‚Ženy pod Tálibánem mohou být zase jako ve vězení.‘ Afghánská novinářka pro ně žádá Západ o azyl
Radikální hnutí Tálibán se v Afghánistánu definitivně chopilo moci a začalo sestavovat vládu. S islamisty se do země vrací i staré pořádky, které dopadnou zvláště tvrdě na ženy a děti. „Pokud svět uzná vládu Tálibánu bez jakýchkoli podmínek, budou ženy zase sedět doma jako ve vězení,“ říká Radiožurnálu afghánská novinářka a bývalá diplomatka Lailuma Sadidová, v současnosti jediná afghánská žurnalistka akreditovaná v Bruselu.
Když se Tálibán poprvé dostal k moci, bylo vám šestnáct let. Krátce na to jste se vdala do dohodnutého manželství. Vy jste si v něm prosadila na tu dobu něco nevídaného: že budete dál studovat. Jaké to bylo v době vlády Tálibánu?
Když se Tálibán dostal v Kábulu k moci, byla jsem ještě studentkou. Utekli jsme před ním na sever země do Mazár-e Šarífu. Dokončila jsem tam střední školu, a začala na univerzitě studovat žurnalistiku.
Afghánské ženy se už nebojí nahlas říct, že chtějí pracovat, potřebují ale podporu mezinárodního společenství, míní Lailuma Sadidová
Ale po dvou letech Tálibán převzal kontrolu i nad Mazár-e Šarífem. Znovu nám nařídili zůstat doma a vzali nám všechna práva. Mladý člověk potřebuje přemýšlet o své budoucnosti, snila jsem o práci, kterou budu jednou dělat. Když se ale Tálibán dostal k moci, bylo to, jako by mi skončil život. A nebylo kam dál utíkat.
Nenechala jsem to ale tak. Vytvořila jsem tajnou školní třídu pro dívky z mé čtvrti. Učila jsem je, četla jsem jim, snažila se jim předávat užitečné informace. Myslela jsem na to, že když nebudou mít žádné vzdělání, budou to mít v životě složitější. O pár měsíců později jsem dostala první výhrůžku. Nepřestala jsem, a tak mě dvakrát zbili. Pomyslela jsem si, že musím skončit, jinak mě zabijí. Realita života s Tálibánem je utrpení a nechtěla jsem, aby ostatní dívky trpěly také.
V Bruselu jste teď hodně vidět. Na vystoupeních špiček NATO a Evropské unie jste vyzvala Jense Stoltenberga, Ursula von der Leyenovou a další, aby západní země vládu Tálibánu neuznávaly a vyjednaly si nejprve záruky ochrany práv žen a podobně. Proč je to podle vás důležité?
Řekla jsem jim, aby neuznávali vládu Tálibánu a pokud to udělají, aby to alespoň nedělali, aniž by si k tomu stanovili podmínky. Základním problémem pro afghánskou společnost je už dohoda z Dauhá mezi Tálibánem a Spojenými státy.
Američané na budoucnost Afghánců nemysleli a podepsali dohodu s teroristickou organizací. Vždyť OSN stále vede Tálibán na své černé listině. Pokud svět uzná vládu Tálibánu bez jakýchkoli podmínek, budou ženy zase sedět doma jako ve vězení. Ale jde i o muže, ani oni nejsou svobodní.
Uvnitř Evropské unie se spustila diskuse, zda část afghánských uprchlíků, které Tálibán přímo ohrožuje, přesídlit do Evropy. Volná místa k legálnímu odcestování jim už nabídly Spojené státy, Kanada nebo Velké Británie. Odpověď ministrů vnitra unijních zemí byla na jednání tady v Bruselu ale vlažná. Řada zemí – a patří mezi ně i Česko – odmítla nabídnout byť jedno jediné místo. Co si o jejich postupu myslíte?
Vím, že není jednoduché přijmout jeden nebo dva miliony Afghánců, kteří se mohou pokusit opustit zemi. Není to jednouché pro Evropu, ale ani pro Spojené státy, Kanadu a další země, které alespoň hledají cesty, jak jim pomoci.
Samozřejmě bylo smutné to jednání sledovat, ale z mého pohledu to nejjednodušší, co se dá udělat, je provést důkladný screening lidí a vybrat mezi nimi ty, kteří nejsou nebezpeční a nebudou dělat potíže, jako jsou ženy, lidé, kteří spolupracovali s armádou a západními státy, aktivisté. Mnohým jde o život. Před několika dny Tálibán v jediné vesnici zavraždil čtyřicet lidí za to, že byli mladí a chtěli pracovat.
Ženy před kábulským prezidentským palácem protestovaly za svá práva. Tálibán je násilně rozehnal
Číst článek
Řeč ale není o milionech uprchlíků, ale o podstatě menších počtech. Spojené státy, Velká Británie nebo Kanada nabídly dvacet tisíc míst. Sama Evropská komise říká, že by státy měly pomoci hlavně ženám. Za předpokladu, že by si státy tedy takto cíleně vybíraly, si přesidlování umíte představit?
Je třeba rozeznat lidi, kteří opravdu potřebují ochranu. Mám pochopitelně strach, aby se sem nedostal někdo z Tálibánu. Máme zkušenosti z roku 2015, kdy se pokoušeli se syrskými uprchlíky do Evropy dostat i bojovníci Daeš (takzvaného Islámského státu - pozn. red.). Proto říkám: buďte opatrní. U žen nemám pochyby - chceme pracovat, nejsme ve styku s Tálibánem ani jinými ozbrojenými skupinami.
Ale u mužů s extremistickým smýšlením to může být nebezpečné. Před pár týdny jsem byla v Bruselu na demonstraci před Evropskou radou a přišlo tam několik bláznů, kteří vykřikovali, že chtějí návrat Tálibánu. Řekla jsem jim: ‚Když chcete Tálibán, tak co pohledáváte tady?‘
Je proto potřeba pomocí hloubkového screeningu vybrat ty, kteří se opravdu nacházejí v zoufalé situaci. Když je vidíte, je to k pláči. Potřebují jen bezpečí, nic víc.
Jak Lailumi Sadidová vzpomíná na situaci ve své rodné zemi po Tálibánu v roce 2001? Proč navzdory jeho mediálním prohlášením nevěří, že se za 20 let jeho přístup k ženám změnil? Poslechněte si celý rozhovor vedený Viktorem Daňkem.
