Za poskytnutí dat 25 milionů? Část údajů lze získat stisknutím knoflíku, míní Kužílek o postupu policie

Novinář chtěl databázi trestných činů a Policejní prezidium mu za to naúčtovalo 25 milionů. Podle něj by totiž poskytnutí informací o jednotlivých trestných činech od roku 2011 zaměstnalo jednoho zaměstnance na plný úvazek na 48 let. Požadovaná částka je nerealistická, říká v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu Oldřich Kužílek, poradce pro otevřenost veřejné správy a ochranu soukromí, spoluautor zákona o svobodném přístupu k informacím.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Oldřich Kužílek | Foto: Marián Vojtek

Je podle vás reálné, že by hledání informací trvalo 48 let a mělo by žadatele stát více než 25 milionů korun?

K rozsahu požadované úhrady, která se opírá o spočítaný čas, bych měl velkou výhradu. Myslím si, že je mnohonásobně nerealistický. Je to proto, že se vůbec nesnažili zjistit, co lze poskytnout automatizovaně. Myslím si, že by toho šlo tak dohledat hodně, a tím by se to také zmenšilo na mnohem menší část, která by se dala teprve řešit dál. To znamená domluvit se s žadatelem třeba na změně žádosti, upřesnění a vyjasnění, co by v rámci daných možností požadoval.

Myslíte si tedy, že je možné požadované informace vyfiltrovat počítačově?

Já doufám, že to možné je, a myslím si, že databáze je vedená způsobem, který filtraci umožňuje. Věřím, že část údajů lze získat stisknutím knoflíku. Přinejmenším žadateli bylo možné poskytnout alespoň nějakou část, ze které by se zorientoval, a k ostatnímu spíš otevřít komunikaci, které říkám iterační nebo přibližovací, pomocí výzvy podle infozákona.

Nasadit to jaksi na právní předpisy tak, že by si potřebovali vyjasnit, co potřebuje vzhledem k tomu, co mají k dispozici v nějaké automatizované formě. A zkrátka to dát postupně dohromady.

Policie vysvětluje, proč chtěla 25 milionů za data: zaměstnala by prý bývalé policisty

Číst článek

Proč tak policie nepostupovala?

Nechci být přísný tam či onam. Myslím si, že takhle by postupoval kdejaký povinný subjekt. Velmi podobné případy jsou s katastrálním úřadem nebo rejstříkem trestů a dalšími správci různých větších databází. Podvědomě prostě tendují k vyřízení žádostí úplným odmítnutím.

Postup by vyžadoval přibližování a snahu vyjít žadateli nějakým způsobem vstříc - domluvit se s ním, co by bylo možné bezplatně nebo za nějakých malých nákladů. Kdyby žadatel trval na poskytnutí informací v nějaké struktuře, kterou si vymyslel a oni ji tak nemají, muselo by se to předělávat a holt by to stálo hodně peněz.

Tou cestou se ale nevydají, i kdyby podle mého mohli, aniž by porušovali právní předpisy. Spíš vezmou právní předpisy formalisticky podle slovíček a z toho zkonstruují mříž, přes kterou se nedá projít vůbec. Je to taková sebeobrana.

Novinář chtěl databázi trestných činů. Policie mu naúčtovala 25 milionů

Číst článek

Umíte si vysvětlit, proč podobné postupy fungují v zahraničí, a v Česku nikoliv?

Je to proto, že se Česká republika jako stát dostatečně silně nevěnuje své informační politice. Nemá zřízen institut typu informačního komisaře nebo druhou část úřadu pro ochranu osobních údajů, která se naopak zabývá přístupem k informacím.

Není zde vedena celková politika - zejména v oblasti opakovaného použití informací, kdy někdo chce pro výzkumné, studijní, obchodní ale i jiné účely ve velkém čerpat z databází veřejných subjektů a zpracovávat je. To je zcela nekultivovaná oblast. Jedním z dalších případů je třeba hydrometeorologický ústav, který odmítá poskytnout údaje o měření teploty z historie.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru