Polka evakuovaná českým speciálem z Afghánistánu: Když mi řekli, že může jet i manžel, plakala jsem

„Když mi konzul oznámil, že se mnou může letět i Hadi, byla jsem neskutečně vděčná,“ říká Monika Szczygielská, která od roku 2019 žila v Afghánistánu a loni se tam i provdala. Nyní v rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje složitou cestu z Afghánistánu poté, co nad ním převzal moc Tálibán. Povolení nejdříve dostala jen ona, bez manžela ale odejít nechtěla. Nakonec se ale oba dostali do jednoho z evakuačních letů, organizovaných českou armádou.

Doporučujeme Kábul/Varšava Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Za Hadiho se Monika provdala v roce 2020 | Foto: Archiv Moniky Szczygielské

Ještě začátkem minulého týdne jste byla v Kábulu, který padl do rukou radikálního hnutí Tálibán, nyní už jste ale v rodném Polsku i se svým manželem Hadim Mohammadim. Jak jste první chvíle po příchodu Tálibánu do Kábulu prožívala?
Než Tálibán vstoupil do Kábulu, život ve městě běžel normálně. Ráno jsem šla do práce a právě tam jsem se dozvěděla, že je Tálibán asi jen 20 kilometrů od města. O den dříve – to bylo v sobotu 14. srpna – už měl pod kontrolou města Herát, Kandahár a Laškargáh. Už v tu dobu lidé předpokládali, že Kábul bude následovat, nikdo ale nečekal, že se to stane jen o den později.

Seznamy jmen, prověřování i jednání s Tálibánem. Reportérka popisuje pozadí evakuačních letů z Kábulu

Číst článek

Když jsme v neděli kolem poledne viděli v ulicích první auta Tálibánu, směřující k letišti a k prezidentskému paláci, pochopili jsme, že situace je opravdu kritická. Žádné otevřené boje sice neprobíhaly, dobře jsme ale věděli, že je jen otázkou času, než město zachvátí chaos. Nikdo totiž nevěřil slibům Tálibánu, že převzetí moci nad Kábulem a ustavení nové vlády proběhne mírovým způsobem.

Po příchodu Tálibánu do Kábulu se obchody ve městě zavřely a lidé začali pomalu mizet z ulic – někteří zamířili na letiště, jiní zůstali doma. Pekárny se během mžiku vyprodaly a také ceny karet na dobití kreditu v mobilech se vyšplhaly na trojnásobek běžné hodnoty.

Následující den byli lidé opět v ulicích, ženy se ale pohybovaly venku mnohem méně, než bylo zvykem. Znovu se otevřely obchody s potravinami i pouliční stánky s ovocem a zeleninou. Někteří lidé se stále snažili dostat ven ze země a pokoušeli se žádat o indická víza. Agentura, která je poskytovala, ale zůstala uzavřená. Byla totiž pod kontrolou Tálibánu.

Jaké pocity jste z toho všeho měla? Byl to na počátku strach a následně úleva z toho, že se vám podařilo před Tálibánem utéct?
V mém případě to byla hlavně zvědavost – zvědavost, co se bude dít dál. Ale manžel byl vyděšený, protože věděl, co se odehrává v Herátu, kde žije jeho rodina. Právě pro něj byla situace obzvlášť nebezpečná, protože si vzal cizinku a v minulosti pracoval pro afghánskou vládu. Něco takového by pro Tálibán byl důvod k tomu, aby ho zajali nebo zabili.

Věděla jsem, že vůči cizincům nebude Tálibán tak brutální, alespoň ne ze začátku. Zákony, které následně začali uplatňovat, jako zákaz ženám pracovat nebo chodit ven bez mužského doprovodu, by se ale pravděpodobně týkaly i mě. Takže když jsme konečně dostali potvrzení, že jsme oba dva na evakuačním seznamu, prošli přes checkpointy Tálibánu a následně se dostali na letiště, věděli jsme, že už bude všechno v pohodě.

