Půjde bývalý squat Milada k zemi? ‚Není to žádná památka, podobných vil jsou v Praze tisíce,‘ říká architekt
Zatímco Univerzita Karlova mluví o demolici, podle státu jsou tyto úvahy přinejmenším předčasné. Hrozí prvorepublikové vile Milada zánik? I kdyby šel nakonec někdejší squat v pražské Libni k zemi, není podle historika architektury Zdeňka Lukeše důvod k slzám – podobných domů jsou prý jen v hlavním městě tisíce. „Je mi líto každého domu, který se bourá. Není to ale žádná mimořádná památka,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Co říkáte na to, že pokud vilu Milada získá do vlastnictví Univerzita Karlova, půjde pravděpodobně k zemi?
Je mi líto každého domu, který se bourá, zejména pokud jde zachránit. Tady ale situace zřejmě už došla tak daleko, že se rekonstrukce nevyplatí, ať už ji bude provádět kdokoli.
Takže je podle vás škoda, že se zřejmě zbourá, když je vám líto každého domu?
Tak asi ne úplně každého. Kdyby někdo boural nějaký ošklivý panelák, tak bych asi netrpěl. Tohle je průměrný dům z první republiky, někdy z 20. let. Není to žádná památka a není to žádná mimořádná architektura.
Demolice Milady
O získání vily Milada do vlastnictví dlouhodobě usiluje Univerzita Karlova, která v sousedství domu provozuje studentské koleje. Ta však podle mluvčího Václava Hájka případně se zachováním zchátralého objektu nepočítá, napsal zkraje týdne deník E15. „Stav vily Milada po těch letech, kdy ji stát nechal chátrat a nic se s tím nedělalo, bohužel je takový,“ zopakoval nyní pro iROZHLAS.cz.
Takže budova není zase tak unikátní?
To určitě ne. Navíc trpí svou polohou. Dokud tam nestály ty dva příšerné věžáky od Karla Pragera, ty studentské koleje, tak to bylo velmi romantické prostředí. Nad Miladou je ještě kopeček a na něm je vila, která vypadá jako hrad. Oba domy ale leží ve stínu těchto dvou kolosů. Považuji je za velmi nepovedené a navíc nedokončené. Měly být totiž opláštěny skleněnými panely, nakonec se to ale z technických důvodů neprovedlo. V té krásné krajině na břehu Vltavy by ty věžáky neměly být. Stavěly se ale ještě za totality, tak to prostě tenkrát prošlo. Bohužel to ale ublížilo stavbám, které jsou v nejbližším okolí, a jednou z těchto staveb je vila Milada.
Jaká je historie vily Milada?
Předpokládám, že to byl rodinný dům, který se stal neobyvatelný, když postavili v těsné blízkosti koleje. Počítalo se pak asi s tím, že se ten dům zbourá, k tomu ale nakonec nedošlo.
Kolik je u nás podobných prvorepublikových domů?
V Praze jich budou tisíce. Neviděl jsem ale nikdy plány, tak nevím, jestli se tam neskrývá jméno nějakého zajímavého architekta. Ale i výborný architekt může udělat průměrnou stavbu, to by se ale asi vědělo. Takže tady asi nějaký Kotěra nebo Gočár nehrozí. Jak říkám, je to průměrná stavba dnes v bídném stavu.
Vila Milada je známá především díky squaterům, kteří se v ní usídlili před asi 20 lety.
Nebýt toho, tak asi ani nikdo nevěděl, že tam ten dům je. Je to stejný případ jako Klinika na Žižkově. To taky není žádný architektonický skvost, ale mluví se o tom neustále.
Slavný squat
Kdo může za současný špatný stav vily?
Squaterům bych to nepřikládal, byli tam navíc i celkem krátkou dobu. Dokonce si myslím, že pokud by je tam tenkrát bývali nechali, tak by se možná o dům starali a nezchátral by tolik, jako když byl pak opuštěný. Má zjevně i díry ve střeše a podobné věci. Tím ale nechci hájit to, že by řešením záchrany staveb mělo být to, že se tam pustí squateři. To jistě ne. Je to dům, který patří zřejmě státu a ten se o něj nebyl schopen postarat.
Předčasné výroky
Výroky univerzity o demolici někdejšího squatu jsou však podle mluvčího Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Radka Ležatky zatím předčasné. Úřad od ministerstva školství převzal vilu Milada (vedle toho i vilu Miluška a přilehlé pozemky) loni v květnu a okamžitě prý podle Ležatky začal hledat nového vlastníka. „Oslovila nás Univerzita Karlova, že by potřebovala část areálu, jako svoji příjezdovou cestu, jednáme tak o oddělení části pozemku,“ uvedl Ležatka. Oficiální žádost však o převedení vily Milada do vlastnictví podle něho nepřišla. „Asi před třemi týdny jsme byli neformálně osloveni, že by univerzita mohla stát o celý areál, oficiální žádost ale nemáme. Takže informace o bourání, jsou minimálně předčasné, mi nic takového neplánujeme,“ doplnil s tím, že úřad zatím nemá k dispozici ani posudek, v jakém stavu vila skutečně je.
Jaký je osud jiných bývalých squatů?
Každý ze squatů je úplně jiný, některé z nich jsou mimořádně cenné stavby. Asi nejcennější ze všech squatů byl Dům U divého muže, tady se vracíme na začátek 90. let, to bylo asi první squaterské sídlo. Jde o obrovský palác na Malostranském náměstí v ulici Sněmovní. To je velmi cenná památka, kde byli squateři asi dva roky. Později dům získal Parlament a dnes jsou v něm poslanecké kluby (konkrétně hnutí ANO – pozn. red.). Mezitím samozřejmě prošel rekonstrukcí, protože byl ve velmi špatném stavu. Já jsem v něm kdysi byl s princem Charlesem. Chtěl vidět dům, který není rekonstruovaný a zachoval si tak tu původní podobu po rekonstrukci, která probíhala někdy začátkem 18. století.
Další významný squat byla Cibulka, což je velmi cenná usedlost v Košířích z období klasicismu. Byla tam romantická zahrada s čínským pavilonkem. Cibulka má svého soukromého majitele, který se kdysi se squatery dohodl a pustil je tam. Pak si to rozmyslel, chtěl, aby odešli, což oni odmítli. Takže nakonec je musela vyhnat policie. Je ale jasné, že majitel nemá zatím peníze na rekonstrukci, takže objekt je stále ve špatném stavu.
Další objekt, kde byli squateři, je dům Na Slupi, respektive jsou to asi dva nebo tři domy, které postavil ve 20. letech architekt Jan Jarolím. Kdysi v nich byly lázně a ty domy byly velmi kvalitně postaveny, ale jsou už léta prázdné, vybydlené, zdevastované. Policie squatery vyhnala pryč, a přestože se tehdy slibovalo, že se hned začne s rekonstrukcí, tak se s nimi nic neděje. Domy snad památkově chráněné nejsou, ale architektonicky jsou cenné.
Mezi další známé někdejší squaty patří třeba usedlost Ladronka, aktuálně pak třeba Šatovka v Šáreckém údolí nebo Klinika na Žižkově (pozn. red.).
