale i takových, které byly pořízeny pro páchání zločinů,“ uvedl.

V situaci, kdy policie neví, komu určité telefonní číslo patří, nejdříve ztotožní osoby, které s oním číslem komunikovaly, a od nich pokračuje v dalším pátrání. V letech 2011 a 2012, když Ústavní soud plošné sledování na čas zastavil, pak přibyly odposlechy, kterými se policisté snažili kompenzovat ztrátu informací.

V podobném duchu se neslo vyjádření Vladimíra Šibora z útvaru zvláštních činností policie, který zpracovává informace od operátorů pro celou policii. Upřesnil, že policisté o data žádají asi 300 subjektů napříč republikou – kromě mobilních operátorů se zákon vztahuje i na menší poskytovatele připojení k internetu. „Já anonymním službám nerozumím jako občan,“ uvedl s tím, že když by jemu někdo ublížil, rozhodně by chtěl, aby policie našla pachatele.

Že by si policisté přáli větší rozsah plošného sledování, potvrdil i plukovník Josef Mareš z pražského odboru obecné kriminality. V případě vražd totiž detektivové mapují denní rutinu oběti, zjišťují, s kým a jak často komunikovala. „A šli bychom i dál,“ dodal.

Záznam z jednání Ústavního soudu si můžete přehrát zde:

Jan Cibulka