Hlavní tváří protitálibánského odporu se stal syn afghánské legendy. Kdo je Ahmad Masúd?

Číst článek

Cesta z Afghánistánu

Evakuace pro vás ale nebyla snadná. V rozhovoru pro slovenský web Brainee.sk jste minulý týden popisovala, že nejdříve jste dostala povolení jen vy, odejít bez manžela jste ale odmítla. Jak probíhala vaše komunikace s polskými a afghánskými úřady?
V den, kdy se Tálibán chopil Kábulu, jsem zavolala na polskou ambasádu v indickém Dillí, která se stará o záležitosti polských občanů v Afghánistánu. Ohlásila jsem jim svou přítomnost na afghánském území a ptala jsem se, jestli mi můžou v mé situaci nějak poradit. Netrvalo dlouho a poslali mi e-mail s potvrzením o mé evakuaci, když jsem jim ale odpověděla, že bez manžela Afghánistán neopustím, řekli mi, abych počkala na další informace.

V pondělí mi pak zavolal polský konzul v Dillí a oznámil mi, že na 99 procent manžel bude moct odejít se mnou. Musela tomu předcházet vzájemná spolupráce mezi polským konzulátem v Dillí a v Praze a českou vládou, díky tomu se manžel nakonec dostal na palubu evakuačního letadla, přestože neměl vízum. To získal okamžitě po přistání na pražském letišti, kam vízum osobně doručil polský konzul v Praze.

Afghánské úřady s tím tedy neměly co dočinění. Proto bych chtěla polským konzulům v obou zemích, české vládě a vojákům, kteří evakuaci koordinovali, ještě jednou moc poděkovat.

Nakonec jste se tedy oba dostali na seznam jednoho z evakuačních letů, které organizovala česká vláda. Jak jste na tuto zprávu reagovali?
Jak už jsem říkala: v pondělí mi zavolali, že mají místo pro nás oba a že se poletí následující den. Když jsem to uslyšela, okamžitě jsem se rozplakala. Nemohla jsem uvěřit, že se to doopravdy děje. Věděla jsem, že já můžu odejít kdykoliv, když mi ale konzul oznámil, že se mnou může letět i Hadi, byla jsem neskutečně vděčná.

Z Afghánistánu se Monika s Hadim dostali v jednom z českých evakuačních letů | Foto: Archiv Moniky Szczygielské

Na letišti to bylo šílenství

Z Afghánistánu se chtějí dostat desítky tisíc lidí, kolem kábulského letiště proto od dobytí Kábulu panuje obrovský chaos. Jak jste sama zmiňovala, v blízkosti letiště navíc Tálibán zřídil svá kontrolní stanoviště. Jak těžké bylo se na letiště vůbec dostat?
Cesta na letiště probíhala vcelku normálně, jako v běžném provozu. Přijeli jsme taxíkem na poslední místo, kam se dá ještě dojet autem, a došli k bráně mezinárodního letiště Hamída Karzáího. Tam začalo šílenství – ozbrojená vojenská vozidla, desítky příslušníků Tálibánu, kteří hlídali brány letiště, odstrkovali lidi pryč, stříleli do vzduchu a do toho obrovský dav lidí, kteří tam pravděpodobně čekali celou noc.

USA v pondělí zorganizovaly nejvíce evakuačních letů z Kábulu. Tlak na odložení stažení vojáků sílí

Číst článek

Museli jsme se dostat k vojenské části letiště, která má vstup o něco dál. Tam to vypadalo trochu jinak než na začátku, kde byla letištní brána v podstatě jen chumel zoufalých lidí a rozzlobených tálibů. U vojenské části byly klasické checkpointy, měla jsem proto jedinou možnost – ukázat svou tvář a pas, protože v tu dobu byli cizinci o něco respektovanější a průchod pro ně byl snazší. Protože umím darijsky (Darí je perský jazyk, kterým se hovoří na území Afghánistánu – pozn. redakce), mohla jsem jim vysvětlit naší situaci a řekla jsem jim, že manžel musí jet se mnou.

Podala jsem pas jednomu z velitelů Tálibánu, ten mi ho po pár minutách vrátil zpátky a řekl, abychom šli. Nakonec jsme došli k poslednímu drátěnému plotu, na jehož druhé straně už stáli čeští vojáci. Ještě jsme ukázali pas nějakému dalšímu člověku z Tálibánu, který se nás neustále snažil zastavit, a pak jsme se konečně dostali na letiště. Převezli nás autem kus dál a tam jsme čekali, než budeme moct odletět. Vojáci nám mezitím rozdávali vodu a nějaké občerstvení.  

Jaké pocity máte teď? Je pro vás úlevou, že jste v bezpečí rodné země, nebo vás zároveň přepadá smutek z toho, že jste musela Afghánistán opustit?
Je mi velmi smutno z toho, že jsem musela z Afghánistán odejít. Více než jeden a půl roku to pro mě byl druhý domov, mám odtamtud spoustu úžasných vzpomínek a potkala jsem tam řadu skvělých, pohostinných a pokorných lidí. Je mi smutno z toho, že Afghánistán už možná nikdy nebude takový, jak jsem ho poznala, a místa, která jsem navštívila, už možná nebudou existovat.

Vrátit se do Evropy pro mě ale byla úleva – hlavně teď, když vidím, jak se situace v Kábulu a zbytku země stále zhoršuje. Možná to byla jedna z posledních příležitostí dostat se ze země ještě před jejím úplným uzavřením.

Ženy se schází u příležitosti svátku Ašúra | Foto: Archiv Moniky Szczygielské

Tálibán by ho zabil

Jak se s tou situací vyrovnává váš manžel, který opustil nejen rodnou zem, ale i rodinu?
Abych byla upřímná, můj manžel nebyl nikdy velký patriot a mnoho aspektů života v Afghánistánu se mu nelíbilo, hlavně mentalita lidí a extremismus. Opustit zemi pro něj tedy nebyla taková ztráta. Opustit rodinu pro něj ale musí být hrozně těžké. Díky internetu je s nimi v neustálém kontaktu a pořád čeká na zprávy, jak se jejich situace vyvíjí.

‚Není cesty ven.‘ Jak Tálibán loví ukrývající se afghánské vojáky, kteří se radikálům nepoddali

Číst článek

Zůstat v Afghánistánu pro něj ale nebylo bezpečné…
Rozhodně. Jak už jsem zmiňovala, byl zaměstnancem vlády a Tálibán okupaci skutečně nenáviděl. Navíc je ženatý s cizinkou, můžu proto říct, že kdyby ho Tálibán našel a prověřil, téměř určitě by ho na místě zabili.

V Afghánistánu jste žila od roku 2019. Proč jste do země tehdy odešla? A jak jste se pak s manželem seznámili?
Vždycky bylo mým velkým snem Afghánistán navštívit. Pamatuji si, jak jsem sledovala nejrůznější dokumenty o této tajemné zemi a říkala jsem si, že „bych tam jednou chtěla“. V roce 2019 jsem se konečně rozhodla odjet jako dobrovolnice. Učila jsem angličtinu v Lal, malé vesnici v centrální části Afghánistánu, a tam jsem se také seznámila s manželem. Pracoval tam na jednom zemědělském projektu, kvůli kterému žil v Lalu tři roky. Potkali jsme se na hlavní ulici, vyměnili si telefonní čísla a tím to všechno začalo.

