Zemědělskou půdu v Česku vlastní tři miliony lidí. Je v moci každého z nich svůj díl ozdravit, říká expertka
Odbornice na zemědělské pachty Zuzana Benešová připravuje generátor smluv, který vlastníkům polí pomůže zajistit šetrné hospodaření. „Nikdo si nenechá zdevastovat byt, který pronajímá,“ připomíná a usiluje o to, aby lidé s rozmyslem spravovali i krajinu.
Se Zuzanou Benešovou, vedoucí projektu Živá půda Nadace Partnerství, jsme před dvěma týdny mluvili o hospodaření katolické církve na vrácené půdě – pomáhá s tím totiž plzeňskému biskupství. Živá půda zdarma radí vlastníkům, jak na půdě zlepšit hospodaření, ochránit ji před erozí nebo pro ni najít dobrého zemědělce.
Jak církev hospodaří na vrácené půdě? Udržitelnost ji příliš nezajímá, změnu prošlapávají v Plzni
Číst článek
Proč se věnujete zrovna zdraví půdy?
Půda nás všechny živí, přitom ji úspěšně měníme v prach. Víc než polovina české půdy je ohrožena vodní erozí, podle Evropské komise ztrácí v členských zemích Unie sedmdesát procent půdy schopnost plnit svou funkci. OSN varuje, že před sebou máme šedesát sklizní.
Šedesát sklizní, než se půda úplně vyčerpá?
Přesně tak. Navíc nikdo neví, kdy přijde bod zlomu, po kterém už bude poškození půdy nevratné. Intenzivní zemědělství a odlesňování podle vědců asi tisíckrát urychluje erozi. Rozsáhlá sucha, kterých v důsledku klimatických změn přibývá, zvyšují riziko eroze dokonce 6000×. Na jižní Moravě zemědělci vyhrabávají třetihorní mořské dno, tam už místy není žádná půda.
Půda je po oceánech a mořích druhé největší úložiště uhlíku. Dnes ovšem uhlík nezadržuje, ale naopak uvolňuje. Může za to špatné hospodaření. Půda by přitom mohla být naším partnerem nejen v tom, že plodí potraviny, současně může pomáhat s regulací klimatu. A toho vůbec neumíme využít, chováme se iracionálně.
Mezinárodní srovnání dat Eurostatu o půdní erozi může být zkresleno metodikou každé země. Platí, že ohroženější jsou jihoevropské země.
Loni vás oslovilo plzeňské biskupství, zda mu pomůžete nastavit podmínky pro šetrné hospodaření. Jak taková spolupráce vypadá?
Klíčové je, že se v Plzni podařilo domluvit pozici polního hospodáře, který pomáhá s nastavením péče na pozemcích. Prvním krokem totiž je zjistit, jak se na pozemcích hospodaří, udělat si pořádek v pachtovních smlouvách, sjednotit výpovědní doby a podobně. Při tom množství je to rozsáhlá agenda.
Jeden člověk na celou diecézi? To jsou tisíce parcel…
Polní hospodář je sice jeden, ale ten má na starosti práci v terénu, jinak se správě zemědělské půdy věnuje na biskupství víc lidí. Navíc se dá spousta věcí zjistit na dálku, pomocí satelitních nebo leteckých snímků. Například co je na poli vysazeno, jestli jsou tam meziplodiny, eroze apod. Někteří zemědělci dokonce říkají, že takto regulují stavy hrabošů: online se podívají, kde se jim objevili, a umístí tam bidýlka pro dravce, kteří jim pak významně pomůžou snížit populaci.
Zuzana Benešová
Mgr. Zuzana Benešová je vedoucí programu Živá půda Nadace Partnerství. Vystudovala právo a mediální studia, dříve působila jako právnička u Veřejného ochránce práv a v Radě vlády pro lidská práva. V letech 2006 až 2009 byla starostkou jihomoravských Ostopovic.
Dá se navrhnout univerzální smlouva, která by vedla zemědělce k šetrnému hospodaření?
