Může prezident odmítnout jmenovat některého z ministrů, jako se rozhodl Miloš Zeman v případě Jana Lipavského z Pirátské strany? A může to prospět politickému prostředí? Když tuto otázku jednou provždy rozhodne Ústavní soud, kdy je reálné, že se dozvíme verdikt? Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu byl ústavní právník Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Dvacet minut Radiožurnálu Praha 21:12 10. prosince 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Může prezident v českém ústavně-právním rámci odmítnout jmenovat některého z navrhovaných ministrů?
Podle mého soudu v zásadě nemůže. Ledaže by nastala výjimečná situace, kterou bych připodobnil asi jen tomu, že by existovala nějaká právní překážka pro jmenování. Typickou právní překážkou může být to, že kandidát je odsouzený v nějakém trestním procesu a toto odsouzení, trest, zahrnuje zákaz výkonu funkcí ve prospěch státní správy nebo veřejné moci. To je asi typický základní argument, přičemž by možná se dalo uvažovat o tom, jestli by tedy nemohla být nějaká jiná právní překážka v podobě nějakého neřešitelného, neodstranitelného střetu zájmů. Že Ústava předpokládá, že si ministrům zakazují činnosti, jejichž povaha je neslučitelná s výkonem jejich funkce. Když by to měl být střet zájmů, který prostě nejde odstranit a kandidát si přeje být ministrem, tak to by mohla být asi typově druhá situace. Ale s výjimkou právní překážky si myslím, že je to věcí předsedy vlády, koho si do své vlády přizve.

Taková právní překážka nemůže být třeba zdánlivě nedostatečné vzdělání nebo vyžadování vysokoškolského vzdělání?
To si myslím, že ne. Mohli bychom samozřejmě mluvit o nějakých zjevných a absurdních překážkách typu, když je někdo analfabet. Pak patrně nemůže být ministrem. Když je někdo kanibal, asi nemůže být ministrem. Ale to není něco, co musíme zahrnout do toho rámce právních úvah.

Jak víme, Miloš Zeman se chystá k tomu, že odmítne konkrétního ministra. Skutečně se nenabízí žádný výklad, který by mu to umožňoval?
V zásadě jde o to, co si myslíme, že se skrývá ve slovech, že prezident republiky jmenuje ministra na návrh předsedy vlády a okolo toho se točíme. Miloš Zeman v zásadě vychází z toho, že jediným smyslem toho pravidla je omezit prezidenta republiky ve výběru. Jinými slovy, nemůže jmenovat nikoho, koho mu předseda vlády nenavrhne, a nemusí jmenovat každého, koho mu předseda vlády navrhne.

Tento způsob čtení v zásadě vede k tomu, že máte dvouhlavou vládu. Ne že se o vládě hlasuje ve volbách do sněmovny, ne že se o ní hlasuje ve sněmovně, ne že ji sestavuje koalice, ale v zásadě jde o to, na koho kývne prezident republiky. Ať už to jsou výhrady osobní, anebo výhrady politické. Prezident republiky by také v této logice, jako jsme se s tím setkali u pana Lipavského, mohl mít výhrady k sedmi, osmi ministrům třeba proto, že mu nevyhovuje politická strana, ze které pocházejí.

To by podle mého soudu znamenalo významný systémový posun, kdy se evidentně posouváme z parlamentní formy vlády k něčemu, co někdy bývá označováno za poloprezidentský systém. Ale i to je spíš nepřesné. A proti tomu podle mého stojí nějaká kontextová argumentace, která vás může vést k tomu, že buď postupujete striktně textualisticky a řeknete, kde je v ústavě napsáno, že prezident republiky může odmítnout.

