21. srpen byl osudovým datem i pro mnohé Rusy. Nesouhlas s vpádem vojsk jim změnil život

Osudové datum 21. srpna 1968, den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, si v dnešním Rusku moc nepřipomínají, a když, tak opačně, než tyto události vnímáme my. I v Rusku se ale najdou lidé, kteří toto datum nezapomenou nikdy. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa totiž silně ovlivnil i jejich osobní a profesní život.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

21. srpen 1968-před buduvou ČsRo | Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Marina Melikjanová v roce 1968 přednášela na Moskevské státní univerzitě. Zahraniční studenty učila ruštinu a ruskou literaturu.

„Na univerzitě svolali veřejnou stranickou schůzi, povinnou i pro nestraníky. Navrhli nám vyjádřit souhlas s vysláním vojsk do Československa a vyslovit podporu naší vládě. Všichni hlasovali pro. Jenom já jediná jsem zvedla ruku proti. Byla to komická situace. Oni to nepochopili a ptali se: Dívenko, vy si potřebujete odskočit na záchod? Řekla jsem, že ne, že opravdu hlasuji proti vyslání armády,“ vzpomíná paní Marina.

Přehrát

00:00 / 00:00

S vpádem vojsk do Československa nesouhlasila. A tak přišla o práci. S Ruskou Marinou Melikjanovou mluvil zpravodaj Martin Dorazín

Pro svůj nesouhlas měla jasné důvody: „Byl to lupičský útok na cizí zemi. Jeden z kolegů mě ale podpořil - řekl: Je to její názor a ona na něj má právo. Po několika dnech se vrátila z dovolené vedoucí naší katedry a obvinila mě, že jsem tím chtěla ublížit katedře. Já jsem ale hlasovala proti, protože jsem to pokládala za správné. Pak mě kolegové nařkli z fašismu a z účasti v jakémsi spiknutí.“

Ztráta zaměstnání

Marina Melikjanová na svůj názor doplatila ztrátou zaměstnání. „Výpověď jsem podala sama, protože by mě stejně vyhodili. Moje matka byla tehdy nemocná a měla jsem malého syna. Samozřejmě že jsem chtěla pracovat. Nakonec jsem našla práci ve školce, kde už se mě na nic nevyptávali,“ popisuje.

Paní Melikjanové se prakticky nikdo nezastal, nikdo se o její další osud nezajímal. „Bylo jen velmi málo kolegů, kteří si mysleli totéž co já, ale nehlasovali proti. Pomohla mi jen moje bývalá kolegyně, kterou z katedry převedli do knihovny. Byla to manželka disidenta Alexandra Ginzburga, kterého rok předtím odsoudili k pěti letům vězení. Ona mě podporovala. Věděla jsem, že můj nesouhlas změní i můj život,“ říká paní Marina.

Paralela s dnešním Ruskem

Dnešní Rusko Marině Melikjanové v mnohém připomíná Sovětský svaz v roce 1968. „Je to hodně podobné, ale věřím, že ty časy už se nevrátí. Už nejde jen tak spustit železnou oponu. To už se nepodaří, protože současné vedení nemá zájem se od Západu izolovat. Je ale pravdou, že lidé jsou omámení propagandou ještě víc než v roce 1968. Lidem se žije lépe a nechtějí přijít o to, co mají a o možnost cestovat. Většina mých známých například plně souhlasí s anexí Krymu a myslí si, že na Ukrajině opravdu vládnou fašisté,“ poznamenává Melikjanová.

Paní Marina dodává, že veškeré debaty se známými na téma Krymu a Ukrajiny bývají marné. „Žádná diskuse se s nimi vést nedá. Říkají mi: Ty nic nevíš a ničemu nerozumíš. Ano, asi jsem opravdu hloupá dívenka. Vždyť už v roce 1968 jsem dokázala, že nic moc nechápu.“

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru