Většina učitelů stále preferuje výklad. Děti by ale chtěly i jiné formy výuky
Doby, kdy děti směly jen korzovat dokolečka po chodbě, jsou dávno pryč. Za školními zdmi ale z dob minulých přece jen něco málo zůstalo. Učitelé pořád látku vypráví před tabulí. Jenže děti se potřebují učit i jinak než jen poslechem.
Prvňáčci pražské základní školy náměstí Curieových posedávají po skupinkách na koberci a měří se. Jak mají dlouhé paže, si zapisují každý zvlášť do notýsku.
„Aby se naučili spolupracovat. Nesoutěžili mezi sebou, ale aby jim šlo o ten nejlepší výsledek skupinové práce,“ říká učitelka Radka Pištorová.
Ta už dávno nepostává jen před tabulí a nevypráví nic o číslech ani písmenkách. Jenže ne všichni kantoři jsou stejní a často o různých metodách výuky ani neví, nemají odkud, potvrzuje učitelka učitelů Andrea Vedralová ze společnosti Scio:
„Z pedagogických fakult to samozřejmě neumí. Jsem také absolventkou pedagogické fakulty a to pedagogické fakulty neučí.“
Děti ale přitom podle ní vyžadují do výuky zapojit i ostatní smysly. Poslouchat výklad nestačí.
„Učitelé více než jiná povolání upřednostňují auditivní styl. Vyhovuje jim mluvené slovo. Obecně je preferovanější vizuální styl. Vše, co vidím, si pamatuji. Ukazuje se, že až 60 procent lidí si chce na věci také sáhnout, potřebují se hýbat,“ pokračuje Vedralová.
To, jak se dítě učí, ovlivňuje jeho výsledky. Ideální je proto kombinace všech tří typů, v praxi je využívá učitelka prvňáků i ředitelka školy Libuše Vlková:
„Máte před sebou 27 párů očí, které berou vaše slova, vaše obrázky, vaše pomůcky každý trošku jinak. Zásadou je za působit na všechny smysly a tím pádem obsáhnout co největší rovinu dětí.“
