Spisovatel o sjednocení Německa: Je to velká země a byla by iluze věřit, že se lidem všude povede stejně
V sobotu 3. října uplynulo třicet let od chvíle, kdy se bývalé východní Německo spojilo s tím západním. Někdejší NDR pak byla už jen námětem historických studií, komediálních filmů, a u některých lidé taky pocitu stesku a určité nostalgie. Tehdejším poměrům se s velkou dávkou satiry věnuje uznávaný spisovatel Thomas Brussig. V rozhovoru pro Radiožurnál mluvil mimo jiné o tom, jak je Německo po třiceti letech jednotné.
„Stav německé jednoty se teď nějakou dobu nezmění. Ano, rozdíly mezi východem a západem zůstávají, ale nějaké regionální odlišnosti tu zkrátka byly vždycky. Německo je až příliš velká země a byla by iluze věřit, že se lidem všude povede stejně. Pocit jednoty se podle mě odvíjí od osobních zkušeností jednotlivce. Jsou tu už celé generace, které NDR a rozdělení země vůbec nezažily. Každý den, každý týden, každý měsíc umírají pamětníci. Dřívější rozdělení Německa s jejich odchodem ztrácí na významu,“ řekl Brussig v rozhovoru pro Radiožurnál.
Německo si připomíná třicet let od znovusjednocení východní a západní části země. Berlínský zpravodaj Českého rozhlasu Václav Jabůrek při té příležitosti vyzpovídal spisovatele Thomase Brussiga
Někdejší východní Němci mají za sebou podobnou zkušenost jako Češi. Existuje něco, co je dodnes spojuje?
Určitá podobnost může vycházet z určité malosti. Česko je menší stát Evropy, a východní Němci zase menší část Německa. Spojuje nás pocit, že je tu někdo větší, než my. Že musíme být na pozoru a jakoby se bít za to, abychom získali pozornost a uznání.
Před 30 lety se znovusjednotilo Německo. Mnoho lidí z východu má ale pocit, že se jejich sny nesplnily
Číst článek
Na druhou stranu - třeba čeští spisovatelé to mají trochu jednodušší. Můžou se vžít do role, že jsou v uvozovkách jen Češi a svět je stejně nebude brát vážně. To je úplně jiný druh svobody, než mají autoři v Německu. Ti musí rovnou počítat s tím, že se jejich knížky můžou dostat do zahraničí a cizinci si je budou číst proto, aby pochopili německou mentalitu. Padá na nás obrovský kus odpovědnosti a vlastně už to není úplná svoboda.
Koncem devadesátých let a začátkem tisíciletí byla hodně skloňovaným slovem takzvaná ostalgie, kdy východní Němci vzpomínali na NDR tak trochu se steskem. Je to ještě aktuální téma?
Rozhodně je tu dodnes. Proti osobním zážitkům a vzpomínkám toho historik moc nenadělá. Každý člověk má sklony se vracet do minulosti. Jenže na ostalgii je zajímavé, že v ní proti sobě stojí vlastní prožitky a oficiální výklad dějin. Mnoho lidí si chová příjemné vzpomínky na to, co historici jednoznačně označují za totalitární režim a diktaturu. Taky jsem míval sklony k ostalgii a psal jsem příběhy o té době, přestože si dokážu vybavit i to, jak jsem to tehdy nenáviděl a jak mě to trápilo. Samotného mě překvapilo, že se ty negativní pocity dokážou tak rychle vypařit.
Útěk občanů na Západ i zmanipulované komunální volby. Poslechněte si, jak se v NDR hroutil komunismus
Číst článek
Příjemné vzpomínky ale nesmíme plést do toho, jak celou tu éru hodnotíme. Musíme myslet na to, že tehdy jsme to celé prožívali jinak, než jak to vidíme zpětně. Vzpomínka nás nepoučí, ale oklame. Na druhou stranu je to příjemný způsob bludu, díky kterému můžeme dojít ke smíření. Mít hezké vzpomínky na hroznou dobu je vlastně vysvobození. Protože už nemusíme nenávidět něco, co je stejně dávno za námi.
V těchto měsících všichni prožíváme něco nevídaného - tedy pandemii koronaviru a všechna mimořádná opatření. V Německu se kvůli nim skoro zastavil kulturní život - žádná veřejná čtení anebo pódiové diskuze. Jak tyhle časy prožíváte vy, coby spisovatel a tedy i určitá kulturní osobnost?
Je to něco na způsob výjimečného stavu a tuhle dobu si budeme všichni pamatovat. Mé dceři je devatenáct let a pro její generaci tohle zřejmě bude naprosto určující zážitek. Asi jako pád Berlínské zdi pro moji generaci. Prožíváme něco, co nad dosavadní řád pověsilo otazník. Mění se podoba lidského soužití, protože musíme dbát na pravidla a držet si bezpečný rozestup. Hromadné akce bývají vyloučené. Tohle všechno nám navždy uvázne v paměti.
A navíc může vzniknout něco jako kolektivní moudrost - nebo taky hloupost, ono to ještě zůstává otevřené. O pandemii a jejím významu se každopádně dozvídáme stále nové a nové věci. O šíření koronaviru a možnostech, jak se chránit, víme mnohem víc, než třeba před půl rokem. Je tu velká naděje, že z toho vyvázneme celkem dobře, pokud se všichni poučí a budou jednat rozumně. A ne, že budou mít pocit, že ví všechno lépe, než ostatní.
