Admirál USA Dennis Blair: Čína je zdrojem neklidu v Pacifiku
Vietnam střílí na vojenském cvičení v Jihočínském moři ostrou municí. Čínská média to odsoudila jako demonstraci síly. Spor o tuto oblast se táhne už desítky let, jde v něm hlavně o přístup k nalezištím nerostných surovin, loviště ryb a blízkost důležitých námořních tras v Pacifiku. Pro Američany jde také o zájmovou oblast kvůli těžbě ropy, blízkosti zemí, jako jsou Taiwan, Filipíny, ale i Japonsko, anebo nejlidnatější muslimské země Indonésie.
Jak nebezpečná je střelba ostrými náboji v Jihočínském moři, na to se Rádio Česko zeptalo admirála Dennise Blaira, dlouholetého velitele tichomořského okruhu americké armády a donedávna ředitele americké Národní zpravodajské služby:
Vietnam střílí na vojenském cvičení v Jihočínském moři ostrou municí. Rozhovor Martiny Maškové s admirálem Dennisem Blairem.
„Problémy v Jihočínském moři jsou dlouhotrvající, Vietnam a Čína se předhánějí v tvrzení o suverenitě tohoto území a svého nároku na něj. Asi tak před 15 lety se tam dokonce odehrála mezi Čínou a Vietnamem námořní bitva. Jejich spory tedy nejsou ničím novým, ale považuji za překvapivé, že Čína a Vietnam se tak dlouho nedokážou dohodnout. V roce 2002 podepsalo několik zemí regionu dohodu, v níž se zavazují, že nebudou své spory řešit vojensky. Nynější incident považuji proto za krok zpět… V první řadě je výsledkem stálé expanzívní politiky Číny a jejích územních požadavků. Peking považuje za své celé Jihočínské moře včetně pobřežních vod, které si nárokují Vietnam, Brunej nebo Indonésie. Čína je tedy zdrojem neklidu v regionu. Znesvářené země by proto zřejmě potřebovaly prostředníky k mírové dohodě. Bez politického konsensu nelze úspěšně těžit plyn nebo ropu. Z vojenských střetů by neměl prospěch žádný účastník sporu.“
Jak se připravují Spojené státy a jejich flotily v oblasti na případ, kdy by po sobě čínští a vietnamští námořníci začali střílet?
„Americké námořnictvo by se do takových bojů samozřejmě nepletlo. Jak jsem ale řekl, vojenské střety by znemožnily těžbu ropy a plynu. Žádná velká firma by v té oblasti nechtěla investovat. Výsledkem toho všeho by bylo, že by z přírodních zdrojů neměl užitek nikdo, pro nikoho by se nezlepšil přístup ke klíčovým námořním trasám. Polovina světové ropy pochází z oblastí malajských ostrovů a z oblasti, kde hraničí pobřežní vody Japonska a Číny. Američané mají na tamní těžbě nemalý podíl, i v jejich zájmu je, aby obchod probíhal bez problémů…“
V roce 2007 jste se v jednom rozhovoru zmínil o sestřelení satelitu čínskou balistickou střelou coby o velmi varovné záležitosti. Je z vašeho pohledu Čína hrozbou pro globální bezpečnost i v tomto kontextu?
„Čína je velmi důležitou zemí pro mír a globální bezpečnost. A pro zachování míru ve světě. Má velký prospěch z mezinárodního obchodu a investic, z námořních cest i z vazeb se Západem. Někteří Číňané, většinou představitelé Čínské lidové armády, ale vystupují mimořádně nacionalisticky a podezíravě. Když ale budou jednat agresivně, neuvědomují si, že válka v kosmu by nebyla ani v čínském zájmu, ani v zájmu zbytku světa. Čína zkouší (vojenské) družice, omezila vývoz vzácných kovů, které svět potřebuje. Měla by si ale uvědomit, že když chce ze své provázanosti se světem profitovat, měla by také ostatní země podporovat.“
Čína je i novou kosmickou velmoci. Je těžké pro USA zjistit, jaké aktivity v kosmu podniká?
„V kosmu se těžké něco schovat. Západní státy mají tedy poměrně jasnou představu o jejích aktivitách. Přitom Čína a Spojené státy mají podobné zájmy v kosmu: chtějí vypravit kosmickou loď s lidskou posádku na Měsíc a na Mars. Budují satelitní navigaci. Bohužel, Číňané v roce 2007, kdy sestřelili svou starou družici balistickou raketou, prokázali, že umí využívat vesmír i jinak, než mírově. Zatím moc nespolupracují, neuvědomují si, že užitek z kosmu bychom měli mít všichni.“
Evropa si buduje svůj vlastní satelitní navigační systém Galileo. Souvisí to pro s Spojené státy s nutností znovu s evropskými státy nastavit, či zkoordinovat kosmickou bezpečnost?
„Řekl bych, že Spojené státy i konsorcium zemí, které budují systém Galileo, si brzy uvědomily, že mají podobné zájmy. Svobodný přístup do vesmíru. Nechtějí, aby narůstal vesmírný odpad, toho typu, jaký zůstal po sestřelení čínského satelitu. A kromě toho, fakt, že budeme mít dva satelitní systémy, znamená větší přesnost a možnost zálohování dat. V tomto kontextu a z pohledu běžného občana - je jedno, zda jste Američané, Evropané nebo Číňané. Jde o to vybudovat přijímače, které dokážou přijímat oba typy signálů, z GPS i z Galilea. Pracovat s daty transparentním způsobem. A bude to i příležitost pro nové zakázky a investice. Aby Galileo fungovalo, bude to stát hodně peněz.“
To mě přivádí k úvaze o transatlantické bezpečnosti. Před pár dny končící americký ministr obrany Robert Gates vyplísnil evropské partnery, že na společnou obranu dávají málo peněz. Co by měla Evropa dělat, aby Američanům pomohla?
„Souhlasím s názorem ministra Gatese, že evropské státy by měly věnovat víc peněz na společné obranné operace v různých částech světa. Pro Spojené státy není zdravé, když má za ně neustále největší odpovědnost, když má největší moc. Břemeno vojenských konfliktů ve světě by mělo být lépe vyváženo, lépe rozděleno mezi americký a evropský pilíř Aliance. Bez ohledu na to, zda si myslím, zda rétorika ministra Gatese byla příliš tvrdá nebo přímočará, bych řekl, že má v zásadě pravdu v požadavku, aby Evropané potvrdili své závazky vůči NATO. Neznamená, že by museli všichni utrácet na vojenských výdajích přesně tolik jako Američané. Ale jejich závazky by měli odpovídat výkonnosti jejich ekonomik. NATO operuje v Libyi, v Afghánistánu a v dalších oblastech světa. Z toho mají bezpečnostní užitek i ostatní země. Měly by proto i ony přispět svým dílem…“
