Domov bez domova: Už jsme zažili horší zimy, říkají žižkovští bezdomovci. Tuhé mrazy přežívají na matracích pod kolejemi
Na žižkovském nákladovém nádraží obývají bezdomovci - litevský pár, jeden Slovák a jeden místní, František ze Žižkova - betonové výklenky pod rampou u slepé koleje. Otvory nižší než jeden metr mají vystlané matracemi, dekami a zachumlaní v přikrývkách přečkávají ty nejtužší mrazy.
Domov bez domova
Reportáž je druhým z pěti dílů audiovizuálního seriálu o lidech, kteří přišli o stálý domov a žijí v provizorních podmínkách. Součástí každého dílu je interaktivní prohlídka prostředí, ve kterém tito lidé žijí.
Reportáž je druhým z pěti dílů audiovizuálního seriálu o lidech, kteří přišli o stálý domov a žijí v provizorních podmínkách. Součástí každého dílu je interaktivní prohlídka prostředí, ve kterém tito lidé žijí.
Silnici odděluje od nádraží nízké roští, mezi kterým je vyšlapaná cestička. Vede mezi bezové keře, které na zpustlém nádraží za uplynulá léta prorazily mezi pražci. Pěšina končí u betonové rampy, u které stojí dřevěný žebřík. Pod ním mezi kolejemi to vypadá jako smetiště. Stačí se ale pořádně rozhlédnout a pomalu se objevují známky obydleného území. Je ale třeba sejít po žebříku.
Přichází muž s bystrýma očima. V noci bylo mínus třináct stupňů celsia, teď je tak mínus pět a muž nemá čepici ani rukavice. V jedné ruce cigaretu, druhou přikládá dřívka do skromného ohýnku, který hoří daleko od betonových výklenků. „To by tam strašně smrdělo,“ vysvětluje František a jde napřed ke svému kutlochu. Opatrně našlapuje a vyhýbá se všemožnému harampádí a odpadkům. „To už tady bylo, když jsem sem přišel před čtyřmi roky. Není čas na úklid.“
Reportáž Ľubomíra Smatany ze Žižkova. Další zvuky z místa najdete v interaktivním průvodci nahoře
František zvedá deku, která zakrývá rampu, a ukazuje svůj domov. Objevuje se betonový výklenek přes metr hluboký a méně než dva metry široký. Je tak nízký, že dospělý člověk tam musí zalézt po kolenou. Na dece se povalují zbytky vosku, matrace jsou zčernalé, deky zakrývají pár osobních věcí. „Když v noci zatáhnu deku, mám tu tak jeden stupeň nad nulou,“ říká padesátník a odstrkuje plastovou lahev se zmrzlou vodou.
Z vedlejšího výklenku se ozývá rádio a krátké zaštěknutí. Psa vidět není, do zimy se mu asi nechce stejně jako fretce, kterou prý soused chová. Z přítmí vystupují obrysy muže. Sedí se zkříženýma nohama, zabalený v několika vrstvách a na nohou nemá boty. „Přece nevlezu do postele obutý,“ říká vážně se silným slovenským přízvukem. Jano pochází z Kysuc a je ošetřovatel dobytka. Z poslední práce ho vyhodili před několika lety kvůli alkoholu a od té doby je na ulici.
Dlouhodobá bytová nouze je velmi riziková z hlediska fyzického a psychického zdraví během každého ročního období, nejenom během mrazů a nepřízni zimních měsíců.
První skupinou ohroženou bytovou nouzí jsou lidé, kteří sice bydlí v městském či soukromém nájemním bytě, ale nedosáhnou na výši nájmu a jejich tíživou situaci doprovází zvyšující se exekuce. Když se podíváme na Mapu exekucí, zjistíme, že každý den je zahájeno 1 863 nových exekucí; v exekuci je každý desátý dospělý. Další skupinou jsou osoby žijící v nekvalitním bydlení, které neposkytuje dobré hygienické standardy, a obytné prostory jsou přelidněné.
Třetí skupinou jsou lidé žijící v rozličných institucích z důvodů nestability bydlení, nejvýrazněji děti v dětských domovech, mnohdy umístěny kvůli absenci bydlení jejich rodičů. Přechody z institucí jako dětské domovy, vězení nebo psychiatrické léčebny jsou největším rizikem a mnohdy vedou k bytové nouzi. V nejohroženější situaci jsou lidé žijící na ulici, ti, kteří využívají pobytové služby, jakými jsou azylové domy nebo noclehárny, i ti, kteří žijí na ubytovnách.
Osoby ohrožené nebo žijící v bezdomovectví jsou vystaveny krizi, která vede k prohlubování potíží se zdravím. Mezi lidmi v bytové nouzi jsou často osoby s fyzickým či psychickým postižením, dlouhodobou nemocí nebo závislostí. Život v nejistotě bezdomovectví ale pro řešení takých problémů neposkytuje podmínky. Lidé v bytové nouzi fungují jako všichni ostatní - potřebují mít základní ontologickou jistotu, bezpečné místo, kam se můžou vracet.
Komentář Barbory Bírové, sociální antropoložky
První skupinou ohroženou bytovou nouzí jsou lidé, kteří sice bydlí v městském či soukromém nájemním bytě, ale nedosáhnou na výši nájmu a jejich tíživou situaci doprovází zvyšující se exekuce. Když se podíváme na Mapu exekucí, zjistíme, že každý den je zahájeno 1 863 nových exekucí; v exekuci je každý desátý dospělý. Další skupinou jsou osoby žijící v nekvalitním bydlení, které neposkytuje dobré hygienické standardy, a obytné prostory jsou přelidněné.
Třetí skupinou jsou lidé žijící v rozličných institucích z důvodů nestability bydlení, nejvýrazněji děti v dětských domovech, mnohdy umístěny kvůli absenci bydlení jejich rodičů. Přechody z institucí jako dětské domovy, vězení nebo psychiatrické léčebny jsou největším rizikem a mnohdy vedou k bytové nouzi. V nejohroženější situaci jsou lidé žijící na ulici, ti, kteří využívají pobytové služby, jakými jsou azylové domy nebo noclehárny, i ti, kteří žijí na ubytovnách.
Osoby ohrožené nebo žijící v bezdomovectví jsou vystaveny krizi, která vede k prohlubování potíží se zdravím. Mezi lidmi v bytové nouzi jsou často osoby s fyzickým či psychickým postižením, dlouhodobou nemocí nebo závislostí. Život v nejistotě bezdomovectví ale pro řešení takých problémů neposkytuje podmínky. Lidé v bytové nouzi fungují jako všichni ostatní - potřebují mít základní ontologickou jistotu, bezpečné místo, kam se můžou vracet.
Komentář Barbory Bírové, sociální antropoložky
Obutý ale Jano není z jiného důvodu. Stejně jako má oteklé tmavé prsty na rukou, má oteklé i nohy. Špatně chodí a v pohybu si pomáhá vozíkem, napůl sedí, napůl chodí. „Sbírám věci, co se můžou hodit nebo prodat.“ Jano vypadá tak, jak si představujeme typického bezdomovce - i se šrámem na tváři a bradě. Tuhé mrazy by mohl přečkat v charitní noclehárně, považuje to ale za nesmysl. „Ráno v šest nás vyhodí a co potom. Už jsme zažili horší zimy,“ říká slovensky a přechází k historkám o tom, že na Kysucích je zima ještě větší.
Ani František ani Jano neberou žádnou podporu. Nemají potřebné dokumenty a vyjednat si nové na úřadě nezvládnou. Žijí z toho, co najdou na ulici nebo co dostanou. Občas pomůže charita. „Jednou za měsíc mě odvezou do Naděje, kde se vysprchuju, a pak mě zase přivezou zpátky,“ říká Jano.
František tvrdí, že občas chodí na brigády, ale nelíbí se mu, jak málo platí. „Ukrajincům dávají za hodinu přes stovku a nám šedesát. Kvůli tomu ani nevstanu z postele. Žebrat taky nejdu, to je pod mojí úroveň,“ kroutí hlavou František a dál míchá na propanbutanovém vařiči jakousi bílou směs. „To je smetana pro kočku.“
V dalším výklenku prý bydlí dvojice z Moldavska. Není tam nic vidět, ale nakonec se objevuje ženská tvář. Na očích brýle a luští křížovku. „My jsme z Litvy,“ říká s těžkým ruským přízvukem. Žena toho moc nenamluví, prý dřív uklízela v hotelech, ale má nemocné nohy. Proto ze svého útočitě vůbec nevychází. Leží tu celou zimu, zabalená v přikrývkách. O živobytí se stará druh, který tu ale není. Prý šel pro jídlo.
Majitelem pozemků jsou České dráhy, které zatím neškodné bezdomovce nechávají na pokoji. Nákladové nádraží má ale brzy projít rozsáhlou přestavbou a tak nepochybně padne i tato část. „O tom už se mluví dlouho a pořád nic. Tady ještě vydržíme,“ říká František, který v betonové díře na slepé koleji bydlí už čtvrtým rokem.
