V Monaku je nejpomalejší trať F1. Přesto se na ní stává nejvíce nehod
Velká cena Monaka formule 1 je nejpomalejším závodem nejrychlejších okruhových vozů světa. Piloti a fanoušci na ni ale nedají dopustit. Prověřuje totiž techniku i řidičské schopnosti na maximum. Potvrzují to i statistiky nehod a odstoupení ze závodu.
Při srovnání nejrychlejších kol obou závodů se v Monaku dosahuje rychlostí, které jsou v průměru o 91 km/h nižší než na nejrychlejším okruhu v Monze.
A to i přesto, že za posledních šest let se zde rychlost na jedno nejrychlejší závodní kolo zvedla o 8,5 sekundy. Celkově za posledních 30 let ale jen o 10 km/h.
Na statistice nejrychlejších kol závodu tak je vidět vývoj vozů formule 1.
Zatímco v 50. letech dokázali piloti projíždět ulicemi Monte Carla rychlostí kolem 110 km/h, v loňském ročníku dosáhl Kimi Räikkönen rychlosti 153 km/h.
V grafu jsou dobře patrné deštivé velké ceny z let 1972, 1984 a 1997, ve kterých se i v nejrychlejších kolech jezdilo jen lehce nad 100 km/h. Pro srovnání deštivé velké ceny v Monze nejsou zdaleka tolik patrné. Je to dáno právě náročností trati v Monaku.
Nejrychlejší závodní kolo všech dob zajel v Monaku Michael Schumacher v roce 2004. Z roku 2004 pochází většina historicky nejrychlejších kol současného kalendáře.
V tomto roce měly vozy silnější motory a celou řadu později zakázaných technických vylepšení, která usnadňovala pilotovi průjezd zatáčkami.
Monako drží primát v počtu kolizí/havárií, které mají za následek odstoupení pilotů ze závodů. Obecně se dá říct, že toto číslo nijak výrazně neklesá (na rozdíl od jiných okruhů, na grafech je tento trend vidět hlavně na VC Maďarska).
V 80. letech, kdy nastoupily poprvé turbomotory, byl nejčastějším důvodem odstoupení vozu problém s motorem a palivem.
V 90. letech, v éře automatických převodovek, je vystřídaly problémy s řazením.
„Tenkrát auta byla tak silná, že jejich zkrocení znamenalo, že se záď smýkala v řádu decimetrů. Uřídit tyhle bestie bylo několikanásobně obtížnější, než je tomu letos. Je to éra, kterou obdivuji a dodnes nechápu, jak se tam mohlo závodit na 2 hodiny v kuse,“ vyznává se expert na formulové závody Tomáš Richter.
V důsledku technického vývoje a opuštění některých systémů ale tyto poruchy řídly a na první místo se v počtu důvodů odstoupení dostaly nehody.
Právě v počtu nehod je Monako suverénně na špici pořadí všech tratí. Bourá se tu v podstatě každý rok a téměř na jakémkoli místě.
V posledních 20 letech tu z důvodu nehody odstupovalo v průměru stejně závodníků jako v Monze, Suzuce a Silverstone dohromady.
„V Monaku nemáte čas si nikde ani myšlenkově odpočinout. Při nájezdu do jedné ze zatáček už pilot musí mít spočítáno, co udělá v té další,“ vysvětluje Richter.
Nejdůležitější dodnes zůstává v Monaku význam otázky tzv. trakce, tedy schopnosti přenést sílu motoru na pneumatiky při výjezdu z pomalých zatáček.
Trať pro skutečné mistry
Monako v kombinaci práce s řazením, brzdami a schopností „šetřit“ pneumatiky zvýrazňuje úlohu a kvalitu pilota na úkor techniky.
Stačí se podívat do statistik vítězů v Monaku. Kolem Casina nebo legendární šikanou za tunelem umí nejrychleji projet jen skuteční mistři.
Nad dvojicí Schumacher a Hill v tomto ohledu vládne již pouze brazilská legenda Ayrton Senna.
Závodění v Monaku se datuje už do roku 1929. Poprvé se tu jel závod formule 1 v roce 1950. Byl to zároveň i první ročník celé soutěže. Od té doby se až do současnosti nejely jen čtyři ročníky, což činí z Monaka spolu s Monzou nejtradičnější formulové destinace. Na rozdíl od italské velké ceny se přitom v Monaku měnila podoba trati jen minimálně.
