Znečištění vzduchu neklesá. Můžou za to hlavně kamna na uhlí, říká ministerstvo

Na Ostravsku, Kladensku nebo Mostecku dochází každou zimu k mnohonásobnému překročení limitů škodlivin ve vzduchu. Data za poslední čtyři roky ukazují, že situace se nelepší. Pokud se nepovede situaci řešit, hrozí Česku žaloba k Soudnímu dvoru EU.

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Znečištění - ilustrační foto

Znečištění - ilustrační foto | Foto: Digital vision

Průměrná koncentrace karcinogenního benzo(a)pyrenu v Ostravě-Radvanicích loni dosáhla 9,8 nanogramu na metr krychlový. Je to desetkrát víc, než povoluje zákonný limit. Polétavý prach PM10, který způsobuje problémy s dýchací a oběhovou soustavou, překonal limit téměř třikrát. Stejná situace se v Radvanicích opakuje v několika posledních letech s železnou pravidelností.

„Radvanice leží pod areálem ocelárny a koksovny ArcelorMittal,“ ilustruje situaci Kamila Smutná z obecně prospěšné společnosti Čisté nebe. „Ta ale tvrdí, že znečištění pochází hlavně z místních topenišť.“

Stejný argument opakuje i ministerstvo životního prostředí. „Lokální vytápění domácností představuje v současné době téměř 41 procent emisí primárních částic PM10, více než 59 procent emisí primárních částic PM2.5 a téměř 90 procent emisí benzo(a)pyrenu,“ píše v čerstvě vydaném národním programu snižování emisí.

Právě tyto tři škodliviny přitom překonávají limity znečištění nejčastěji. Kamna na uhlí se v analýze ministerstva řadí daleko před další znečišťovatele – silniční dopravu, průmyslové provozy a velkochovy.

Data z posledního sčítání obyvatel přitom neukazují, že by Ostrava měla zvlášť vysoký podíl domácností, které topí uhlím nebo dřevem. Podobně jako v ostatních velkých městech se v Ostravě nejčastěji topí plynem; špinavá paliva jsou častější v sousedním Petřvaldě, Rychvaldě a Orlové.

Zdroj dat: SLDB 2011

Kvalita vzduchu se nelepší

Ostrava není jediným místem, které se znečištěním zápasí. Prachové limity byly loni překročeny v centru většiny měst zatížených dopravou. Nejvýraznější porušení limitů je hned po Ostravě vidět v Kladně a na severu Čech. Problémy s prachovými částicemi mají ale i Praha a Brno.

Na většině měřicích stanic se přitom kvalita vzduchu za poslední čtyři roky nezlepšila. Míra znečištění se každoročně zvyšuje v zimě a snižuje v létě, meziročně ale zůstává přibližně stejná.

Porušení imisních limitů ukazuje následující mapa. Barva každé měřicí stanice znamená míru znečištění: modrá nižší, červená vyšší. Tlačítkem vlevo si můžete vybrat ze škodlivin, které Česko trápí nejvíc: polétavý prach PM10 a PM2,5, benzoapyren a oxid dusičitý. Graf pod mapou pak ukazuje stav za uplynulé čtyři roky. Červená linka udává limity.

Zákon stanoví dva druhy limitů: první říká, že u žádné z látek nesmí být překročena průměrná roční koncentrace. Prachové částice PM10 mají ještě druhou podmínku – nesmí být překročen počet dní v roce, kdy se znečištění zvýší nad kritickou koncentraci. U PM10 proto najdete informaci, jak si měřicí stanice vedla vzhledem k oběma limitům: ročnímu průměru i počtu problematických dní.

Zdroj dat: ČHMÚ

Rozhodnout může Soudní dvůr EU

Zodpovědnost za řešení kritického stavu má podle zákona o ochraně ovzduší ministerstvo životního prostředí. Ostrava proto v roce 2010 podala na stát žalobu. Loni na podzim ji ovšem Nejvyšší správní soud zamítl. Neprokázalo se, že by za znečištění mohla nečinnost státu.

Neziskové organizaci Frank Bold se nedávno podařilo obhájit u soudu práva občanů žijících v nejvíce postižených oblastech. Krajský soud v Ostravě rozhodl, že Moravskoslezský kraj postupoval nezákonně, když nezavedl opatření pro snížení množství prachových částic v ovzduší, čímž porušil práva občanů na příznivé prostředí a na ochranu zdraví. Verdikt letos v červnu potvrdil i Nejvyšší správní soud.

Vzhledem k tomu, že nedošlo ke zlepšení situace, zažalovalo Čisté nebe a Frank Bold před měsícem ministerstvo životního prostředí znovu. „Současný stav představuje závažná zdravotní rizika pro obyvatele a poškozuje je na jejich ústavně zaručených veřejných subjektivních právech,“ tvrdí žaloba.

Situaci v problematických místech mají řešit zejména programy zlepšování kvality ovzduší. Ty měly být připravené loni v září. Spolu s nimi stát připravuje národní program snižování emisí.

„Národní program je těsně před dokončením,“ vysvětluje Kurt Dědič, ředitel odboru ochrany ovzduší MŽP. „Teď prochází připomínkovým řízením, brzy bude k dispozici jeho finální verze. Důvod zpoždění je ten, že jsme národní program vytvářeli společně s dalšími dokumenty, které mají zlepšit kvalitu vzduchu.“ Pracovní verzi národního programu zveřejnilo ministerstvo na svém webu letos v červnu.

„Zároveň není pravda, že by se situace nezlepšovala,“ brání se Dědič. „Emise znečišťovatelů průběžně klesají. To, že neklesají koncentrace škodlivin ve vzduchu – tedy imise – je z velké části mimo naši kontrolu. Velkou roli tady hraje třeba počasí.“

Spor o čistotu vzduchu se ovšem nakonec nemusí rozhodovat v Česku. „Pokud se státu nepovede předložit jasný plán, jak v krátké době snížit koncentrace pod limity, může dát Evropská komise podnět k Evropskému soudnímu dvoru,“ upozorňuje právnička Kristína Šabová z Frank Bold.

„Nedávno padla kvůli znečištění žaloba na Belgii a Bulharsko, hrozí jim pokuty v řádu tisíců eur denně. V případě Česka teď komise čeká, až se bude mít k čemu vyjadřovat,“ doplňuje. Česko evropské úřady sledují hlavně v souvislosti s vysokým množství polétavého prachu PM10. Podobně špatně ale na tom je dalších patnáct evropských zemí.

Sedm procent předčasných úmrtí zaviní prach

Právě prachové částice jsou totiž jedním z hlavních zdrojů zdravotních problémů. „Ukazuje se, že čím menší jsou, tím nebezpečnější je jejich vliv na lidský organismus,“ tvrdí Kamila Smutná z Čistého nebe. Většina měřicích stanic přitom monitoruje pouze PM10, tedy pevné částice o velikosti pod 10 mikrometrů. Částice pod 2,5 mikrometru – PM2.5 – hlídá jen malá část stanic a limity jsou méně přísné.

K podobným závěrům míří i analýza ministerstva. „Suspendované částice PM2.5 představují, vzhledem ke své schopnosti pronikat hlouběji do plicních sklípků, výrazně vyšší zdravotní riziko než PM10,“ píše se v ní. „Podle odhadů mají tyto částice sedmiprocentní podíl na všech předčasných úmrtích v Česku. Zkracují naději dožití o 8,6 měsíce u mužů a 8,4 měsíce u žen.“

Obě kategorie mají na svědomí zhoršení funkce plic, vyšší nemocnost dýchací soustavy, chronické záněty průdušek, nemoci srdce a cév a zřejmě i rakovinu plic.

V současných studiích o dopadu znečištění na zdraví se navíc mluví o ještě pronikavější hrozbě – prachových částicích pod 1 mikrometr neboli PM1. Jejich rozptyl v ovzduší se u nás neměří vůbec. Přitom rozhodně nejde o zanedbatelné množství, tvoří víc než polovinu hmotnosti všech částic PM10.

Studie zmiňuje i látku, která u nás překračuje limity nejčastěji – benzo(a)pyren. „Polycyklické aromatické uhlovodíky mají schopnost přetrvávat v prostředí, kumulují se v jeho složkách a v živých organismech a řada z nich vykazuje toxické, mutagenní – přímo reagují s řetězci DNA – a karcinogenní vlastnosti. Potlačují imunitu, ovlivňují porodní váhu a růst plodu. Ve vysokých koncentracích mohou mít dráždivé účinky. V praxi je nejvíce používaným zástupcem polycyklických aromatických uhlovodíků benzo(a)pyren.“

Nadlimitním koncentracím benzo(a)pyrenu bylo v letech 2007 až 2013 vystaveno 53 procent Čechů. U PM10 to bylo podle analýzy ministerstva životního prostředí 30 procent obyvatel, u PM2.5 pak 11 procent.

Problémy s prachovými částicemi nicméně nejsou českou specialitou; podle Evropské agentury pro životní prostředí denně dýchá vzduch s překročenými limity PM10 třetina evropské městské populace.

Domácnosti budou opatření stát 60 miliard ročně

Ministerstvo navrhuje řadu opatření: snížení mýtného pro nákladní auta na alternativní pohon, dotace na výměnu kotlů na pevná paliva za ekologické vytápění, zpoplatnění vjezdu do center měst nebo výstavbu železniční sítě pro nákladní dopravu. Opatření mají dostat emise pod úroveň limitů mezi lety 2016 a 2020. (Podrobný seznam najdete v národním programu snižování emisí na stranách 68 až 107.)

Návrh ovšem počítá s ročními náklady státu, firem i domácností přes sto miliard korun. Část mají zaplatit evropské programy, část má jít ze státního rozpočtu. Dohromady mohou – podle propočtů – pokrýt národní a evropské zdroje asi 40 procent nákladů. Zbylých 60 miliard ročně zbývá na soukromý sektor: tedy firmy, včetně velkých znečišťovatelů, a domácnosti. Jakou část z nich ovšem skutečně zaplatí domácnosti za šetrnější vytápění, program neříká.

Jan Boček, Jan Cibulka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme