Zemřel vědec Ivan Havel, bratr bývalého prezidenta. Bylo mu 82 let
Ve věku 82 let zemřel Ivan Havel, vědec a mladší bratr někdejšího disidenta a pozdějšího českého a československého prezidenta Václava Havla. Společně patřili během revolučních dnů 1989 k zakladatelům Občanského fóra. O jeho smrti informoval na sociálních sítích ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, který informaci potvrdil Radiožurnálu.
„Umřel Ivan Havel, člověk bytostně nezlý, vždy svůj a nápomocný druhým. Díky žes byl, Ivane,“ uvedl na facebooku Žantovský, který po revoluci působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla.
Ivan Havel se desítky let zabýval informatikou, umělou inteligenci, kognitivními vědami a s nimi spojenými filozofickými otázkami. „Dostal jsem se k tomu plynule různými změnami. Kontinuitu lze vystopovat od začátku padesátých let, kdy jsem se vyučil jemným mechanikem. Pak jsem přešel na elektroniku, pak na fakultu elektrotechniky, pak na počítače, od počítačů na roboty a od robotů k myšlení lidskému,“ řekl před čtyřmi lety Radiožurnálu.
„Mě vždycky lákalo nejvíc to, kde se toho nejmíň ví. Teď už se o robotech hodně ví, takže už mě nezajímají,“ glosoval v rozhovoru své zájmy.
Havel působil v akademické sféře, publikoval, byl šéfredaktorem přírodovědeckého časopisu Vesmír, působil ve vědecké radě Centra pro teoretická studia, které v roce 1990 spoluzaložil. Byl čestným členem správní rady Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové či členem správní rady Nadace Občanského fóra.
40 let nesvobody
Postrádal nicméně 40 let svobody, o které ho komunistický režim připravil. „Já jsem nemohl studovat, studoval jsem náhradně a většina věcí z toho, co jsem odborně dělal, byla náhražka za něco, co bych chtěl. Proto bych si zasloužil žít ještě dalších 40 let, abych to mohl všechno dohonit,“ řekl v říjnu 2018.
Jsme v zajetí rychlosti. Všechno se mění moc rychle a přestáváme tomu rozumět, myslí si kybernetik Havel
Číst článek
Kvůli jeho rodinnému zázemí mu po roce 1948 komunistický režim zakázal studovat, později zase byl perzekvován kvůli společenskému angažmá svého bratra Václava.
„Zásadně se vyhýbám konfliktům, a navenek to tedy vypadá, že jsem smířen. Vlastně jsem smířen, s nikým se nehádám a řada věcí, které by sahaly do vzdálené budoucnosti, mě netrápí, protože vím, že se toho nedočkám,“ uvedl v rozhovoru u příležitosti svých 80. narozenin.
„Zejména ta hrozná politika, co tady běží, mě osobně tolik nerozčiluje, protože se utěšuji, že to buď dopadne dobře, anebo se toho nedožiju,“ řekl. Radost či spíše příjemný pocit měl podle svých slov z toho, když se mu podařilo napsat pěkně článek. „A samozřejmá radost byl listopad 1989, to byla kolektivní euforie, ve které člověk plaval stejně jako všichni ostatní,“ konstatoval.
Vzpomínky kolegů
„My se s panem Ivanem Havlem znali velmi dlouho. Ještě z dob předrevolučních, kdy pořádal bytové semináře na různá témata, včetně témat astronomických. Takže já jsem měl možnost tam několikrát vystupovat. A také jsem díky Ivanovi dostával zprostředkované dotazy od jeho bratra Václava, když byl ve vězení. Zajímal se o různé otázky z astronomie z astrofyziky. Takže já jsem tam mohl vzkazovat, co je nového ve vesmíru,“ vzpomínal na Ivana, ale i na Václava Havla astronom a astrofyzik Jan Palouš.
Palouš se podílel i na založení Centra pro teoretická studia, jehož byl Ivan Havel prvním ředitelem. Myšlenka na centrum začala podle něj vznikat během cesty do Spojených států v roce 1990. Centrum mělo být pokračováním multidisciplinárních setkávání u Ivana Havla. A později se stalo společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Jeho cílem je provozovat špičkový teoretický výzkum v různých disciplínách exaktních, přírodních i humanitních věd a hledat nové formy interakce mezi zavedenými disciplínami. Palouš podotkl, že poté, co Ivan Havel přestal být ředitelem centra, ho titulovali jako „náčelníka“.
„Jistě se zasloužil o časopis Vesmír, který vyniká svou interdisciplinaritou,“ připomněl Palouš také působení Ivana Havla jako dlouholetého šéfredaktora časopisu Vesmír, řídil ho mezi lety 1990 až 2019. „Ivan Havel taky maloval. Maloval pérovky - takové obrázky s vtipem. Myslím, že vycházejí v každém čísle Vesmíru. A měl i výstavu těch pérovek. Myslím, že je to jeden z těch aspektů, který ukazuje do nitra Ivana Havla, kde bylo daleko víc, než co bylo známo navenek,“ uzavřel vzpomínku Palouš.
„Do role šéfredaktora Vesmíru predisponovala Havla šíře jeho přírodovědeckých zájmů, které nekončily u vědy samotné, ale směřovaly k jejím důsledkům. Velice miloval diskusi, v níž projevoval schopnost naslouchat oponentům a soustředit se na podstatu problému. Díky němu Vesmír přestál devadesátá léta. Jeho četné kontakty ve vědeckém světě pomohly Vesmíru udržet vysoké renomé, “ řekl ČTK člen redakční rady časopisu Vesmír Ivan Boháček.
