Vězni v Jiřicích na Nymbursku si krátí čas výukou v učilišti
Známku z chování u studentů soukromého učiliště v Jiřících na Nymbursku učitelé vůbec neřeší. Jejich žáky jsou totiž zloději, vyděrači a vrazi. Čas si krátí výukou ve vězeňské škole, kde se učí vymalovat pokoje a natřít dveře.
Je mi 40 let a mám toho plné zuby. Chtěl bych se fakt venku věnovat práci. Škola mě baví, proto jsem se do ní přihlásil. Čeká mě trest. Vzdělání mám, ale chtěl bych ještě další, protože mám mechanika,“ říká René Bureš, který je ve vězení už potřetí v životě.
Tentokrát tvrdí, že je to naposledy. Do vězeňské cely ho dovedlo vydírání a v Jiřicích na Nymbursku stráví ještě tři roky. Čas si tady krátí ve škole. Právě nastoupil na místní vězeňské soukromé učiliště.
„Určitě mi to krátí čas, zabíjím tím nudu. Učím se němčinu, češtinu doučuji pár romských spoluvězňů. Čtu romány a science fiction,“ říká Bureš.
Společně s další padesátkou vězňů každé ráno usedá do školní lavice. Dopolední program rozdělený na praktickou a teoretickou výuku místní vězně připraví na profese malíře, natěrače a lakýrníka. Škola funguje od loňského září.
Mezi studenty soukromého učiliště v Jiřících na Nymbursku natáčela reportérka ČRo Petra Benešová
Reportérka Radiožurnálu Petra Benešová navštívila hodinu občanské výchovy, kterou vyučuje ředitel školy Jan Beer.
Výklad o zákonech, sněmovně nebo senátu poslouchá osmnáct vězňů. Když přijde řeč na vynutitelnost práva, strhne se mezi nimi debata.
Vězně zajímá, co to přesně znamená. Jestli když něco ukradnou, porušili právo, někdo je za to zbije, nebo půjdou do vězení. Moderátorem diskuse je ředitel Beer, který doufá, že jednou školu rozšíří i na obor s maturitou. O vzdělání za mřížemi je podle něj zájem:
„Já jsem vycházel ze svých zkušeností. Sám jsem se ve výkonu trestu kdysi dávno vyučil samoobráběčem kovů. Ptal jsem se odsouzených a zájem byl poměrně velký.“
Pro každého z vězňů znamená škola něco jiného. Někdo ji bere jako vstupenku na svobodu. Když žádá o prominutí zbytku trestu, soud ke škole přihlíží. Pro jiné ale učiliště vyplňuje dlouhé roky za mřížemi.
Mnozí z vězňů nemají dokončenou ani základní školu. Jen pro srovnání: v Česku je zhruba 25 tisíc trestanců a z toho polovina má jen základní vzdělání.
„Já se jmenuji Tomáš Novák, na školu jsem se přihlásil proto, že jsem si chtěl ověřit svoje znalosti. Výuční list už mám.“ A představuje se i další spoluvězeň: „Já se jmenuji Martin Kadlec, jsem tu za přechovávání marihuany. Neválíme se celý den na baráku. Píšeme testy a písemky, zkoušejí nás u tabule.“
Do školy se přihlásil i Jiří Pacl, který je ve vězení za maření úředního rozhodnutí: „Já jsem se přihlásil proto, že jsem si venku nedodělal střední školu, výuční list je rozhodně motivací.“
Praktická výuka se odehrává v dílnách. Některé stěny tady zdobí barevné postavy z komiksů. Hodiny vede Vladimír Řehák.
„Dělají cvičné nátěry, penetrování, opravy a broušení omítek, plastické nátěry a tak dále. Vězni se snaží a jsou rádi, když mají dobré výsledky,“ říká Řehák.
Založit učiliště byl nápad ředitele Jana Beera. V 90. letech si sám odseděl téměř sedm let za finanční podvody. Dnes má vysokoškolský diplom a sní o práci soudce. Podobný osud nápravy prý může čekat i na místní vězně.
„My doufáme, že se našim žákům podaří po propuštění lépe se socializovat do společnosti,“ věří Beer.
Speciální pedagožka Hana Prokopová říká, že škola je pro vězně psychická podpora: „Už jenom to, že budou vyučeni, tak jim to rozšiřuje možnosti na trhu práce.“
Do učiliště za ostnatými dráty se může dostat jedině vězeň, který projde přijímacími testy z matematiky, češtiny a všeobecného přehledu. Když nestihne dokončit školu před propuštěním na svobodu, může ji dostudovat na jiném učilišti.
Podle nedávné studie se chce v Česku vzdělávat zhruba 70 procent odsouzených ve věku od 25 do 40 let.
