Byl to svět války, na který Američané nejsou zvyklí, popisuje dny po 11. září 2001 Masarykova pravnučka

V Brooklynu, nejlidnatějším obvodu New Yorku, který sousedí přes řeku s Manhattanem, žije paní Charlotta Kotíková, kurátorka, bývalá ředitelka sbírek moderního umění Brooklynkého muzea a pravnučka Tomáše Garrigua Masaryka. Jak zavzpomínala v rozhovoru pro Radiožurnál, exploze v místech Světového obchodního centra 11. září 2001 dolehly až k oknům jejího bytu.

Tento článek je více než rok starý.

New York Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hořící věže Světového obchodního centra

Hořící věže Světového obchodního centra | Zdroj: Reuters

Byla jsem v kuchyni v Caroll Gardens, část Brooklynu, a najednou se všechno absolutně otřáslo. Říkala jsem – tady někdo přes ulici stavěl barák -, ‚zase tam shodili cihly, všechno se to třese‘. Pak jsem vyšla na ulici, šla jsem do práce a zjistila jsem, že žádné cihly neshodili. Byl nádherný den, stejně jako dneska, takové ty čisté předpodzimní dny. Najednou vidím letadlo, jak letí do dvojčat, do jedné věže. Říkala jsem: ‚To snad není možné.‘

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si, jak na 11. září 2001 vzpomíná pravnučka Tomáše Garrigua Masaryka paní Charlotta Kotíková

To byl takový podivný sen. Vidíte letadlo, jak do něčeho letí a už tam vycházel kouř z toho místa, ale ještě tam pořád všechno stálo. Potom letadlo vletělo do jedné věže a všechno vybuchlo. Člověk na to koukal jako blázen, jak je tohle možné. Lidé začali vybíhat z bytů, tady to jsou takové malé domky. Dívali se na televizi a já říkala, že se na to můžou podívat rovnou. Každý na to reagoval jinak.

Šla jsem do práce, tak jsem šla do auta, dojela jsem do práce a pak se všechno v New Yorku zavřelo a večer jsem šla domů pěšky.

Pravnučka prezidenta T. G. Masaryka Charlotta Kotíková na snímku z roku 2012 | Foto: MF Dnes | Zdroj: Profimedia

Když jste viděla ten okamžik, kdy nalétlo letadlo do jedné z těch věží, tak co jste si pomyslela, protože spousta lidí si tehdy myslela, že to je nějaká nehoda, nějaké letecké neštěstí? Napadlo vás už v tu chvíli, že by to mohl být teroristický útok?
Ne, to mě nenapadlo. Říkala jsem si, že to jsou nějací šílenci – to taky samozřejmě byli. Že by to byl teroristický útok, to jsem si nemyslela. Naopak jsem si myslela, když lidi vybíhali, protože hlášení v rozhlase a v televizi bylo, že jsme napadeni a válka a takové. Myslela jsem si: ‚Prosím vás, to není možné. To prostě nějaký idiot vletěl do jedné věže.‘ Bylo to takové trochu nemyslitelné.

Ale bohužel se ukázalo, že to byl skutečně útok několika takových šílenců, kteří chtěli destabilizovat zemi. A nakonec svým způsobem se jim ta destabilizace svým způsobem povedla, protože od té doby se Amerika změnila. To je fakt.

Útoky, pieta a mise v Afghánistánu. Poslechněte si, jak Český rozhlas informoval o 11. září

Číst článek

A v prvních hodinách, kdy už byla jasná příčina, asi nebylo právě snadné se s těmi dramatickými scénami vyrovnat?
Nebylo, protože když člověk potom viděl kolaps druhé věže a věděl, že v ní je spoustu lidí, kteří se nemohli dostat ven, tak to bylo otřesné. Pak se celé město zavřelo, člověk se nemohl dostat nikam. Dojít se dalo jen tam, kam se dalo jít pěšky, ale všechno bylo zatarasené, metro nejezdilo a ulice byly zatarasené. Takže to byl takový trochu svět války, na který Američané nejsou zvyklí. Samozřejmě na to člověk reaguje trochu jinak, protože když se probudíte 21. srpna v Praze a máte tanky na ulici, tak víte, že se něco děje.

Takže moje reakce na to byla pochopitelně trochu poznamenaná těmito osobními zkušenostmi, kdy každý Evropan ví, že válka existuje. Taková ta trochu naivní představa Američanů, že jsou nedotknutelní, tak pro ně to byla samozřejmě daleko tvrdší zkušenost. To ticho bylo podivné, trvalo několik dní, ale takové skutečné ticho trvalo 36 hodin. New York je tak vitální, že to nemůžete umrtvit na dlouho.

Symbolika obří prázdnoty. Vodopády na místě newyorských dvojčat jsou památníkem 11. září 2001

Číst článek

Jakmile se zjistilo, že to byla právě tato podivuhodná skupina úchylných lidí - celá ta představa, že mohou destabilizovat celou zemi tímto útokem, se ukázala jako chybná -, tak se začalo celé to město pomalu probouzet.

Teď jezdily sanitky, takže jste slyšel zvuk sanitek. Začaly jezdit brzy, několik hodin po tom, kdy se ten útok stal, protože samozřejmě museli určité lidi, kteří byli zranění tím pádem věží, tak se dopravovali do nemocnice, nebo hasiči začali jezdit. Několik hodin po tom se začalo město pomalu otvírat právě pro tyto základní služby. Absolutní ticho trvalo několik hodin a hodně velké ticho trvalo dva tři dny.

Tři lidi v autě

Jak dlouho trvalo, než se život v New Yorku po tom otřesu začal opravdu vracet k normálu, pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit?
To nebylo tak rychlé, protože byla různá nařízení, protože se kontrolovaly přechody, mosty do Manhattanu. Tam, když jste jeli autem, tak jste byli kontrolovaní a taky bylo doporučení, abyste autem nejezdili. Ale po tom, když se to otevíralo, tak mohli být jen minimálně tři nebo čtyři lidi v autě. Auta s jedním člověkem po mostu jezdit nemohla. Takže se změnily takové praktické věci.

Druhá věž Světového obchodního centra krátce po nárazu letadla | Zdroj: Reuters

Pro město, které je v neustálém pohybu, to samozřejmě byl velký rozdíl. Trvalo to několik týdnů, takže jsme všichni trochu méně začali jezdit autem. Z pohledu ekologie to bylo skoro až prospěšné, protože fakt je ten, že od té doby i míň jezdím, protože se taky nedá nikde zaparkovat. Ale změnil se takový ten základní život toho města. To se trochu zpomalilo a nikdy se to nedostalo úplně do dřívějších dimenzí.

Biden: Pro mě je ponaučením z 11. září, že když jsme nejzranitelnější, je jednota naší největší předností

Číst článek

A můžeme se, prosím, zeptat v poněkud osobnější rovině, nakolik ta událost poznamenala vás? Jako stopy zanechala ve vašem životě v New Yorku?
Byla jsem z toho asi míň nervózní než Američané, protože určité zkušenosti člověk má a ví, že se to dá přežít. Ale je to takový smutek, když vidíte, že lidi si chtějí takhle ublížit a že ublížili tolika lidem a kolik lidí zemřelo, kolik lidí bylo zraněných. Pochopitelně to zanechá takovou stopu, která vás jenom trochu utvrdí v tom, že člověk musí být bdělý a ostražitý, protože bohužel je na světě spousta sil, které jsou krajně negativní.

A myslím, že to zpomalilo trochu právě takový tok života i důvěru k tomu, že člověk může skutečně s každým mluvit o všem, a taky smutek nad islamofobií, která skutečně vyrostla víc, než je nutné. Změnili se lidské vztahy. Ne k lepšímu a to je vždycky smutná záležitost. Narostla nedůvěra a strach. A strach podkopá lidské vztahy a morálku, dá se zneužít a bohužel myslím, že to vidíme.

Tomáš Pavlíček, pj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme