"Svatá válka" afghánského Talibanu

Zdroj: www.army.cz Vše, co Taliban činí - způsob, jakým vede válku, jak zachází s ženami či s dobrovolnými humanitárními pracovníky - je poznamenáno jeho chápáním džihádu – "svaté války", přesněji řečeno "svaté války proti všem nemuslimům". Široce rozšířené západní chápání džihádu jako islámské války proti nevěřícím však jádro tohoto jevu nevystihuje. Pro muslimy je džihád v zásadě morální kategorií. Míní se jím totiž boj muslima za to, aby se stal lepším člověkem, aby byl poslušen Boha a na zemi uskutečňoval jeho zákony. Předobrazem kultury džihádu je bezúhonný život proroka. Mulla Wakil, důvěrník zakladatele Talibanu - "černého mully" Umara (rozhodl o zničení starodávných soch Buddhy, vyhlásil svatou válku Rusku a osobně rozhoduje o akcích čečenských mudžahedínů) - prohlásil už v roce 1996: "Chceme žít životem, jakým žil prorok před 1400 lety, a džihád je naše právo. Chceme vrátit časy proroka a děláme pouze to, co afghánský lid požaduje už 14 let." To tedy hlásá afghánský Taliban, jehož příslušníci se rekrutují hlavně z kmene Paštunů.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Taliban má však kořeny v Pákistánu, kde jsou také jeho nejdůležitější spojenci. Odtud také pochází zakladatel vlivné "islamistické strany" (Jamat-e-Islami) Maulana Abul Ala Maududi, který v pozdních 70. a 80. letech 20. století přesvědčoval tehdejšího pákistánského prezidenta generála Zijául Haka o nezbytnosti džihádu. Džihád jako jev sahá nicméně k islámské revoluci v Íránu z let 1978-79, k vojenskému vpádu Sovětského svazu do Afghánistánu z roku 1979 a ještě dále k islámskému reformnímu hnutí, které vzešlo v 19. století z Indie z protibritského a protišíitského odboje Deobandů. Hnutí rychle zachvátilo severozápadní provincie dnešního Pákistánu, obydlené Paštuny. Ještě dnes se v těchto provinciích nachází většina madras - "náboženských škol" Talibanu. Kritický postoj hnutí vůči šíitům se postupně dále vyostřoval, až vyústil v otevřené nepřátelství.

Ideologické zaměření reformního hnutí mělo hodně společného s islámskou ortodoxií saúdskoarabských Saláfiů ("praotců"). To vysvětluje podporu, jaké se Talibanu dostává ze strany Saúdů. Existuje také dosti přímý historický vztah mezi islámskými reformními hnutími 19. století, která vznikla jako reakce na vliv "nebezpečné" západní civilizace, a teroristickými útoky proti americkým cílům v Nairobi, Dáresalámu a Adenu.

V sedmdesátých a osmdesátých letech vycvičila afghánské mudžahedíny ("náboženské bojovníky") americká CIA k boji proti SSSR. Tito nerovní bratři ve zbrani se však navzájem rychle odcizili. V 90. letech byl pro západní svět "afghánský mudžáhid" totéž co "transnacionální terorista". Už dříve, ještě během války proti SSSR, však byly USA kvůli podpoře, kterou poskytovaly izraelské politice, a kvůli svým sekulárním a liberálním hodnotám označovány v šíitském Íránu za "velkého Satana". Tato rétorika se rychle ujala i v protišíitském Afghánistánu. Antiamerikanismus zde posílil v souvislosti s válkou v Perském zálivu. Arabský miliardář Usáma bin Ladin, vůdce teroristické organizace Al Kajdá ("základna"), prohlásil, že rozmístění amerických ozbrojených sil v Saúdské Arábii, k němuž došlo za prezidenta G. Bushe staršího, je urážkou islámu. Posléze se tento "král teroristů" stal v důsledku útoků, které zosnoval,nepřítelem USA číslo jedna.

Klíč k budoucnosti Talibanu drží ve svých rukou bezpochyby Pákistán. Ještě do roku 1995 požívaly USA v Pákistánu vlastně dobrého jména. To se poprvé změnilo, když militantní islámská skupina Harakt-ul-Ansar (HUA) usídlená v Pákistánu unesla a usmrtila v Kašmíru čtyři západní turisty. Politické klima mezi oběma zeměmi se dále zhoršovalo po amerických útocích střelami s plochou dráhou letu proti výcvikovému táboru bin Ladina v Afghánistánu roku 1998 a pak i v důsledku návštěvy amerického prezidenta B. Clintona v dubnu 2000 v Indii.

USA, chápané v Pákistánu jako proindické, ztrácely postupně možnost ovlivňovat Taliban, který v důsledku vnitropákistánského vývoje posledních let neustále sílil masovým přílivem mladíků. Sankce uvalené na Pákistán kvůli jadernému pokusu z roku 1998 a vojenskému převratu z roku 199 dostaly už tak slabou ekonomiku do kolen a hnaly nezaměstnanou mládež do náruče armády náboženských bojovníků. Úpadek státního školství vedl zároveň k tomu, že stále více rodičů posílalo své syny do náboženských škol, kde mají děti bezplatnou stravu a ubytování.

Z více než 50 000 mladých Pákistánců, kteří odešli za posledních sedm let do války v Afghánistánu, se už mnozí domů nikdy nevrátili. Doma jsou však oslavováni jako mučedníci. Jejich většinou chudí rodiče si tak vyslouží slávu a často i malou finanční podporu. Ve více než 10 000 pákistánských madrasách se nyní vzdělává v islámských vědách asi milion dětí a mladistvých. Moderním oborům se zde zpravidla nevyučuje. Zato jsou žáci jedné třetiny madras vychováváni jako budoucí bojovníci.

Protisovětští mudžahedíni byli spojeni s afghánskými tradicemi a sociálními strukturami místních patriarchálních kmenů. S Talibanem se tak zrodil zcela nový typ islámského fundamentalismu. Mnozí z příslušníků afghánského Talibanu se narodili v pákistánských utečeneckých táborech. Nezažili život v míru a neznají ani dějiny své země či její pestré kulturní a etnické složení. Někdy se v souvislosti s nimi hovoří o lumpenproletariátu, který byl válkou vyvržen na okraj historie. Tito mladíci neměli ve svých madrasách nikdy příležitost přijít do styku s ženami, nikdy neviděli své matky či sestry. V tom spočívá prapříčina diskriminace ženské části obyvatelstva. Ženy džihád ohrožují. Většina Pákistánců není nijak šťastná z džihádu bradatých bojovníků v toyotách. To platí rovněž o vojenském režimu v Islámábádu, který je na Taliban odkázán kvůli svým sporům s Indií o Kašmír. Využívá ho však také k prosazování svých geopolitických plánů vůči středoasijským republikám. Pákistán nicméně potřebuje Západ, zejména pak USA, bez nichž nebude moci zastavit svůj hospodářský úpadek.

Tvrdé jádro džihádu bude možno přimět k větší umírněnosti a toleranci, pouze dostane-li se Pákistánu hospodářské podpory a bude-li se tato země angažovat na mezinárodní scéně. Intelektuální centrum radikálních islamistických proudů tohoto regionu se nachází v Pákistánu, a nikoliv v Afghánistánu. Islámábád musí být v zájmu kontroly bojovníků džihádu vyveden ze své izolace. Zejména je třeba zajistit, aby se pákistánská jaderná zbraň nedostala do rukou extremistů, kteří by si s její pomocí chtěli probojovat cestu do utopické minulosti.

Milada Hanáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme