Vodu ze střech svádí okapy k zemi již 240 let, do té doby trčely roury vodorovně do ulice
Úsloví dostat se z deště pod okap znamená ocitnout se v ještě horší situaci. Používá se dodnes, i když díky nařízení z roku 1774 už vlastně tak docela neplatí, protože vodu ze střech svádí okapy až k zemi. Podle údajů Archivu hlavního města Prahy právě 7. ledna roku 1774 nový systém okapů zavedl dekret zemského gubernia pro Zemi českou.
Do druhé poloviny roku 18. století trčely roury vodorovně do ulice, podobně jako chrliče. Stavitelé je vyváděly co nejdál od domu, aby voda nepodmáčela jejich základy. Proudy vody tak padaly na hlavy chodců, kteří pod žlaby, jak se správně říká, procházeli.
„Okap je nejnižší bod střechy, ze kterého skapává voda. Lidově se okap říká rouře, která vede podle stěny domů dolů, to je špatně. Je to svod. A lidé ještě nazývají okap jako žlab podokapní,“ vysvětlují správnou střešní terminologii klempíři Michal Kolka a František Lamač.
„Chrliče byly dřív na hradech a zámcích. A tak to zůstalo a využívali to lidi i na běžných barácích,“ dodává klempíř.
Podle Martina Ebela z Národního technického muzea v Praze souvisela změna v odvodu vody ze střech s předchozím nařízením císařovny Marie Terezie. Mělo snížit riziko velkých požárů, které často postihovaly celá města.
„Dříve byly štítové domy, kde se přes šindelové střechy nesmírně rychle šířily požáry. A v roce 1755 byl vydám Marií Terezií pro České království požární řád, který předepisoval stavbu požárních zdí. Mezi jednotlivé domy se stavěly požární štíty, které šly zhruba 30 centimetrů nad úroveň střechy a při požáru sloužily jako přehrady proti jeho šíření,“ popisuje.
Nařízení o svislých okapech ale stavitelé domů moc nerespektovali. „Nařízení o likvidaci žlabů, které přesahovaly uliční frontu tak, jako dříve chrliče, v Čechách zůstalo bez odezvy. O 13 let později tak vyšlo nařízení českého gubernia, které opakovalo, že žlaby musí mít své vlastní svody z mědi či ze dřeva. Až nařízení z roku 1787 dávalo nějaké tresty za porušení,“ připomíná Ebel.
Měď zůstává nejkvalitnějším materiálem dosud, ale jsou s ní zase jiné problémy. „Když jsou měděné, vydrží to pořád. Dodnes jsou původní třeba 80 nebo 100 let staré. Měděné ale lidé kradou, tak se musí pořád opravovat. A když se to vymění, sběrači to nepoznají, a ukradnou i ten pozinkovaný,“ říkají mistři klempíři.
