Za znásilnění v Česku osm devět let ‚natvrdo‘? To bych chtěla vidět, říká advokátka Lucie Hrdá
Za znásilnění dostává celá polovina útočníků maximálně „podmínku“, přitom trestní sazba je dva až deset let. „Myslím, že dřív, nebo později to budeme muset zpřísnit. Protože veřejnost, která se o to dříve nezajímala, a všichni měli pocit, že když vás někdo znásilní, tak pachatel půjde sedět, teď zjišťuje, že se to neděje,“ říká v pořadu Osobnost Plus advokátka Lucie Hrdá, která se specializuje na rodinné právo a sexualizované a domácí násilí.
„V západních zemích jsou za znásilnění – a mají různé druhy znásilnění, třeba v Americe není jen vražda, ale je několik stupňů zabití, tedy prvního, druhého a tak dále – sazby mnohem vyšší,“ srovnává Hrdá.
„Vůbec nevolám po tom, abychom tady měli sto, dvě stě let za znásilnění, to vůbec nechci. Jen říkám, že když tady máme sazbu dva až deset let, tak bych chtěla vidět, jak se ukládá těch osm devět či deset. A ne dva, dva a půl nebo podmínka. A to i za případy, kdy já už opravdu nevím, co ještě by ten pachatel musel udělat,“ doplňuje.
Současné ministerstvo spravedlnosti ale podle advokátky na novou úpravou trestních sazeb zatím nepracuje. Přitom ví i o případu 84násobného brutálního znásilňování manželky násilníkem, a to včetně brutálního týrání dětí, za které u soudu dostal podmíněný trest.
Taky proto některé případy Hrdá s kolegy zveřejňuje na webu www.beztrestu.cz.
25 žen z kauzy Cimický
Podle statistik se každá desátá žena v Česku stane obětí znásilnění. Jen dvě procenta případů ale skončí odsouzením pachatele, z toho pak polovina je potrestána pouze podmíněným trestem.
Během pandemie vzrostl počet případů domácího a sexuálního násilí. V Nigerii je to až o 40 procent
Číst článek
Advokátka Lucie Hrdá se bagatelizaci sexuálního i domácího násilí veřejností věnuje dlouhodobě. V posledních dnech se medializuje případ známého psychiatra Jana Cimického a Hrdé se ozvalo už pětadvacet žen.
Advokátka ale připomíná, že je rozdíl, pokud jde o promlčené skutky, anebo události z nedávné doby. Tím se teď má zabývat police. Znásilnění má totiž v zákoně různé sazby a z nich se odvozuje i různá délka lhůty, po níž je to promlčené.
„Obětem často trvají dvacet, třicet let, než jsou schopné o tom mluvit, a to už bývá promlčeno. Na druhé straně totiž stojí ochrana společnosti, aby se zpětně nemohly vytahovat věci. Protože pokud pachatel od té doby žije řádným životem, už to nezopakoval, tak se na to hledí tak, že se nic tak závažného nestalo, když to dokázal neudělat znovu. A navíc důkazy degradují, svědci zapomínají. Justice si tím čistí stůl, aby mohla rozhodovat o věcech, o kterých dokáže rozhodovat,“ vysvětluje Hrdá střet zájmů oběti a společnosti.
„Součástí toho, že se stanete obětí, je sebeviktimizace. Ženy se viní z toho, že podlehly, že byly hloupé, že tam neměly chodit.“
Lucie Hrdá
Čeho se bojí člověk, kterého někdo sexuálně napadl, když sbírá odvahu na to veřejně poukázat?
„To může být spousta věcí. Nepřiměřená reakce konkrétního policejního orgánu, kterému se půjde svěřit. ‚Proč jste to nenahlásila dřív. ,Ženská, proboha, co jste si myslela? Dvacet let mlčíte a my tady teď budeme kolem toho běhat, nebo co‘?“
Oběti mají strach i z toho, co na to řekne okolí. „Dnes jsou to třeba čtyřicetileté padesátileté ženy, kterým se velmi těžko mluví o tom, že když jim bylo dvacet, tak byly tak naivní, tak hloupé. Protože součástí toho, že se stanete obětí takového trestného činu, nebo jeho přeživším, je sebeviktimizace. Viní se z toho, že tomu podlehly a že byly hloupé, že jim nedošlo, že někam nemají chodit. Takže sebe samy viní a stydí se.“
Shitstorm na sítích
V neposlední řadě advokátka připomíná i reakci veřejnosti, protože hlavně na sociálních sítích na obětech sexuálního a sexualizovaného násilí nikdo nenechá nit suchou.
Souhlas při sexu je kontinuální proces, chtít ho písemně je absurdní, říká advokátka z proFem
Číst článek
„Já tomu říkám shitstorm – krásné anglické slovo. My nic takového tady nemáme. Ale jsou to nadávky, vyhrožování, označování za blby, že si to vymýšlejí, protože se chtějí zviditelnit. A já vždy říkám: ‚Prosím vás, v Česku se zviditelnit jako o oběť sexualizovaného násilí, to tedy není nic, o co tady někdo stojí. To je tady ostuda.‘ Tímto se opravdu nikdo zviditelňovat nechce.“
Mám svou stalkerskou skupinu
Nadávky a stalking zažívá i sama advokátka Hrdá. „Mám svou stalkerskou skupinu, která, kdykoliv někde přednáším, tak k tomu píše hrozné věci, pomlouvají mě, dělají všechno pro to, aby se má práce zdiskreditovala,“ přiznává s tím, že ji vyhrožují i jednotlivci a problémy často řeší s vlastní rodinou, která občas zastává názory většinové společnosti.
„Mám kvůli své práci veřejné telefonní číslo, takže mně chodí výhružné SMS zprávy, nadávky. Ale teď nechci říct, že je to norma, protože toto samozřejmě není ve slušné společnosti normou. Nicméně se domnívám, že je to norma pro všechny ženy, které jsou někde veřejné – alespoň podle toho, jak s nimi o tom mluvím,“ uvažuje advokátka.
Psycholožka: Oběti stalkerů prožívají podobné trauma jako přeživší leteckých katastrof
Číst článek
„Já se těmto věcem spíš zasměju. Ta stalkerská skupina mne tedy mrzí dodneška. Vím, že spousta dalších má takové lidi, kteří se na ně zaměřují, asi proto, že sami nemají co dělat. Ale nemá smysl s tím bojovat, protože jakmile vy uděláte protiútok, tak stalker pokračuje. Nejlepší je ho ignorovat,“ radí všem Hrdá.
„Jsem hluboce přesvědčená, že kdyby ti, co posílají výhrůžky a podobně, se se mnou potkali osobně, tak je to ‚paní doktorko sem, paní doktorko tam‘. Jsou to prostě lidé, kteří jen ventilují svou zášť ven,“ dodává.
Sanitka do jednací síně
Co advokátku Hrdou vnitřně posouvá dál, je, když se setká s necitlivým přístupem ze strany orgánů, které mají konkrétní oběti pomáhat.
„Pokud na mne křičí soudce z dvaceticentimetrové vzdálenosti, je úplně brunátný, protože nechci dopustit, aby byla oběť domácího a sexualizovaného násilí, která má těžké post-trauma, v přítomnosti pachatele. A soudce na mne křičí tak, že se klientka zhroutí a plakala mi tam. A pak mi říká, že si myslela, že mne zbije. A já jí říkám, že jsem se toho bála taky a že se mi to ještě nikdy nestalo. Nebo pokud soudce natolik ignoruje psychické problémy oběti, že musím do jednací síně volat sanitku. Tak to jsou věci, které mne motivují jít dál,“ uzavírá Lucie Hrdá.
Celý rozhovor pořadu Osobnost Plus Barbory Tachecí najdete v audiozáznamu.
