‚Jak může člověk být jen tak, bez práce?‘ Světlana se měsíc po příchodu do Čech stará o seniory v Ostravě
Pětatřicetiletá přišla do Česka se svými čtyřmi dětmi po začátku války na Ukrajině. Jakmile se jí povedlo sehnat pro potomky školu a školku, začala pracovat jako pečovatelka v domově seniorů. Ubytování jí poskytla rodina z ostravské Staré Bělé, která jí v začátcích se vším pomohla. Její příběh, stejně jako příběhy dalších Ukrajinek, které se po útěku z rodné země v Česku už zabydlely a našly si práci, přinesl Radiožurnál.
„Jak může člověk být jen tak, bez práce?“ ptala se v polovině března Světlana na setkání ukrajinských uprchlíků na faře v Ostravě-Staré Bělé. Její ohnivé vlasy se tam nedaly přehlédnout, stejně jako vůle pracovat.
Už tehdy se chlubila, že od dubna bude pracovat. Po nějaké době se setkáváme znovu v ostravském domově seniorů Domus, kde Světlana dělá pečovatelku.
Ukrajinská výtvarnice našla nový domov v Táboře. Malování je pro ni terapií i pomocí rodné zemi
Číst článek
„Světlana pracuje tady, v prvním patře. Dělá se s ní výborně,“ říká sociální pracovnice Yvona Nezhybová. Už zdálky je vidět hříva ohnivých Světlaniných vlasů a chodbou se nese její spokojené konstatování, že má tuto práci moc ráda.
A rovnou jdeme na obchůzku pokojů klientů. Dolít čaj nebo zkontrolovat postel. „Budete pít čaj?“ ptá se Světlana starší klientky, která leží v posteli. „Může vás sestřička položit, ať vás nebolí za krkem?“ doplňuje Yvona Nezhybová a Světlana zkušenými pohyby dává postel o trochu níž.
„Smatri, já dopiju později,“ říká směsicí ruštiny a češtiny další klientka, když ukazuje na hrníček s čajem. České ošetřovatelky zajímá, jestli Světlaně rozumí. „Vždyť jsem měla ruštinu ve škole!“ odpovídá rázně.
„Mártočka,“ volá chodbou Světlana na další svou kolegyni. „Světlanka je snaživá, umí už hodně českých slov. Je vidět, že tu práci dělala,“ popisuje Marta Mrázková.
Přesouváme se do skladu, kde je nutné vytřídit ložní prádlo a ručníky. „Tady to dej dolů,“ ukazuje Světlaně, která souhlasně kývá, že rozumí. „Světlanka je strašně rychlá,“ doplňuje Yvona Nezhybová.
Prádlo je roztříděné opravdu rychle a zbývá trochu času na to, aby Světlana vyprávěla o svém útěku.
Nárůst kriminality Ukrajinců evidujeme v jednotkách případů, říká nový policejní prezident Vondrášek
Číst článek
„Nad hlavou nám létaly rakety a letadla. Sirény zněly i čtyřikrát denně. S dětmi jsem se musela schovávat a situace se pořád zhoršovala. Nevěděla jsem, jak to dopadne, a proto jsem se rozhodla uprchnout. Hlavně jsem se bála o děti,“ vzpomíná Světlana a přiznává, že v noci pořád špatně spí a má noční můry.
„Tady u vás totiž hodně často létají letadla,“ vysvětluje.
„My tady máme blízko mošnovské letiště, a když letí letadlo, bojí se,“ vysvětluje Yvona Nezhybová, které spontánně vyhrknou slzy do očí. „Já mám tři děti a malou vnučku, nedovedu si představit tu situaci, že bych sbalila děti, a teď co vzít s sebou?“ říká sociální pracovnice.
Pečovatelky sociálního centra Domus mezi sebou vybraly peníze a koupily nové kolegyni Světlaně a jejím dětem televizi.