Čím déle děláme poradenství vlastníkům – už jich je skoro tisíc –, tím víc jsem přesvědčená, že jediná správná pachtovní smlouva neexistuje. Během pár týdnů se chystáme spustit jejich generátor, který podle zadání majitele vytvoří smlouvu přesně pro jeho pozemek. Pracovali jsme na něm asi rok. Je v něm mnoho variant, přesto nepokryjeme všechny problémy, co se objevují. Ale velkou část ano.
Tři miliony vlastníků
Jaký je rozdíl v hledání zemědělce pro soukromé vlastníky a pro velké instituce, jako je církev?
Zásadní rozdíl v tom není. Důležitější je, jestli máte větší, nebo menší pole. Pro zemědělce jsou zajímavé pozemky zhruba od pěti hektarů. Čím je pozemek větší, tím ochotnější jsou ke změnám, aby o pacht nepřišli.
Takže mezi zemědělci je v boji o pozemky tvrdá konkurence.
Stává se, že má celý katastr obšancované jedno družstvo a nikoho jiného na něj nepustí. Pokud na parcelu nevede žádná cesta, nedá se na ni bez domluvy se sousedy dostat. Majitel pozemku ve výsledku nedokáže najít jiného zemědělce.
Proto je klíčová obnova polních cest. Vlastníci se často brání pozemkovým úpravám (viz box Pozemkové úpravy, pozn. red.) a nedochází jim, že když jsou dobře udělané, zajistí dostupnost jejich pozemku a otevře se tak trh s pachty. Po pozemkových úpravách automaticky skončí všechny pachtovní smlouvy, to ne všichni vědí. A otevře se prostor pro nové pachty s novými pachtýři. K půdě se tak dostanou menší a často i mladší zemědělci.
Pozemkové úpravy
Pozemkové úpravy jsou nástrojem ke scelování nebo dělení pozemků, často zabezpečují přístupnost pozemků – původní pozemky administrativně zanikají a vytvářejí se nové. Dělají je pozemkové úřady.
Cílem pozemkových úprav je zlepšovat kvalitu života ve venkovských oblastech, například diverzifikací hospodářské činnosti, zlepšováním konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšováním životního prostředí, ochranou půdního fondu nebo snižováním nepříznivých účinků povodní a sucha.
Jak si mám hledání nových zemědělců představit?
Ideální je začít se stávajícím pachtýřem a domluvit se na změně hospodaření. Pokud to nevyjde, můžete oslovit konkrétní zemědělce v rozumném okruhu, přibližně 25 kilometrů. Větší půdní blok je atraktivní i na větší vzdálenosti. V LPIS (veřejný registr půdy, pozn. red.) se dá zjistit, kdo a jak v okolí hospodaří.
Ví vlastně majitelé pozemků, co se na jejich půdě děje?
Většina to bohužel netuší. Často ani neví, kde je jejich parcela, natož co je sjednáno v pachtovní smlouvě. Smlouvy lidí, kteří nám píší do poradny, jsou často k neuvěření. Nikdo si nenechá zdevastovat byt, který pronajímá: rozbít okna nebo otlouct obklady. Natož si s nájemníkem sjednat předkupní právo na byt.
U zemědělské půdy je tohle všechno běžné. Předkupní právo, automatické prodloužení pachtu, žádné nastavení péče o půdu, nízké pachtovné. Setkali jsme se i s případem „nekonečné pachtovní smlouvy“ s automatickým prodloužením. Jediným důvodem ukončení mohlo být nezaplacení pachtovného ve výši pár set korun, což si samozřejmě zemědělec pohlídal, aby se nestalo. Vlastník si to při podpisu neuvědomil.
Jak je to s penězi za nájem?
Všichni se lekají, že když budou chtít změny v hospodaření, půjdou s pachtovným dolů. Obvykle se ale ukáže, že stávající pachtovné je nepřiměřeně nízké. Změnou smlouvy se proto nejen zlepší péče, ale často rovnou zvýší i pachtovné. I když říkáme všem vlastníkům: čím víc opatření bude zemědělec dělat, tím víc slevte. Protože se vám tím zhodnocuje nemovitost.
Stejně důležitá je délka pachtu. Pokud zemědělec začne na pozemku dělat nějaká opatření pro zlepšení kvality půdy, tak z nich benefituje až po nějaké době. Pachty na rok tak nedávají smysl. Pokud má být schopen změny dotáhnout a současně to má dávat ekonomický smysl, musí dostat pětiletý nebo delší pacht.
A nenarážíte na to, že vlastníci chtějí mít se zemědělcem hezké vztahy, protože žijí ve stejné vesnici?
Primárně nám píšou vlastníci z velkých měst, kterým často patří pozemky přes půl republiky a žádný vztah k zemědělci nemají, mnohdy ho vůbec neznají. Ti mají snahu něco změnit a žádné vazby tam nejsou. Naopak, když se poprvé potkají, je často komunikace ze strany zemědělce tak hrozná, že vlastníci chtějí smlouvu co nejdřív ukončit. Často slyšíme, že s nimi odmítli jednat, byli arogantní nebo jim rovnou tykali.
Na druhou stranu spousta zemědělců řekne, že se jim vlastník nikdy neozval, podepsal smlouvu a tím to skončilo. A že kdyby si řekl, tak by změny udělali.
A od generátoru pachtů si slibujete, že jim se změnou pomůže.
Snad ano. Málokdo jde za advokátem, aby mu napsal dobrou smlouvu na míru. To nemůžeme ani my, nejsme advokáti. S právníky jsme vytvořili obecný vzor, se kterým jsme si dost vyhráli. Doplnit si ho na své riziko musí každý sám.
Hodně lidí třeba řeší sankce. Já je zrazuju od finančních sankcí, tím zemědělce zbytečně stresují a často takovou smlouvu nechtějí podepsat. Ale možnost výpovědi z důvodu neplnění povinností při péči o půdu je pro obě strany zásadní: zemědělec ví, že vlastník může smlouvu vypovědět, když ji poruší a o půdu nebude dobře pečovat.
Chybí poradenství
Poraden pro vlastníky půdy asi v Česku moc není.
Nevíme o nich.
Poradna Živé půdy
Na začátku je důkladné prověření pozemku a pachtu, při němž odborníci z Poradny zjistí aktuální stav hospodaření a erozní ohrožení. Na základě těchto informací doporučí vlastníkům konkrétní opatření, která by měli po svých pachtýřích požadovat. Pro ornou půdu je to například využívání meziplodin, bobovitých rostlin, biopásy, různá protierozních opatření jako pásové střídání plodin nebo zatravnění erozně ohrožené části pozemku.
„Snažíme se se do krajiny vrátit stromy, které na polích byly před kolektivizací. Zejména v sušších oblastech doporučujeme agrolesnictví. Na větších polích se vysadí řady stromů, ale zůstane zachovaná zemědělská produkce. V takzvaném silvopastorálním systému roste mezi stromy travní porost, na něm se pase dobytek. V silvoorebním zůstává mezi řadami stromů produkce běžných polních plodin. Díky stromům je na pozemku výrazně lepší mikroklima a zemědělci dosahují stabilních výnosů i v suchých letech. Kořeny stromů vytahují z hloubky živiny a vrací je na povrch půdy, kam dosáhnou pěstované plodiny“, doplňuje Zuzana Benešová.
Obcím a městům pomáhá Živá půda se systematických přechodem na udržitelné hospodaření na jejich polnostech. Obnovují aleje, travnaté meze a polní cesty, které původně oddělovaly pozemky a pomáhaly je chránit před erozí. Pestrá krajina podporuje biodiverzitu a vytváří příjemné prostředí také pro lidi.
A pro zemědělce?
Primárně pomáháme vlastníkům půdy, ale neodmítáme ani zemědělce. Ani oni neví, na koho se s některými dotazy obrátit. Dokonce nám do poradny píšou i ze zemědělských škol. To nás překvapilo.
A to je přitom ta část zemědělců, která chce něco změnit, protože si uvědomují, jaký dopad má jejich činnost. Pak je tu ale většina, co jede v zajetých kolejích.
Zemědělcům chybí poradenství, zejména půdní. Ve Spojených státech po dust bowl (období silných prachových bouří, pozn. red.) vznikl Soil Conservation Service: odborníci objíždějí farmáře a ukazují jim, v jaké je půda kondici a co by se s ní mělo dít. To českým farmářům strašně chybí. Myslela jsem si, že poradenství pro zemědělce dávno není potřeba, že existují demonstrační farmy, že zemědělci vědí, jak postupovat při realizaci půdoochranných opatření a podobně. Ale ukazuje se, že tomu tak není. Problémy mají s dotacemi, jejich komplikovanými podmínkami a roztříštěnou nabídkou. Na webu jsme pro ně zpracovali ve spolupráci s Českou společností ornitologickou a Ekotoxou přehled dotací, které mohou čerpat.
Daří se vám vztah k půdě změnit?
Jinak bychom to nedělali. Než mít environmentální žal, je lepší něco aktivně dělat. Ale jde to pomalu.
Myslím, že na vině je kolektivizace, která vazby vlastníků k jejich půdě zpřetrhala. Předpokládalo se, že jakmile se ukradená pole vrátí, zázrakem se vztah lidí k půdě obnoví. To se samozřejmě nestalo.
Je to jinde, kde kolektivizace neproběhla, lepší?
Obávám se, že ne. Jsou i země, kde je to výrazně horší. Ale pokud se chceme podívat na dobrou praxi, stačí přejet hranice do Rakouska. Tamní políčka, proti tomu u nás obrovské žluté lány.
Kliknutím do legendy můžete zobrazit další unijní státy. Do grafu jsme vybrali země, pro které jsou typičtí velcí zemědělci (Francie, Dánsko, Česko), nebo naopak menší farmáři (Maďarsko, Polsko, Rumunsko).
Psali jsme o tom, že Češi mají v průměru největší lány z celé unie. To indikuje nějaký typ hospodaření – těžká technika, hodně chemie…
Když se bavíme o stohektarových monokulturních lánech, tak je jasné, že je to špatně. Dřeviny a remízky v české zemědělské krajině chybí často kvůli velké zemědělské technice. Aktuálně platí, že jednu plodinu jde pěstovat maximálně na 30 hektarech. Chápu, proč to omezení je, protože dobrovolně by ty obrovské lány, jak správně uvádíte, největší v EU, nikdo nezmenšoval. Obávám se ale, že to omezení zatím žádnou zásadní změnu nepřineslo. Stále vidíme obrovské lány, na kterých se v 30hektarových pásech střídají klidně jen dvě plodiny.
Existuje ale i opačný problém: vlastnictví pozemků se skrz dědická řízení drobí, je víc a víc vlastníků. Na jeden větší lán to mohou být i stovky lidí. Dřív se přesně kvůli tomu pole nedělilo, ale dnes se dělí a je to čím dál větší problém jak pro vlastníky, tak pro zemědělce. Společná domluva na způsobu hospodaření je pak těžko řešitelná.
Čekání na katastrofu
V čem se progresivní zemědělci liší od těch konvenčních?
Aktivně se zajímají o inovativní způsoby hospodaření, vzdělávají se a nebojí se experimentovat. Někteří zemědělci hospodaří skvěle. Půdu mají ve výborném stavu, zadržuje vodu, uhlík i živiny a je plná života! Stačí zarýt a vidíte chodbičky a žížaly. I když dlouho nepršelo, tak je půda vlhká. Díky tomu mají stabilně dobré výnosy a relativně nízké náklady. Oproti tomu je na většině českých polí mrtvo, na povrchu prachová prsť a na půdě ani plevílek. Není to živá půda, ale prochemizovaný držák na obilí nebo kukuřici. To je dlouhodobě neudržitelný stav.
Pořád se ptám, proč tím prvním způsobem nehospodaří i ostatní. Odpověď nemám. Je to strašně konzervativní prostředí. Opakovaně slyšíme, vždycky se oralo, proč by se najednou nemělo, hnojím podle tabulek, bez pesticidů to nejde atd. Přitom stačí málo. To je na tom nejhorší.
Nějaký příklad?
Základ je v tom, že půda nesmí být holá. Vlastníci polí nám třeba říkají: „Máme krásné pole, přes zimu je čisté, hnědé, poorané“. Ale to by právě nikdy být nemělo! Půda by měla být trvale pokrytá. Když už na ní není hlavní plodina, nastupují meziplodiny. Chrání půdu před erozí i před vysycháním, navíc ji dodávají živiny a tolik potřebnou organickou hmotu.
Takže to není nějak extra práce navíc.
Ne. Je to malý krok pro farmáře, ale obrovská změna pro půdu.
Takže podle vás teď čekáme na katastrofu?
Bojím se, že ano. Menší či větší katastrofy jako dust bowl v Americe tu budou a lidé na ně bohužel zapomínají a nepoučí se. Zániky civilizací v minulosti často souvisely s vydrancováním přírodních zdrojů, tedy i půdy.
Jedna potravinová katastrofa se nám odehrává za humny. Ruská agrese na Ukrajině rozvrátila trh s obilím, na kterém závisí řada lidí v Africe a Asii. Od nedostatku jídla je jen krůček k nepokojům, válečným konfliktům a živelné migraci.
Ukazuje se, že potravinová bezpečnost je klíčová. Na tu bychom se měli zaměřit a ne ztrácet čas a energii nad chimérou potravinové soběstačnosti Česka. Řešme, jak zajistit stabilní výnosy, a to i s ohledem na klimatickou změnu.
A vaše odpověď je: žížaly.
Za nás je to například regenerativní zemědělství. Středobodem je půda. Jakmile ozdravíme půdu a ta bude fungovat, bude zadržovat vodu, uhlík a živiny, tak máme větší šanci mít stabilní výnosy. Lze předpokládat, že kde je teplo, bude tepleji, to stejné platí o suchu. My na to musíme být připravení. Výkyvy počasí mají a budou mít ještě větší dopad na zemědělskou produkci. Můžete mít prochemizovaný lán vzrostlé kukuřice, ale pak vám půlku pole vezme eroze, protože ta kukuřice je bez podsevu. Je to výhra?
Není to tak, že když je sucho, stejně to zadotuje stát, takže je vám to jedno?
Tak by to ale být nemělo. Říct si „je moc sucho, je moc vlhko, co se dá dělat“ není právě pro potravinovou bezpečnost dobré. Měly by být zajištěné pravidelné stabilní dodávky. A to bez zdravé půdy nepůjde.
Jaká je ale motivace zemědělců, pokud jim to stát stejně proplatí?
Dotace, ale správně nastavené. To znamená, že stát bude z veřejných rozpočtů podporovat udržitelné hospodaření na půdě, ne byznys agrobaronů. Chceme po zemědělcích kromě produkce potravin i veřejnou službu, tedy ochranu půdy a krajiny, za to si zaslouží finanční podporu.
Síla vlastníků
Co se tedy musí stát, aby se pozitivní změny zrychlily?
Klíčové je, aby všechny strany začaly brát vážně, že půda je v hrozném stavu a musí se to rychle změnit. Tím myslím jak stát, tak i zemědělce. Ale i ty tři miliony lidí, kteří půdu vlastní. Stát, obce a církve by jako velcí vlastníci měli jít příkladem.
Stav půdy podle vás může vést ke katastrofě, mluvíte o bodu zlomu. Jenže těch katastrofických příběhů je tolik, že je těžké je ještě vnímat.
Je to těžké a některé už nejdou ovlivnit, nebo jen částečně. Ale zrovna stav půdy ovlivnit jde. Spoustu půdy vlastní fyzické osoby a ty si mohou nastavit, jak na ní má pachtýř hospodařit. Stát musí nastavit dotace tak, aby skutečně motivovaly zemědělce hospodařit udržitelně a administrativně je nezatěžovaly.
Zároveň ale musí být nachystaní na změnu klimatu a podmínek pro hospodaření. Důležitá bude jak skladba plodin, tak stav půdy. Regenerativní zemědělství jim může pomoci zajistit si dnešní výnosy a snížit náklady, které jsou už teď obrovské.
Takže na všech stranách vidím výhody. Teď jen přesvědčit stát, aby se konečně k něčemu systematickému vzmohl. Nezanedbatelná je ovšem i síla vlastníků. Věřím, že jim generátorem pachtovních smluv pomůžeme ke zlepšení stavu jejich půdy.
