Vděk Turků, ale i řada nepříjemných zážitků. Čeští záchranáři se vrátili po deseti dnech z Turecka
Do Česka se vrátil tým záchranářů, kteří pomáhali s následky ničivého zemětřesení v tureckém městě Adiyaman. Za deset dní ze sutin vyprostili 78 mrtvých a tři živé lidi. Hasiči si do Česka přivážejí nejen vděk Turků, ale i řadu nepříjemných zážitků. „Rozkrývala se těla v polohách a místech, která tvoří v hlavách záchranářů příběhy. To jsou věci, které se z hlavy nedají vymazat,“ říká pro Radiožurnál velitel USAR týmu Jiří Němčík.
Hlasitý potlesk a nadšené výkřiky. České záchranáře vítaly i desítky Turků žijící v Česku. V příletové hale tak bylo možné vidět nejen české, ale právě i turecké vlajky.
Ještě než se stihli obejmout se svými příbuznými, každý z hasičů dostal růži, jako poděkování za pomoc. Osobně je dorazil přivítat i turecký velvyslanec v Praze Egemen Bağış.
„Na jednu stranu jsme pyšní, že můžeme přivítat členy USAR týmu, kteří se bezpečně vrátili zpět do Česka poté, co zachránili velkou spoustu lidí. Na druhé straně je nám opravdu líto desítek tisíc lidí, kteří přišli o život během jednoho z největších zemětřesení v historii. Ale nejvíce si ceníme přátelství a solidarity lidí a vlády České republiky v těchto těžkých chvílích,“ popsal své pocity Radiožurnálu velvyslanec.
V tureckém Adiyamanu byli čeští záchranáři celkem deset dní. Za tu dobu se jim podařilo ze sutin domů zachránit tři živé a vyprostit osmasedmdesát mrtvých lidí. Před odletem do Česka jim za jejich nasazení přiletěl na turecké letiště osobně poděkovat i generální ředitel Hasičského záchranného sboru Vladimír Vlček.
Ten s sebou přivezl další humanitární pomoc. Šlo především o deky a oblečení. Hasiči na místě ponechali i čtyři své nafukovací stany, které Turci dále využijí k rozšíření nouzového ubytování v evakuačních táborech.
Nesmazatelné zážitky
Na to, jak hasiči celou situaci v Turecku zvládali, se ptala ve vysílání Radiožurnálu moderátorka Věra Štechrová velitele českého USAR týmu v Turecku Jiřího Němčíka:
„Poslední dny jsme se zabývali vyprošťováním těch, kteří to štěstí neměli a v sutinách zahynuli. Pro místní obyvatelstvo byla ale i tato činnost velmi důležitá. U každého toho suťoviště postávali pozůstalí, kteří v prvopočátku doufali, že ještě najdeme někoho živého. Byť my jsme už samozřejmě věděli, že ani psi, ani naše technika nikoho nepotvrzují.“
Přesto se podle svých slov záchranáři snažili i s těly zemřelých pracovat co nejšetrněji. „Abychom ta nalezená těla předávali v tom nejlepším možném stavu, aby se s nimi mohli jejich příbuzní rozloučit. A léčit se z té bolesti, ze ztráty bližního,“ přiblížil práci svých kolegů.
Němčík zároveň ve vysílání vysvětlil, jak se hasiči vyrovnávali s tím, co v Turecku viděli a prožili. „I v rámci hasičského záchranného sboru působí psychlogové. Na druhou stranu, většina z nás jsou profesionální hasiči, takže jsou na lecos zvyklí,“ vysvětlil Němčík s tím, že to „něco“ ale bývalo zpravidla jednorázová věc, zatímco denní zážitky z Turecka byly daleko intenzivnější.
„Rozkrývala se ta těla, která byla v polohách a místech, která tvořila v hlavách záchranářů určité příběhy. Ať už to byla čtyřčlenná rodina, kterou jsme nalezli na přibližně metru čtverečním. A bylo jasné, že se navzájem do poslední chvíle kryli vlastními těly. Nebo najdete matku s osmiměsíčním dítětem v náručí. To jsou věci, které se z hlavy nedají vymazat,“ popsal Němčík.
Ten navíc ještě zodpovídal za to, aby se všichni jeho kolegové vrátili do Česka v pořádku jak po fyzické, tak i právě po psychické stránce. I přesto se podle velitele dařilo hasičům pracovat nonstop v šestihodinových směnách, psychologickou pomoc nebo podporu podle něj zatím žádný z jeho kolegů nepotřeboval.
