100 dní od katastrofy v Japonsku: Lidé chtějí domů, ale nemohou

Japonsko se zahalilo do smutku. Obyvatelé země vycházejícího slunce si dnes připomínají 100 dní od tragické přírodní katastrofy, která si vyžádala na 23 tisíc mrtvých. Smutečních obřadů se účastní i desetitisíce lidí, kteří se stále nemají kam vrátit. Jejich domovy spláchla tsunami nebo se nacházejí v evakuační zóně v okolí jaderné elektrárny ve Fukušimě. Musí tedy i nadále přežívat v provizorních ubytovacích centrech.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Radnice v Minami Soumě. | Foto: Robert Mikoláš

V přijímací kanceláři panuje čilý ruch. Jedna z žen zrovna vyřizuje telefonický dotaz, dva zdravotníci v protějším rohu měří starší paní tlak i míru ozáření, opodál pak další dvě pracovnice vydávají léky. Uprostřed místnosti stojí velká televize, která zrovna přináší záběry ze smutečních obřadů konajících se v chrámech po celé zemi, především pak v nejpostiženějších oblastech.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si reportáž zpravodaje ČRo Roberta Mikoláše z japonského evakuačního centra v Minamisomě.

„Podporujeme všechny obyvatele, kteří přišli o majetek. Dáváme jim vše potřebné, samozřejmě zdarma. Všechno platí místní radnice, takže dostávají třikrát denně jídlo, poskytujeme jim i psychickou pomoc, mají k dispozici lékaře a prakticky každý den sem přichází i řada dobrovolných dárců,“ říká Watanabe Toshiyuki, který řídí evakuační centrum ve městě Minamisoma zřízené v prostorách střední školy.

Jeho slova záhy potvrdí i muž přinášející květiny a bonsaje. Jde o dar, prý aby to tu lidé měli hezčí. Už více než tři měsíce se totiž musí tísnit v učebnách, které se přeměnily v noclehárny. Lůžka se nacházejí u tabule i v místech, kde obvykle stávají školní lavice. Podél stěn pak jsou naskládány svršky a další věci, které si lidé prchající před katastrofou stihli vzít s sebou.

„Žáky rozvážíme do jiných škol v nejbližších obcích. Nemohou přeci přijít o výuku, proto je vždy ráno odvezou minibusy a po vyučování zase přepraví zpět, opět bezplatně,“ dodává Watanabe Toshiyuki. Mezitím se přemístíme do jídelny, blíží se totiž doba oběda, a tak jsou některá místa u stolů už obsazená.

Musíme čekat. Nevíme, jak dlouho

11. března 2011 zasáhlo severovýchod Japonska nejhorší zemětřesení za posledních 140 let. Otřesy dosahovaly 9 stupňů Richterovy škály. K pobřeží následně dorazily přívalové vlny tsunami, které braly lodě, auta i celé domy. Nejvyšší přívalová vlna přesáhla 38 metrů (jen u elektrárny Fukušima 1 dosáhla 14 metrů). Zahynulo 23 tisíc lidí. V jaderné elektrárně Fukušima došlo kvůli přírodní katastrofě k výbuchu. Okolí je neustále zamořené.

„Nemůžeme se vrátit do našeho domu, úřady to nepovolily. Stále hrozí jeho zřícení. Sice ho vlna tsunami nezasáhla, protože stál na kopci, ale byl poškozen zemětřesením. Musíme tedy počkat, až nám postaví nový a pak se do něho přestěhujeme. Kdy to však bude, to zatím nevíme. Aspoň že nemusíme spát někde venku,“ vypráví pětasedmdesátiletý Ywao Kamagay. Více toho už neřekne, jeho hlas se roztřese a oči zalijí slzy.

„Je nezbytné stále kontrolovat zdravotní stav obyvatel, i když zatím jsme neměli žádné závažnější případy, tedy žádné nemoci z ozáření. Stejně důležitá je ovšem i jejich psychika, protože mnozí nevědí, kdy zase budou mít střechu nad hlavou, někteří také přišli o příbuzné a známé,“ vysvětluje o chvíli později doktor Katsumi Nakatomi. Mimochodem také dobrovolník, který na postižené severovýchodní pobřeží Japonska přijel na vlastní náklady až z Nagasaki.

Podpora od obyvatel z Kóbe

V současnosti je v evakuačním centru v městě Minamisoma ubytováno 144 převážně starších lidí. Jejich domovy se přitom nacházejí jen pár kilometrů odtud. Ze dne na den se tak stali doslova vyhnanci ve vlastním bydlišti. Některým odnesla střechu nad hlavou velká voda, další odešli nedobrovolně, kvůli vysoké radiaci. Nyní jsou zcela odkázáni na pomoc druhých. Sílu jim navíc dodávají i lidé, kteří v minulosti podobně trpěli.

Japonsko, evakuační centrum. Paní Tanaka vytvářející album | Foto: Robert Mikoláš

O naději tak píší například obyvatelé města Kóbe, které v roce 1995 také zasáhlo ničivé zemětřesení a vyžádalo si 6,5 tisíce mrtvých. 300 tisíc obyvatel tehdy přišlo i o střechu nad hlavou. Jejich dopisy jsou umístěné na nástěnce vedle jídelny i s fotografiemi odesílatelů. Všichni pracovníci, placení i dobrovolní, se pak snaží, aby na prožité okamžiky v evakuačním centru měli nakonec jen ty nejlepší vzpomínky.

„Vytvářím album, do kterého nalepuji fotky. Tady třeba jak jedna paní hraje na harmoniku, tady si zase všichni společně vyprávíme. Prostě na památku. Pro ně i pro nás,“ ukazuje paní Tanaka, zaměstnankyně místní radnice, která tu pomáhá. Je ale jasné, že se současní obyvatelé střední školy nemohou dočkat, až se přestěhují do nových domovů. A v jednotlivých učebnách se zase rozezní smích studentů.


Minamisoma

Robert Mikoláš, ak Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme