Zelený čtvrtek je zelený omylem. Původní název byl Lkavý
Na Zelený čtvrtek, první ze čtyř svátečních velikonočních dnů, si věřící po celém světě připomínají poslední večeři Ježíše Krista. Před třídenní odmlkou se v kostelích naposledy rozezní zvony.
Od pátku do pondělí budou kostely tiché, umlknou i varhany.
„Mlčení kostelů je vyjádřením smutku a střídmosti. Odkazuje na večer, kdy byl Ježíš po večeři zatčen, na jeho utrpení, Velký pátek, kdy byl pohřben a my očekáváme jeho vzkříšení,“ vysvětluje římskokatolický farář Pavel Semela. Zvony tedy takzvaně odlétají do Říma.
Už dopoledne se kněží scházejí se svými biskupy, světí se oleje. K Zelenému čtvrtku se však váže ještě jeden obřad. Kněží podobně jako Kristus myjí svým farníkům nohy.
Reportérka Naděžda Hávová si povídala s římskokatolickým farářem Pavlem Semelou o oslavách Zeleného čtvrtku
„Je to připomínka Ježíšovy služby lásky, kdy se sklání ke svým učedníkům a dělá pro ně otrockou práci,“ říká Pavel Semela, pro kterého je mytí nohou jedním z nejsilnějších momentů celého svatého týdne. „Připadá mi, že ve chvíli, kdy se jeden k druhému skláníme, abychom si s láskou posloužili, je Ježíšova přítomnost téměř hmatatelná.“
V dřívějších dobách jedli lidé na Zelený čtvrtek zelené pokrmy, především zelí a hrách. Zvláštní význam měly zelené první jarní byliny, ze kterých se vařily polévky.
Zelený čtvrtek však své přízvisko získal vlastně omylem. Český přívlastek "zelený" vznikl zkomolením původního německého názvu Greinendonnerstag, tedy „lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, Zelený čtvrtek.