Když je tam třeba napsáno, že vetuje zákon nebo něco takového. Tahle je asi ne úplně nejpodstatnější, ale řekněme, že ji můžeme brát v potaz. A pak to jsou jiné typy argumentů. Například stejná formulace na návrh „někdo něco“ je použita ve třetím pokusu při jmenování předsedy vlády. Dvakrát vláda neúspěšná, ve třetím pokusu navrhuje předseda sněmovny. Když bychom řekli, že prezident republiky může odmítnout premiérovi ministra, tak bychom také klidně mohli říct, že prezident republiky může odmítnout předsedovi sněmovny kandidáta na premiéra. Což by ovšem znamenalo, že ten ústavní mechanismus, který slouží k tomu, že vyřešíme krizi, vlastně vůbec nefunguje k řešení krize. A naopak krizi tedy umocňuje, prolonguje.

A můžete na této úrovni argumentů přidávat více. Přičemž ten asi nejpodstatnější je, že ve srovnání s ústavní listinou z roku 1920, což je pro nás určitý pravzor nebo předobraz ústavních poměrů našich, je výrazné odchýlení ve výrazném posílení předsedy vlády. Předseda vlády je právě ten, kdo si vybírá ministry. Předseda vlády je ten, kterých se jich zbavuje, může navrhnout odvolání. Prezident republiky je povinen mu vyhovět. Předseda vlády je ten, který kontrasignuje rozhodnutí prezidenta republiky. Zatímco ta meziválečná konstrukce byla vláda jako celek.

Takže když bychom sbírali argumenty tohoto typu, tak podle mě proti sobě stojí v zásadě mechanický výklad: když jmenuji, tak také nemusím a záleží na mně, co jsou důvody. A ten, který jsem se teď pokoušel nabídnout.

Stažení kandidatury?

Našel jsem na twitteru páteční vyjádření Jana Lipavského: „Ústava jasně říká, že prezident jmenuje na návrh premiéra členy vlády. Tento názor zastával v minulosti i sám Miloš Zeman, když říkal, že prezident nemá pravomoc kandidáty kádrovat. Platí má nominace na post ministra zahraničí, za kterou stojí i k pětka včetně premiéra Petra Fialy.“ Souhlasíte s tím stanoviskem, nebo co si o tom myslíte?
Je evidentní, že tento názor Miloš Zeman v době, kdy byl předsedou vlády, zastával. Nicméně tehdy byl prezidentem republiky Václav Havel, nikoliv Miloš Zeman. Takže je to názor, který může být podmíněn i institucionálně, kontextově, historicky. Já každopádně považuji tehdejší názory Miloše Zemana za správnější než ten současný názor Miloše Zemana. A pokud jde o to, že je nadále kandidátem, tak prostě kandidátem bude, dokud tu kandidaturu nestáhne on sám, dokud ji nestáhne předseda vlády nebo dokud nebude o vládě rozhodnuto.

Bylo by to elegantní řešení, kdyby Jan Lipavský kandidaturu stáhl?
To je otázka politická. Podle mého soudu je rozdíl, když by to bylo tak, že si prezident republiky mezi čtyřma očima sedne s předsedou vlády a baví se o tom, jaké mají ministry. A výsledkem porad je, že předseda vlády přesvědčí své koaliční partnery, že by možná mohli hledat někoho kvalitnějšího, silnějšího. Je rozdíl, jestli ten někdo vyhodnotí své osobní poměry a jde od toho.

A proti tomu stojí tato situace, kdy ne mezi čtyřma očima, ale před světly reflektorů, na mikrofon atd. řeknu, že něco udělám nebo neudělám. V té chvíli už to přestává být otázkou politických konzultací, ale stává se to otázkou s výraznou ústavní relevancí, která souvisí s tím, jestli je ta vláda premiérova, nebo jestli je premiérova a také prezidentova, anebo zejména prezidentova. A pakliže bychom tohle řešení teď měli zvolit a označili ho za elegantní, tak bude mít evidentně ústavně-právní konsekvence z hlediska toho, jak se ten systém bude nadále profilovat.

Ještě jeden tweet Jana Lipavského: „Reprezentuji koaliční program vznikající vlády. Ta se jasně opírá o hlasy lidí ve volbách. Není možné z těchto principů ustupovat. Občané se potřebují spolehnout na platnost zákonů v této zemi, že žijeme v parlamentní demokracii a že má jejich hlas ve volbách smysl.“ Váš komentář?
Já mám pocit, že o složení vlády se rozhoduje ve sněmovních volbách. Ve chvíli, kdy sněmovní volby dopadnou jednoznačně, což je podle mě případ těch letošních, tak je to v zásadě dokonáno. Ve chvíli, kdy by to dopadlo tak, že volby jednoznačně nedopadnou tak, že není zřejmé, kde je většina. Eventuálně je zřejmé, že nikde většina není. Tak v takové situaci se zvětšuje manévrovací prostor prezidenta republiky, ale ne v roli samostatného rozhodovatele, ale určitého moderátora, který se zkrátka pokouší přispět k hledání prosystémového řešení.

Protože zkrátka země potřebuje mít nějakou vládu a úkolem prezidenta republiky je k tomu napomoci. Ale pakliže existuje od voleb odvozená většina, tak není na prezidentu republiky, aby řekl: „Tahle většina si mi nelíbí. Líbila by se mi nějaká jiná, anebo vlastně vůbec žádnou většinu ve sněmovně hledat nebudu a najdu si nějakého Jiřího Rusnoka číslo dvě a postavím si svoji vlastní vládu.“ Když by takto prezident republiky měl uvažovat či postupovat, tak evidentně opouští prostor, který mu Ústava přiděluje.

Přednostní projednání

Pravděpodobně v pondělí se dozvíme, co bude následovat. Zřejmě to bude kompetenční žaloba. Co to bude znamenat? Proces se zastaví, budeme čekat, až se Ústavní soud rozhodne. Jak víme, tak předseda Ústavního soudu odhaduje, že to může trvat dva až pět měsíců.
Já myslím, že bude hodně záležet na tom, jak bude kompetenční žaloba napsaná. Jinými slovy, jak bude argumentačně silná, protože to vyjádření protistrany, v tomto případě prezidenta republiky, se mi zdá být tedy vcelku jasné a tam už asi moc argumentů nevymyslíme. Jelikož v tomto typu řízení neplatí, že protistrana má 30 dnů na vyjádření, tak záleží na tom, kolik času poskytne soudce zpravodaj. Takže proč by to mělo být mezi dvěma až pěti měsíci - to já nevím. Je možné, že to tak dopadne, ale nevím, jestli se to tak dá na začátku…

A mohl by Ústavní soud projednávání nějak uspíšit?
Nesporně bych tipoval, že předseda vlády požádá o přednostní projednání. Jinými slovy neuložíte to na konec hromady spisů, ale na začátek té hromady spisů. A pakliže Ústavnímu soudu nabídnete solidní argumenty, které si tedy on sám nemusí dohledávat, domýšlet a tak dále, tak samozřejmě to rozhodování bude asi snazší.

Ptáte-li se na to, co se stane, respektive co se zastaví, tak záleží na tom, v které fázi se rozhodne předseda vlády kompetenční spor vyvolat. Když by to bylo teď, jinými slovy, ještě předtím, než je vláda jmenována, potáhne se „do války“ o výklad Ústavy. Potom je zřejmé, že vláda jmenována nebude v nějaké dohledné době a bude vládnout vláda ve stavu demise, která o to po mém soudu tak úplně už ani nestojí.

Ve chvíli, kdy by to mělo být tak, že tou nastupující vládou nahradíme vládu ve stavu demise a současně je evidentní, že prezident republiky nejmenuje pana Lipavského, tak musíte vymyslet nějaké jiné řešení. Řešení, které v podstatě prezident republiky sám nabízí. Nechte si pověřit správu ministerstva zahraničí a pak se uvidí. A to, co se uvidí, by znamenalo, že poté, co je taková vláda jmenována, tak to je pak moment, kdy předseda vlády řekne: „Tak a teď já žádám o jmenování ministra zahraničí.“ Prezident republiky to zřejmě opět odmítne a v tu chvíli je evidentní, že je tu spor. Předseda vlády podává kompetenční žalobu.

Ale měli bychom „plnohodnotnou“ vládu bez jednoho, možná dvou ministrů. Ale to souvisí spíš s koronavirem.
Přesně tak. Záleží popravdě řečeno hodně na tom, jak politicky citlivý je prezident republiky. Protože když bychom se pohybovali v parlamentních, ale ne nutně jen v parlamentních systémech vlády, tak kromě toho, že se reflektuje to, co vyplývá z ústavních pravidel, tak se také reflektuje nějaká logika politického procesu. Když by to bylo tak, že hlava státu dává najevo výhrady k určitému kandidátovi, tak pokud předseda vlády řekne: „Za těchto okolností já odmítám nést vládní odpovědnost, hledej si někoho jiného.“ Je evidentní, že nemáte jinou vládní většinu, tak hlava státu se stáhne, protože vlastně vytvořila politickou krizi ohromné brizance. Jenomže aby se mohla hlava státu stáhnout, tak by musela mít pocit, že to je krize, respektive že to je vůbec nějaký problém, když krizi vytvořila. A Miloš Zeman se mi nezdá být úplně citlivý k otázkám či úvahám tohoto typu.

Zastoupení postu 

Ještě k projednávání Ústavním soudem, může hrát nějakou roli, že ústavní soudce jmenoval prezident Zeman nebo je zřejmé, že se výrazně většinově shodnou.
Pochybuji, že by to bylo rozhodnutí 14:0. To asi tedy nebude. Kolik hlasů pro bude, To já samozřejmě nevím. Ne všechny soudce znám, ne názory všech soudců znám, takže tady si netroufám tvrdit. Samotný fakt, že jmenoval prezident Zeman, se mi zdá, že v tom nebude hrát roli. Spíš může hrát roli to, jak čtou ústavu, jak chápou roli prezidenta republiky. Jakou váhu třeba přiznávají přímé volbě, protože pro některé právníky vystupující na veřejnosti přímá volba je ultimátním argument, který vlastně slouží k tomu, že ústava znamená něco úplně jiného, než jsme si dosud mysleli. Což tak podle mého soudu není, ale záleží prostě na tom, jak to máte nastavené.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Bude to tedy verdikt jednou provždy, nebo má jedna či druhá strana nějakou šanci to ještě zvrátit?
Tuto konkrétní věc by Ústavní soud vyřešil, tak ta věc bude mít jednak obecný přesah a jednak konkrétní. Protože půjde o jmenování právě konkrétního kandidáta, abychom mohli tvrdit anebo netvrdit, že na něm vážnou nějaké překážky typu těch právních, o kterých jsem mluvil. Ale současně tam bude nějaká obecná složka, ze které vyplyne, že pakliže neexistují takové či onaké překážky, tak pak je prezident vázán. Takže v tomto ohledu je to obecný výklad ústavy, do něhož nicméně dosazuje tu konkrétní situaci či konkrétní jméno. Z čehož plyne, že když bychom v budoucnosti měli situaci, kterou odlišíte, protože kandidát právě bude zatížený nějakým problémem, tak už by se závěr Ústavního soudu na to použít nedal.

Pokud by tedy byla jmenovaná vláda Petra Fialy bez obsazení pozice ministra zahraničí, pozici by mohl zatím prozatímně obsadit kdokoliv, anebo to musí být premiér?
Musí to být ten, na koho premiér ukáže. Jestli ukáže na sebe nebo na nějakého jiného ministra, to je otázka. Viděli jsme koneckonců, že dočasným ministrem zahraničí byl pan ministr vnitra Jan Hamáček, protože se to dělalo uvnitř jedné politické strany. Takže předseda vlády to nutně být nemusí.

Pokud by v pondělí nastalo, že Babišova vláda v demisi bude dále vládnout. I když, jak jste říkal, působí to na vás, že už o to příliš nestojí. Co by to znamenalo pro designovaného premiéra? Pověření sestavit vládu předsedy ODS zůstává?
Nejde jenom o pověření. Protože pověření je politický úkon, který se přetavil v ústavní akt. Petr Fiala prostě je předseda vlády, jehož úkolem je vládu sestavit. On to splnil a s prezidentem republiky se v jakémsi sporu neshodli. Přičemž tím, že jsem předsedou vlády, jehož rolí je vládu sestavit, tak tím je současně založena ta aktivní legitimace k tomu, že mohu vést kompetenční spor. Takže dokud by nebyl ukončen kompetenční spor nebo se nedomluvili nějak jinak, byl by ten, který má k dispozici na papíře seznam členů vlády a čeká tedy na to, až bude vláda jmenována v nějaké chvíli, v nějaké fázi, když si to prezident republiky rozmyslí, anebo kdy tedy ústavní soud nějak rozhodne. A tím pádem by se by se vládnutí vlády ve stavu demise prodlužovalo řádově o týdny, při nejmenším.

Prokletí památky

Hypotetická situace. Ústavní soud rozhodne, že tedy Miloš Zeman musí jmenovat Fialovu vládu. Co když ale prezident to ani potom neudělá? Jak se to dá vymáhat v takovém případě?
To je těžká věc, že v demokratickém právním státě neřešíte situaci, kdy orgán veřejné moci vědomě porušuje právo. Já si myslím, že prezident republiky nyní i v minulosti opakovaně Ústavu porušil. Ale v některých případech jsme se mohli přít o to, jestli to tak je, nebo není. Teď bychom měli evidentní výrok autoritativního interpreta, že má prezident republiky založenou nějakou povinnost a on by ji respektoval. To je v demokratickém právním státě nemyslitelné. Ale pakliže by se nemyslitelné stalo skutkem, tak nemáte prostě žádný jiný typ právní sankce, než je podání ústavní žaloby, což jsou tři pětiny senátorů, tři pětiny poslanců. Anebo máte typ jako sankci typu prokletí památky nebo něco na ten způsob. Ale ve sféře tedy právního státu a právního řádu nic jiného, než ústavní žalobu už byste našel.

Jak jste říkal tu sankci?
Prokletí památky. Ve smyslu, že jste si zničil svůj obraz v dějinách. Pakliže by vám stálo za to, jaký obraz máte, tak ve chvíli, kdy jste byl označený za někoho, kdo má problémy s plněním právních povinností, vy to stejně nerespektujete a hrdě se hlásíte k tomu, že jste ústavní delikventem, tak se do dějin zapíšete ve světle, který není úplně lichotivé. Ale musí vám na tom záležet.

Komentátor Petr Honzejk: Prezident není vládní personalista, za ministry zodpovídá premiér

Číst článek

Děkuji za vysvětlení. Na ústavní žalobu je, jak jste připomenul, potřeba třípětinová většina v obou komorách. Pokud by se nedala dohromady taková většina, tak jsme v takové ústavní krizi, kterou si těžko představit. Nebo jaké to má řešení?
To se obávám, že žádné právní řešení nemá. Prostě to žádný právní řešení nemá. Takže buď by ten pověřený byl nadále pověřený správou toho ministerstva. Nebo by premiér ustoupil, navrhl někoho jiného, kdo bude prezidentu republiky vyhovovat, ač tedy mu vyhovět nemusí. To já nevím, jaké by to mělo řešení.

Vyjasní rozhodnutí Ústavního soudu, pokud skutečně dojde k předpokládané kompetenční žalobě, otázku jednou provždy? Aby v ní bylo napříště jasno, kdybychom se dostali do podobné situace někdy v budoucnu.
Já si myslím, že v zásadě ano. Ale bude záležet hodně na tom, jak bude napsána žaloba. Bude záležet hodně na tom, co přesně bude chtít Ústavní soud říct. Nakolik to bude výrok zobecňující anebo nakolik bude hodně vázaný na tu konkrétní situaci, ale přinejmenším to bude nějaké významné vodítko, když už ne definitivní řešení.

Existuje ještě jiná možnost? Nebo jsou vlastně jen ty dvě, které jste popsal. Myslím teď ze strany designovaného předsedy vlády Petra Fialy.
Existuje soubor politických řešení. Ale prostě jsou podvázány citlivostí nebo necitlivostí jednotlivých aktérů. Ve chvíli, kdy prostě odmítnete převzít vládní odpovědnost, tak to je přece něco na způsob atomové zbraně a hlava státu by to neměla být schopna unést. Tak to je něco.

Nebo se můžete zkoušet s prezidentem domluvit, že on kývne na toho ministra a vy mu nabídnete nějakou programovou koncesi, ale na to je, myslím, v této fázi pozdě. Nebo můžete mobilizovat veřejnost pro svůj způsob výkladu Ústavy a vztah mezi institucemi prezidenta nebo předsedy vlády. Ale tam se mi zdá vzhledem k tomu, jak je veřejnost rozdělena nebo nastavena, že také nebudete úplně úspěšný. Zdá se mi, že efekt politických prostředků je relativně omezený, takže pak se pohybujeme ve sféře právní a tam mi připadá, že jsou to v zásadě tyto dva. To je ten kompetenční spor, máme-li pocit, že je tu nejistota, anebo ústavní žaloba, kdy máme pocit, že žádná nejistota není a kdy je evidentní, že je hrubé porušení ústavního pořádku to, co prezident republiky dělá.

Prezidentovy důvody

Jak relevantní jsou podle vás důvody, které prezident v případě Jana Lipavského uvádí? Podle něj třeba nedostatečná kvalifikace. Asi bychom neměli zapomínat, že ministr je v první řadě politik, nikoliv musí být nutně odborníkem.
To je nesporně pravda. Navíc je otázka, co to znamená být odborníkem, když řídíte ministerstvo zahraničí. Můžete být odborníkem v tom smyslu, že jste manažer, protože řídíte velkou instituci. Nebo můžete být odborníkem na mezinárodní vztahy, můžete být dlouhodobým diplomatem. Ale to je věc otevřená, na kterou asi neexistuje učebnicová poučka. A rozhodně asi není na prezidentu republiky, aby formuloval to, co obnáší být kvalifikovaný ministrem zahraničí.

Zeman řekl čtyři důvody, proč odmítá jmenovat Lipavského. Vadí mu vzdělání či postoj k Visegrádu

Číst článek

Já si nejsem úplně jistý, nerad bych mu křivdil, ale mám pocit, že pan ministr Hamáček neměl dokončenou vysokou školu a nikomu zvlášť nevadilo, že je ministrem. Připadá mi, že když má někdo bakalářský stupeň, tak má svým způsobem dokončenou vysokou školu a nevím, jestli to je tedy ultimátní argument.

Pokud se nepohybujeme na té úrovni analfabetismu, tak mi připadá, že tohle kritérium vzdělávání není kritériem, které by měly řešit prezident, ale je to spíš věcí koaličních stran, respektive předsedy vlády. A další námitky jsou čistě politické. Ono to prostě nemůže na této bázi fungovat. Protože když byste připustil relevanci těchto námitek, tak to může znamenat, že máte pravicového prezidenta a ten řekne: „Já přece nejmenuji levicovou vládu, když jsem s ní programově v rozporu.“ Ale můžete to také obrátit. Ve chvíli, kdy byste připustil tento typ argumentu, tak se vám systém rozpadne, zadrhne nebo přinejmenším posune někam, kde se všichni smíří s tím, že na toho prezidenta prostě nemají, tak se mu podřídí. Ale takovému systému těžko říkat parlamentní.

Jak jsme řekli, hodně bude záležet na rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud tomu dobře rozumím, tak už kdysi prezidentu Havlovi ústavní soudci umožnili, že si může jmenovat čili ČNB, koho chce, tedy bez souhlasu vlády. Nemůže i tady se změnit výklad práva?
Je otázka, nakolik jsou ty případy podobné. Ony jsou podobné v tom smyslu, že ani jeden, ani druhý není úplně čistý kompetenční spor. Čisté kompetenční spory jsou vlastně založeny na tom, že dva orgány tvrdí, že mají stejnou pravomoc něco rozhodnout, anebo dva orgány tvrdí, že ani jeden nemá pravomoc něco rozhodnout. Zatímco my se pohybujeme ve sféře sdílené odpovědnosti. Tam šlo o to, jestli prezident republiky s kontrasignací, tak dáváte dohromady vůli prezidenta a vlády a jde o to, jestli tam je nebo není soulad a jakou váhu má jednotlivá vůle. A tady jde zase o to sdílení, že prezident bez předsedy vlády se nehne a předseda vlády bez prezidenta se také nehne. Tak jde o to, co vlastně znamená to na návrh jmenuje. Jaká je míra uvážení či vázaností jednoho či druhého.

Pětikoalice k Zemanovi: Prezident si ministry nevybírá. Nechť Ústavní soud vymezí jeho pravomoci

Číst článek

Z hlediska toho procesního mustru je situace podobná. Ale jinak mi připadá, že rozdíl spočívá právě v tom, že se bavíme o trošku jiné situaci. V prvním případě je z ústavy zřejmé, že jmenuje členy bankovní rady prezident republiky sám. A vláda tvrdila, že jelikož v zákoně o ČNB je rozepsáno, že někdo je prostý člen bankovní rady a někdy je guvernér nebo viceguvernér, tak guvernér či viceguvernér je zákonná funkce, a to vykonávání kompetencí ze zákona potřebujete kontrasignaci. Takže když jmenujete tyto funkcionáře, tak k tomu potřebujete náš souhlas. Což Ústavní soud z různého jako souboru argumentů označil za nepřesvědčivé nebo za nepravdivé, že to takto není. Zatímco tady vlastně nemáme žádný vztah Ústava a zákon a vykládáme čistě to ústavní pravidlo v tom kontextu, který jsem naznačoval.

Na základě současných zkušeností, měla by se pro příště změnit Ústavu?
Já se obávám, ať jsem si dlouho myslel, že ne. Protože jsem si myslel, že jde v zásadě o to, jestli jí dobře rozumíme. A když budeme dobře rozumět, tak ona nebude dobře fungovat. Tak jsem se posunul v tom smyslu, že když jí nerozumíme, je to jedna situace. Ale také jí nemusíme chtít rozumět, anebo jí dobře rozumíme, ale vůbec nás to nemusí zajímat. A pakliže pracujeme s tou druhou a třetí variantou, a s tou nemusíme pracovat nutně jen ve vztahu k současnému prezidentovi, ale i k budoucím prezidentům, tak se mi zdá, že vlastně nemůžeme říci, „My si počkáme na toho ideálního chápavého prezidenta, který bude, řekněme, uvnitř ústavního systému tam, kde být má.“ Protože čelíme rizikům, může ho mít nebudeme. A pak je tedy asi na místě si psát na papírek, co všechno bychom v Ústavě mohli měnit. Nejen ve vztahu k postavení prezidenta republiky, ale popravdě řečeno zejména k němu. Protože na to, jak prezident republiky je relativně nevýznamná součást ústavního systému, tak poutá neúměrnou pozornost, jak z hlediska nekonečného množství ústavních sporů, tak vlastní neúměrnou pozornost politicky.

Vladimír Kroc, ban Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít