Vozíčkáři z Jedličkova ústavu se baví slaňováním vyšehradských hradeb
Adrenalinové aktivity lákají nejen zdravé lidi, ale i hendikepované. Vozíčkáři z Jedličkova ústavu se v létě baví třeba slaňováním. S ojedinělou adrenalinovou zábavou, která šokuje i přihlížející diváky, přišel před lety šéf klubu a trenér Pavel Martínek.
Pavel Martínek reprezentoval Českou republiku v judu a připravoval se na olympiádu v Atlantě. Před 18 lety se mu ale ze dne na den změnil život. Při těžkém úrazu přišel o sluch a rok strávil na vozíku.
„Já jsem se vlastně poprvé setkal s tím outdoor programem na kurzu, který pořádala prázdninová škola Lipnice. V té době jsem byl i já sám uživatelem vozíku,“ popisuje počátky neobvyklé zábavy Martínek a pokračuje:
„Když jsem to rozchodil, z toho vozíku jsem vstal a měl jsem tu možnost rozvíjet sportovní činnost ve sportovním klubu Jedličkova ústavu, tak se to nabízelo. Ty hradby jsou tady vhodné místo i pro slaňování vozíků, tak jsem to zkusil a opravdu je to báječné.“
Vyšehradské hrady jsou v těsné blízkosti Jedličkova ústavu v Praze, vozíčkáři je ale smí slaňovat jen jednou za rok, při sportovní akci Prázdniny nanečisto.
„Ten vozíčkář jedinec je jištěn stejně jako nepostižený sportovec v horolezeckém úvazu. Má i sedák, protože přece jen břišní svalstvo je u těch jedinců slabší. Ten vozík je k němu vlastně jen přivázán, když ten jedinec není schopen se sám udržet, povolovat, tak ho vlastně já slaním,“ vysvětluje Martínek.
Julie, která je na vozíku po operaci mozku, visí v úvazu kolmo ke stěně. V cíli bude za pár vteřin. Se zatajeným dechem ji sleduje i její maminka.
„Má polovinu mozku operovanou, hrozně jsem se bála, aby držela hlavu správně a nějak neztratila rovnováhu nebo sebeodvahu. Jsem ale velmi šťastná, je to pro nás největší výkon,“ říká dojatě.
„Trochu tréma, trochu radost,“ komentuje svůj výkon sama Julie.
Sportovní klub vozíčkářů Jedličkova ústavu nabízí slaňování hendikepovaných studentům už 13 let. „I z reakcí dětí a těch, kdo již slanili, se vrací rádi i další rok. Je to pro mě velká bomba a neobvyklá činnost, mají to rádi,“ uzavírá Pavel Martínek.