„Je mi smutno z toho, že Afghánistán už možná nikdy nebude takový, jak jsem ho poznala, a místa, která jsem navštívila, už možná nebudou existovat,“ říká Monika Szczygielská v rozhovoru | Foto: Archiv Moniky Szczygielské

Někteří byli vyděšení

Jak jste vůbec v onu neděli 15. srpna reagovali na zprávy o tom, že je Tálibán v Kábulu?
Na začátku jsme si mysleli, že je to vtip. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, když nám ale šéf řekl, že bychom všichni měli jít raději domů, pochopila jsem, že se to skutečně děje. Už když jsem šla ráno do práce, všimla jsem si, že je v ulicích víc lidí a zároveň méně taxíků než normálně, ale nevěděla jsem proč. Zjistili jsme to asi o hodinu později. Řekli mi, abych šla domů a několik dní počkala, jak se situace vyvine.

Jak se pak život v Kábulu proměnil?
V prvních hodinách invaze Tálibánu byly ulice plné lidí, snažících se dostat na letiště. Některé obchody byly zavřené, žen bylo venku jen málo a večer už nebyl venku téměř nikdo. Také druhý den bylo v ulicích mnohem méně žen, než před příchodem Tálibánu. Většina z nich měla strach a raději zůstala doma.

Později se některé obchody otevřely, pouliční prodavači se vrátili na svá obvyklá místa a muži bloumali po ulicích. Nebylo to tak, že by bylo město vylidněné. Neustále jsem se také ptala svých přátel z různých částí Kábulu, jaká je situace u nich. Někteří říkali, že je u nich situace normální, jiní byli vyděšení, protože Tálibán pochodoval na ulici pod jejich okny.

Monika Szczygielská odjela do Afghánistánu v roce 2019 | Foto: Archiv Moniky Szczygielské

Nový život v Polsku

Tálibán tvrdí, že se změnil, že se lidé nemusí bát a minulý týden dokonce vyhlásil amnestii pro vládní úředníky. Je podle vás možné těmto slibům věřit?
Podle mě mají jejich sliby jen ukázat, že je Tálibán „modernější“ a „civilizovanější“, aby si lidé řekli, že to není tak špatné. Ale až všechny zahraniční jednotky odejdou a Tálibán dosadí novou vládu, ukážou se v pravých barvách. Už dnes na internetu kolují videa, která ukazují, jak Tálibán násilně vstupuje do bytů obyčejných lidí, nebo jak jsou ženy bičovány za to, že jim z oděvu kouká kus ruky.

Strach, slídění v mobilech, náboženské pořady místo telenovel. S Tálibánem zavládly nové pořádky

Číst článek

Ta takzvaná „amnestie“ fungovala asi den nebo dva, teď se ale tito lidé schovávají nebo se snaží ze všech sil uprchnout. Obrázky žen na dveřích kosmetických salonů jsou přemalovány černou barvou, zábavní park ve městě Mazár-e Šaríf skončil v plamenech a v některých okresech už je údajně zakázaná i hudba.

Věří váš manžel, že se bude moct do Afghánistánu někdy vrátit a setkat se s rodinou?
Jeho rodina se nyní snaží dostat do Íránu a na nějakou dobu se tam usadit. Pokud by se jim to podařilo, mohl by se s nimi setkat celkem snadno.

Před pár dny mi Hadi řekl: „Po tom, co jsem viděl na letišti, všechny ty bojovníky Tálibánu, nechci už tyhle lidi nikdy v životě vidět, ani kdyby byla jejich vláda ta nejlepší“. Já osobně bych se chtěla do Afghánistánu vrátit, protože to je krásná země a jsou tam stále některá místa, která bych chtěla vidět. Obávám se ale, že tálibánský režim všechno zničí.

Pokud vím, váš manžel je v Evropě vůbec poprvé v životě. Jaké jsou jeho první dojmy?
Chová se úplně normálně, nevypadá šokovaně ani překvapeně. Hluboko uvnitř možná je, ale chce si zachovat tvář. Už jsme se byli podívat na pár památek v Polsku a stará města i polská architektura se mu líbí. Také mu chutná polské jídlo, co se mu ale rozhodně nelíbí, jsou ceny. Všechno je mnohem dražší než v Afghánistánu a zpoplatněné jsou i některé věci, které jsou v Afghánistánu zadarmo, jako například stání na parkovišti.  

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme