Odbornice: Lidé nerozumí pojmu minimální trvanlivost. Domácnost vyhodí potraviny za 8000
„Lidé hodně dbají na data spotřeby a berou je jako dogma. Polovina lidí však nerozumí pojmu minimální trvanlivost,“ říká Anna Strejcová, spoluzakladatelka organizace Zachraň Jídlo. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz popisuje, že plýtvání jídla stojí průměrnou domácnost 8000 korun ročně.
Jaký vliv má zdražování potravin na chování spotřebitelů? Je to tak, že čím dražší jsou potraviny, tím méně s jídlem plýtváme?
Co se týká změn chování, tak víme od prodejců, že lidé dělají menší nákupy častěji. Zřejmě nechtějí utratit tak vysokou částku najednou. To je prospěšné i z hlediska plýtvání a doporučuje se i v neinflační době. Když člověk udělá velký nákup, tak skončí s hodně potravinami, které všechny prochází v podobný čas, zato když to dokupuje postupně, tak si může vybírat jen ty suroviny, které potřebuje a jsou doplňkové k tomu, co už doma má. Z hlediska plýtvání jídlem jsou lepší malé častější nákupy, stejně tak jako z hlediska šetření peněz.
Anna Strejcová
V roce 2013 založila spolek Zachraň Jídlo, který se věnuje problematice plýtvání potravin. Iniciativa vznikla po jednorázové akci na Václavském Náměstí, kde spolu se svými přáteli uvařila oběd pro 1000 lidí ze surovin, které by se jinak musely vyhodit. Po velkém ohlasu se rozhodli ve svých aktivitách pokračovat. Od dubna 2022 se věnuje primárně zvyšování expertizy o plýtvání, public affairs a rozvoji projektu darování hotových pokrmů.
Ohledně plýtvání samotného nemáme moc dat, ale z výzkumu z Mendelovy univerzity víme, že během pandemie lidé měli více času vařit a plýtvali výrazně méně než v předcovidových dobách. Tím, že si více vařili, měli více času na sdělávaní potravin. Ten čas tam hraje zásadní roli – čím více má člověk času, tím více se může soustředit na vaření a zpracovávání toho, co má.
Vidím to i na sobě, teď mám zkrácený úvazek, takže si mnohem víc vařím, nejen kvůli finančním důvodům, ale mám víc času a mám větší přehled o tom, co doma mám. To je ale těžko přenositelné, protože ne každý má tuhle možnost.
Mění se, co lidé kupují v době inflace?
Co vím, tak lidé sahají po zlevněných potravinách nebo po takových těch no-name značkách, tedy levnějších variantách toho stejného. Supermarkety si nechávají vyrábět ty privátní značky od těch stejných výrobců, co vyrábějí zbytek těch produktů, akorát pod jinou značkou. Je to trochu sebevražedný postup od producentů, že na to přistupují.
Celkově je větší zájem o nakupování produktů ve slevě a lidé jsou více ochotní si kupovat zlevněné jídlo, kterému se blíží ta doba spotřeby. Všechny takové ty kampaně supermarketů „pomozte nám neplýtvat“ jsou často jen převlečené slevové akce, které přenáší zodpovědnost na spotřebitele. Pro ty je potom důležité zpracovat potraviny co nejdřív, aby pak nedocházelo k přesunutí problémů plýtvání od obchodů směrem do domácností.
A víme přesně, kolik jídla se vyhodí na úrovni supermarketů?
Nevíme, obchody tahle data nesdílí. Jediný supermarket, který tato data publikuje, je Tesco. Není nijak uzákoněné, že by supermarkety musely zveřejňovat, kolik toho vyhodí. Je to čistě na jejich libovůli a těžko si to člověk má možnost ověřit.
„Není nijak uzákoněné, že by supermarkety musely zveřejňovat, kolik toho vyhodí. Je to čistě na jejich libovůli a těžko si to člověk má možnost ověřit.“
Anna Strejcová
Například v Británii je sdílení těchto dat běžnou praxí a jedná se tam o jeho uzákonění – tedy o povinnosti tato data sdílet.
V rozhovoru v DVTV jste říkala, že právě v létě se vyhazuje nejvíce ovoce. Jak poznáme, jestli ten kus ovoce nebo zeleniny patří do koše, nebo jestli je jen trochu sešlý, ale stále jedlý?
Pokud tam není přímo rozjetá nějaká hniloba nebo plíseň, tak se to většinou dá jíst. Většina ovoce bude horka lépe snášet třeba v lednici nebo ve spíži. Dříve měli lidé spíže nebo sklepy, kde bylo větší teplo než v lednici, ale větší zima než doma, tedy něco mezi osmi a patnácti stupni, což je pro ovoce a zeleninu ideální. Dnes lidem doporučujeme dávat ovoce a zeleninu na horní polici v lednici, kde je z celé lednice nejtepleji.
To platí pro všechno ovoce, kromě vyloženě exotického ovoce jako třeba ananas nebo mango, které vyšší teploty snáší lépe. Další způsob, jak ovoce a zeleninu uchovat, je mražení.
Spousta surovin se dá zmrazit, ať už pečivo, máslo, mlíko, tučné věci. Třeba brambory se sice nedají zmrazit tak, jak jsou, ale můžete z nich třeba udělat bramborovou kaši a ta už se zmrazit dá.
Když už se bavíme o tom, jak ušetřit, tak většina lidí neví, a pro mě to byla taky novinka, že ušetříme energii, pokud máme plný mrazák, a to kvůli cirkulaci vzduchu. Když je mrazák plný, tak se tam lépe drží teplota a spotřebič potřebuje méně elektřiny, než když musí neustále chladit cirkulující vzduch.
Takže když tam nemáme co dát, tak je lepší si tam dát plastové flašky s vodou, aby zmrzly a udržovaly chlad, než nechávat mrazák prázdný nebo poloprázdný.
„Ušetříme energii, pokud máme plný mrazák a to kvůli cirkulaci vzduchu. Když je mrazák plný, tak se tam lépe drží teplota a spotřebič potřebuje méně elektřiny, než když musí neustále chladit cirkulující vzduch.“
Anna Strejcová
Víme, proč lidé potraviny vyhazují? Je to kvůli tomu, že jsou opravdu zkažené, nebo spíše ze strachu, že by jim z toho mohlo být špatně?
Lidé hodně dbají na data spotřeby a berou je jako dogma. Obzvlášť u té minimální trvanlivosti, která je pro mnohé dost matoucí. Z dat od sociologického ústavu víme, že jen sedmdesát pět procent lidí chápe pojem „spotřebujte do“ a polovina lidí nerozumí pojmu „minimální trvanlivost“ a přisuzuje mu stejnou váhu jako tomu „spotřebujte do“.
A jak to tedy je?
Ta minimální trvanlivost se obvykle objevuje na produktech, které mají dlouho lhůtu trvanlivosti, jako třeba těstoviny, čaj, sušenky, rýže a tak. To datum označuje kvalitu daného produktu. Jinými slovy říká: do tohoto data si ten produkt udržuje nejvyšší kvalitu. I pak je ale produkt jedlý, jen třeba začne lehce ztrácet konzistenci.
Třeba v Norsku mají k té lhůtě takový dovětek „best before, but also good after“, tedy nejlepší před, ale také dobré po.
V Česku se řídíme předpisy Evropské unie, kterými se musí řídit všechny členské státy. Momentálně se na Evropské úrovni zvažuje změna těchto pojmů tak, aby bylo lépe pochopitelné, že se ten produkt dá jíst i po té minimální trvanlivosti. Evropská komise jedná o tom, jestli by tam třeba nešel přidat nějaký piktogram, který by lidem vysvětloval, že tu věc nemusíte vyhazovat, i když už je po minimálním datu spotřeby.
„Evropská komise jedná o tom, jestli by tam třeba nešel přidat nějaký piktogram, který by lidem vysvětloval, že tu věc nemusíte vyhazovat, i když už je po minimálním datu spotřeby. “
Anna Strejcová
A u těch čerstvých produktů najdete „spotřebujte do“. To naznačuje nějaké větší ultimátum, že výrobci garantují zdravotní nezávadnost. Po uplynutí této lhůty se pak produkt nesmí prodávat, ani se nesmí dávat do potravinových bank.
Obecně se do potravinových bank smí dávat jen produkty, které jsou buďto po minimální době trvanlivosti, nebo těsně před „spotřebujte do“, a to i přesto, že ve velké řadě případů ty potraviny mohou být v pohodě i poté.
Když jsme mluvili s producenty potravin třeba mléčných výrobků, tak jsme zjistili, že na každý z těch výrobků dělají mikrobiologické zkoušky, podle kterých se určuje doba spotřeby.
Výrobci vědí, že lidé se často nechovají podle instrukcí na obalu, třeba co se týče toho, jak potravinu uchovávat. I proto přizpůsobují to datum spotřeby, protože nechtějí, aby je pak někdo popotahoval za to, že to bylo zkažené.
Třeba v případě jogurtu se po datu spotřeby snižuje množství žádoucích mikroorganismů. Ten jogurt je tedy méně výživně hodnotný, ale v žádném případě není závadný. Někteří lidé tohle neví a hned ty potraviny vyhazují i přesto, že jsou nadále jedlé.
Kromě toho často vyhazují také části potravin, které by se normálně daly jíst, třeba natě od květáku, které se dají normálně upéct a sníst.
Víme, jak jsou na tom Češi v porovnání se zahraničím, co se týče plýtvání?
Teď je nově povinností, aby státy Evropské unie doložily, jak moc plýtvají jídlem, ale zatím výsledky nemáme a nevíme, zda tato data budou veřejně dostupná.
A víme něco o tom, kolik nás takové vyhazování může stát?
Mám takový odhad: v Brně dělali výzkum v předcovidové době ohledně vyhazování jídla na úrovni spotřebitelů. Tam si výzkumníci vybrali sídlištní zástavbu, kde nebyl bio odpad, tedy je velmi pravděpodobné, že všechno nespotřebované jídlo skončilo ve směšném odpadu.
Z jejich analýzy vyplývá, že se ročně vyhodí 53 kilogramů jídla na osobu. Tady jde o jídlo, které by bylo poživatelné, tedy nezkažené.
Když jsem si hledala, kolik potravin člověk sní ročně, tak jsem dohledala, že průměrný člověk sní kolem 800 kilogramů jídla ročně. Samozřejmě zaleží, jestli je muž nebo žena a co přesně jí. Těch 800 kilogramů je hrubý odhad průměru.
„Průměrnou českou domácnost o dvou a půl lidech tak stojí vyhozené potraviny kolem 8000 ročně. “
Anna Strejcová
Tím pádem se vyhodí nějaká jedna šestnáctina jídla na osobu na rok. Když jsem hledala, kolik člověk utratí měsíčné za jídlo, tak jsem dohledala průměrné částky pěti tisíc na člověka na měsíc. To je nějakých 60 tisíc korun na rok. Za jídlo, které vyhodí, tedy tu jednu šestnáctinu, zaplatí jeden člověk 3750 ročně. To je částka, kterou vyhodí do koše.
Průměrnou českou domácnost o dvou a půl lidech tak stojí vyhozené potraviny kolem 8000 korun ročně. Jsou to hrubé odhady, ale pro představu to stačí. Vyhazování jídla tedy není jen otázka udržitelnosti, ale i peněz.