Syrská válka, nástup Trumpa i Fukušima. Deset událostí končící dekády, které změnily svět

S nástupem roku 2020 se svět vrhne do nové dekády, ještě před tím je ale dobré se ohlédnout za milníky té končící. Světovou politikou v uplynulých deseti letech hýbala řada událostí od arabského jara přes nástup Donalda Trumpa do Bílého domu až po havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. Všechny tyto události ovlivnily zahraniční i domácí politiku řady zemí světa. Je jich ale mnohem víc. Server iROZHLAS.cz vybral 10 nejdůležitějších.

TOP 10 událostí ve světě Washington/Brusel/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rozbombardovaná část Damašku (ilustrační foto) | Foto: Omar Sanadiki | Zdroj: Reuters

Arabské jaro

Už zkraje desetiletí zasáhla značnou část arabského světa vlna povstání a nepokojů, které otřásly zeměmi Blízkého východu i severu Afriky a ukázaly, jak velkou sílu mají v této části planety nová média. Zemí, kde mohutné demonstrace proti zhoršující se ekonomické situaci, korupci a represím začaly, se na konci roku 2010 stalo Tunisko. Tamní protesty vyvrcholily v polovině ledna 2011 svržením třiadvacetileté autoritářské vlády prezidenta Zína Abidína bin Alího a jeho následným útěkem ze země.

Arabista: Islámský stát otevřel Pandořinu skřínku, která se jen těžko zavře. Jeho propaganda stále žije

Číst článek

Povstání se posléze spontánně přelila do dalších zemí v čele Alžírskem nebo Egyptem, kde po téměř 30 letech padl Husní Mubárak. Tehdejší události však otřásly také konzervativními režimy v Perském zálivu – mimo jiné v Bahrajnu – a zažehly občanské války v Libyi, Jemenu a v Sýrii.

Velká očekávání obyvatel se ale nenaplnila. V čele Egypta stanul další diktátor – prezident Abdal Fattáh Sísí, který postupně vytvořil nejrepresivnější vládu v moderní historii země. Jemen stále čelí krvavé válce, hladomoru a epidemiím. Boje zuří také v polorozpadlé Libyi a Sýrie plní titulní stránky médií dodnes. Světlým příkladem dopadu arabského jara se stalo snad jen zmíněné Tunisko.

Navzdory zklamání se však v některých zemích Blízkého východu začínají povstání znovu opakovat – o „ arabském jaru 2.0“ se hovoří především ve spojitosti s protesty v Libanonu a Iráku.

„Důvody, proč lidé v Iráku či Libanonu vycházejí do ulic, jsou stejné jako v případě protestů v Egyptě, Tunisku, Libyi či Jemenu v roce 2011. Nemyslím si ale, že stejný bude i výsledek, protože vlády v mnoha těchto zemích se už poučily, jaká rizika podobné revoluce přinášejí a že mohou ohrozit jejich vlastní existenci. Vědí, co je v sázce, k udržení moci proto mohou použít i velice extrémní prostředky,“ varoval v nedávném rozhovoru pro iROZHLAS.cz Peter Mandaville, někdejší poradce úřadu exprezidenta Baracka Obamy.

Navzdory zklamání se však v některých zemích Blízkého východu začínají povstání znovu opakovat | Foto: Zoubeir Souissi | Zdroj: Reuters

Válka v Sýrii

Dění v Sýrii je sice dílčí součástí arabského jara, vleklý konflikt ale znamenal pro tamní obyvatele a i mezinárodní společenství tak velkou ránu, že stojí za to věnovat mu zvláštní pozornost. Válka, kterou v roce 2011 spustily protesty proti režimu prezidenta Bašára Asada, se stala mimořádně komplexním konfliktem, do něhož postupně vstoupili všichni nejvýznamnější hráči mezinárodní politiky.

Zatímco státy Perského zálivu v čele s Katarem a Saúdskou Arábií společně s Tureckem začaly zkraje konfliktu s dodávkami vojenského materiálu opozičním skupinám, Spojené státy s evropskými zeměmi (hlavně Francií a Velkou Británií) se snažily režimu Bašára Asada postavit spíš politicky. Omezená ochota Západu zapojit se do konfliktu se projevila po chemickém útoku provedeném v srpnu 2013 v Ghútě, kdy se Američané se spojenci zdráhali proti režimu udeřit.

Asad naopak získal finanční i materiální podporu Íránu, ale i Ruska, které se v roce 2015 do konfliktu zapojilo také vojensky.

Konflikt, který má podle odhadů na svědomí přes půl milionu mrtvých a kvůli jehož bojům muselo dalších 11 milionů lidí opustit své domovy, je považován za nejkrvavější válku 21. století. Události v Sýrii se tak staly hlavním tématem rozhovorů na nejvyšší úrovni a výrazně se promítly do zahraničně politických strategií nejedné země. Nezmizí z nich ale ani v nadcházejících letech. 

Válka v Sýrii se stala mimořádně komplexním konfliktem, do kterého postupně vstoupily všichni nejvýznamnější hráči mezinárodní politiky. | Foto: Omar Sanadiki | Zdroj: Reuters

Islámský stát

Jedním z důvodů, proč se konflikt v Sýrii stal tak krvavým, byl nástup radikální teroristické organizace označované jako Islámský stát. Skupina džihádistů odštěpená od Al-Káidy začala v roce 2013 používat název Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) a o rok později vůdce islamistů Abú Bakr Bagdádí vyhlásil na dobytých územích v Sýrii a Iráku chalífát.

Nebývalá brutalita Islámského státu a násilí, jehož se jeho stoupenci dopouštěli v samozvaném chalífátu i mimo něj, zasáhly celý svět. Hrozba genocidy jezídské menšiny v roce 2014 přiměla Spojené státy v čele s Barackem Obamou a jejich spojence k zahájení leteckých úderů proti pozicím radikálů.

Důvodem zděšení, jež Islámský stát vyvolával a dodnes vyvolává na Západě, ale také v řadě zemí Asie i Afriky, jsou především radikálové, kteří do Sýrie a Iráku přišli z různých koutů světa, aby se k obávané organizaci připojili.

Po pádu organizace se ale chtějí vrátit domů a jejich příchod představuje pro bezpečnostní služby noční můru. I kvůli tomu vzestup a následný pád teroristické organizace výrazně zasáhl do světového dění a stal se jednou z hlavních proměnných při vytváření bezpečnostních strategií řady zemí světa.

Nebývalá brutalita vládnutí „Islámského státu“ a násilí, kterého se jeho stoupenci dopouštěli na lidech žijících v chalífátu i mimo něj, zasáhly celý svět. | Foto: Rodi Said | Zdroj: Reuters

Zvolení Donalda Trumpa

Za jeden z největších otřesů globální politiky poslední dekády lze označit vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách v listopadu 2016. Republikánský nástupce demokrata Baracka Obamy přikročil ihned po nástupu do Bílého domu k velkým politickým rozhodnutím – odstoupil od dohody o transpacifickém partnerství a později také od jaderné smlouvy s Íránem, přivedl Spojené státy k obchodní válce s Čínou a vyvolal obchodní spory i s některými státy EU v čele s Francií.

„Trumpova politika vrací globální mezinárodní vztahy o notný kus zpět. Trump oslabil některé prvky mezinárodní architektury pracně budované od 90. let, jako je multilateralismus nebo silnější role mezinárodních organizací a režimů,“ hodnotí pro iROZHLAS.cz politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Vít Hloušek.

„Co je však potenciálně tragičtější, je naprostá podřízenost současné americké zahraniční politiky logice domácího politického soupeření. Pod heslem ‚America First!‘ (Amerika na prvním místě) se neskrývá žádná promyšlená zahraničně-politická koncepce, ale emocionální apel na voliče v nadcházejících prezidentských volbách. Smutné je, že toto podřízení zahraniční politice manévrům politiků doma je dnes možno vidět v různých částech Evropy i světa,“ dodává.

Trumpova politika vrací globální mezinárodní vztahy o notný kus zpět. | Foto: Jonathan Drake | Zdroj: Reuters

Anexe Krymu

Ruská agrese na východě Ukrajiny se v kontextu evropské bezpečnosti stala jedním z největších zvratů 21. století. Vyslání takzvaných „zelených mužíčků“ na východ Ukrajiny a následná anexe poloostrova Krym, které Západ sledoval na jaře 2014, se staly milníkem evropských vztahů s Moskvou.

Zábor ukrajinského poloostrova vyvolal zejména v Evropě obavy z další možné agrese ze strany Ruska a vedl k uvalení mezinárodních sankcí, které jsou v platnosti dodnes. Události z roku 2014 znamenaly pro vztahy Moskvy se Západem tvrdou ránu. S jejich dopady se vyrovnává i řada mezinárodních organizací v čele se Severoatlantickou aliancí, která se kvůli tomu musela adaptovat na nové bezpečnostní prostředí.

„Většina praktických věcí, které Aliance v současnosti používá k posílení svých obranných schopností, následuje to, co bylo spuštěno bezprostředně po anexi Krymu a ruské agresi na východě Ukrajiny,“ řekl před nedávnem v rozhovoru pro iROZHLAS.cz vedoucí obranného úseku Stálé delegace ČR při NATO Jan Jireš s tím, že – s ohledem na zhoršující se bezpečnostní prostředí – Aliance po roce 2014 začala svou transformaci a posilování svých odstrašujících kapacit.

Ruská agrese na východě Ukrajiny se v kontextu evropské bezpečnosti stala jedním z největších zvratů 21. století. | Foto: Pavel Rebrov | Zdroj: Reuters

Migrační krize do Evropy

Vedle ruské agrese se do politiky evropských zemí silně promítla migrační krize, která vyvrcholila v roce 2015. Země Evropské unie tehdy sledovaly tragické události, při nichž ve Středozemním moři utonuly stovky běženců snažících se dostat do Evropy. V té době se v unii rozpoutala debata o přerozdělování žadatelů o azyl, na němž se státy neshodnou dodnes.

Zprávy o příchodu tisíců lidí týdně – jen v roce 2015 jich do Evropy přišlo téměř půldruhého milionu – se podepsaly na razantní proměně veřejného mínění a následné snaze velké části zemí uzavřít hranice. Ve společnosti začaly růst nacionalistické a někdy až krajně pravicové tendence, což se v případě řady unijních zemí promítlo také do jejich domácí i zahraniční politiky.

Jen v roce 2015 do Evropy přišlo téměř milion a půl běženců | Zdroj: Profimedia

Migrace v Americe

Podobně jako Evropa se s migrační krizí potýká americký kontinent. Snímky zachycující karavany migrantů plnily světová média hlavně loni a začátkem tohoto roku. Na rozdíl od Evropy, kde se situace v porovnání s rokem 2015 výrazně uklidnila, sleduje Amerika masivní pohyby lidí i v současnosti.

Největším dílem se na kritické situaci podílí Venezuela, kde lidé pod vedením autoritářského prezidenta Nicoláse Madura dlouhodobě trpí nedostatkem základních potravin i léků a běžné jsou i několikadenní výpadky elektřiny a dodávek vody. Kvůli krizi a represím ze strany Madurova režimu proto podle OSN od roku 2015 z Venezuely uteklo necelých pět milionů lidí, v příštím roce však tento počet může vzrůst na šest a půl milionu.

Kvůli venezuelské vlně migrantů přikročily okolní státy k posílení bezpečnostní a humanitární přítomnosti v pohraničních oblastech. Uzavření jižní hranice před migranty se stalo jedním z hlavních bodů politiky prezidenta USA Donalda Trumpa.

Podobně jako v případě Evropy se s migrační krizí v posledních letech potýká také americký kontinent. | Zdroj: Reuters

Brexit

Když se v pátek 24. června 2016 zveřejnily výsledky očekávaného referenda o brexitu, mnozí ve Spojeném království a hlavně v Evropě zůstali v šoku.

Po třech letech těžkého vyjednávání (a několikerém zamítnutí „rozvodové“ smlouvy dojednané mezi Londýnem a Bruselem) je ale dnes jasné, že odchod Spojeného království z Evropské unie je – pro někoho nechtěnou – realitou, která výrazně ovlivnila politiku zemí Evropy i dalších států světa. Do zahraničně politických koncepcí se nicméně promítne i v příštích letech.

Spojená britská a evropská vlajka před pralamentem v Londýně. | Foto: Henry Nicholls | Zdroj: Reuters

Fukušima

Většina vybraných událostí uplynulé dekády znamenala „převrat“ hlavně pro ekonomické a bezpečnostní vztahy ve světě. Havárie japonské jaderné elektrárny Fukušima I. ale vedla především k proměně energetické politiky řady – především evropských – zemí.

Nejhorší jaderná katastrofa od Čenobylu zasáhla Japonsko poté, co byla v březnu 2011 elektrárna zatopena ničivou vlnou tsunami způsobenou mimořádně silným zemětřesením.

Dobrodružství fotovoltaiky. Proč se ze solární naděje stala zatracovaná cesta české energetiky?

Číst článek

„Havárie ve Fukušimě vyvolala v některých zemích až hysterickou reakci. Ta vedla k odmítnutí jaderné energie jako zdroje budoucnosti nebo alespoň k přehodnocení prioritizace jádra. Nejsilnější byla reakce německé kancléřky Angely Merkelové, jejíž Energiewende kromě rychlého odchodu od jádra počítá i s odchodem od uhlí jako zdroje energie,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Hloušek.

Podobně jako Německo však poměrně radikálně přehodnotilo svou podporu jaderné energetice Japonsko a podle odborníka Masarykovy univerzity se radikalizovala i rétorika dlouhodobých odpůrců jádra, mezi něž se řadí Rakousko.

„Alternativu vidí v obnovitelných zdrojích, tedy vodních, větrných a slunečních elektrárnách, ale také ve snižování spotřeby elektrické energie. Naopak Finsko, Francie nebo Slovensko nadále s jádrem počítají jako s klíčem k dosažení závazků snížení emisí. Odborná energetická, bezpečnostní ani ekonomická debata o prospěšnosti a rizicích jádra ale v žádném případě uzavřena není,“ dodává.

Satelitní snímek výbuchu japonské jaderné elektrárny Fukušima, 14. března 2011 | Zdroj: ČTK

Pařížská klimatická dohoda

Pařížská klimatická dohoda z roku 2015 měla být převratem, který se stane prvním celosvětovým krokem ke snižování emisí skleníkových plynů v ovzduší.

„Historicky poprvé se největší světoví emitenti přihlásili k nějaké své odpovědnosti. To je klíčová zpráva. Evropa a několik dalších států už v tom nebude sama. Pro mne je to určitý zlom,“ prohlásil tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) poté, co zástupci 195 států světa v Paříži 12. prosince 2015 podepsali Rámcovou úmluvu OSN o změnách klimatu.

V červenci roku 2017 ale americký prezident Donald Trump zasadil dohodě tvrdou ránu, když oznámil, že od ní Spojené státy odstoupí. Závazky udržet globální oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia a co nejvíce se přiblížit hodnotě 1,5 stupně se tak ocitají v ohrožení. Ochrana klimatu se i přesto stává jedním z nejčastěji diskutovaných témat na mezinárodních politických fórech.

Ochrana klimatu se i přesto stává jedním z nejčastěji diskutovaných témat na mezinárodních politických fórech. | Foto: Reuters | Zdroj: Reuters

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme