‚Stojíme uprostřed pouště a nevidíme nic.‘ Afghánka o životě pod vládou Tálibánu a své cestě do Česka

Od té doby, co letos v létě celou zemi obsadilo radikálně islamistické hnutí Tálibán, Afgháncům nejvíce chybí svoboda. Nedostatečně efektivní plánování, jak naložit s mezinárodní pomocí, navíc pomohl v zemi i ve vládě šířit všudypřítomnou korupci. Tak popisuje situaci v rozhovoru pro Radio Prague International Zakia, Afghánka s trvalým pobytem v Česku, které se po několika neúspěšných pokusech podařilo se svou matkou opustit Afghánistán.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Afghánky čekají před nemocnicí v Kábulu (ilustrační foto)

Afghánky čekají před nemocnicí v Kábulu (ilustrační foto) | Zdroj: Reuters

Zakio, naposledy jsme spolu mluvili jen pár dní poté, co afghánský prezident uprchl ze země a Tálibán obsadil hlavní město Kábul. Tehdy zavládla panika, mnoho lidí se snažilo dostat na letiště a odletět. Byla jste mezi nimi, ale říkala jste, že šlo o příliš nebezpečnou cestu. Nyní jste už zpět v České republice, kde máte trvalý pobyt. Pojďme se podívat zpět na vaši cestu. Jak jste se z Afghánistánu dostala?
Nejprve jsme se snažily opustit Afghánistán přes různé hranice – nejprve skrze pákistánskou a později i uzbeckou silniční hranici. Bohužel nám ale nedovolili přejít, i když jsme měly veškeré potřebné a platné dokumenty.

Dostali se do dluhů, neschopnost platit je nutí prodat vlastní dítě. Chudoba vede k tragédiím Afghánců

Číst článek

Měly jsme velké štěstí, že začaly létat komerční lety z Kábulu do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Podařilo se nám sehnat letenky hned na první z těchto letů. Z Islámábádu jsme musely jiným letadlem do katarského Dauhá a odtamtud až do Prahy.

Jak dlouho jste tedy zůstala v Afghánistánu kontrolovaném Tálibánem?
Myslím, že to byly necelé tři týdny.

Důvodem, proč více lidí z Afghánistánu nelétá podobně jako vy, jsou drahé letenky?
Ano, jsou velmi drahé. Čtyřikrát vyšší, než je běžná cena.

Když se na Západě díváme na fotografie nebo videa, často vidíme masy lidí plahočících se vyprahlou krajinou. Děje se to doopravdy takto? Jak vlastně člověk takovou cestu podniká?
Na videích, která zmiňujete, jsou obvykle lidé, kteří se pokouší překročit hranice ilegálně. My jsme ale měly pákistánská víza, naše evropské doklady a letenky, čímž jsme prokázaly, že chceme do Uzbekistánu, abychom odtamtud mohly odletět do Evropy. Měly jsme zkrátka všechny právní dokumenty, které musíte mít, abyste mohl legálně překročit hranice – jen přijedete autem, vystoupíte a překročíte hranice nebo jdete pár minut pěšky.

Takže na silničních hraničních přechodech není žádný chaos nebo něco podobného?
Ne, pokud nechcete hranici překračovat nelegálně, například skrze hory nebo skokem do řeky.

Zakia u vodopádů na řece Amudarje, která tvoří hranici mezi Afghánistánem a Uzbekistánem | Foto: Zakiin archiv

Proč vás tedy nepustili do Pákistánu nebo Uzbekistánu, i když jste měly víza a všechny potřebné dokumenty?
Bylo to zvláštní, protože jsme měly dokonce i nějaké papíry z pákistánské ambasády. Chyběl nám jen jeden papír. Myslím, že to bylo něco z pákistánského ministerstva zahraničí. Hranici – nebo bránu – jsme vlastně překročily. Když nám ale zkontrolovali dokumenty a zjistili, že jeden papír chybí, řekli nám, že se musíme vrátit.

Pokud jsem to pochopil dobře, z Kábulu k pákistánským hranicím vedou dvě cesty a alespoň jedna z nich má tálibánský checkpoint. Musely jste projet skrze něj, nebo jste mohly dojet přímo k hranici?
Jsou dva hlavní hraniční přechody. Jeden je v Kandaháru, který lidé používají často jen kvůli každodenním potřebám. Ten je ale teď zavřený. My jsme se snažily přejít v Torkhamu, kde jsou checkpointy Tálibánu i Pákistánu. Při průjezdu tím tálibánským jsme neměly žádné problémy, pustili nás rovnou dál.

Říkala jste, že jakmile jste přiletěly do Islámábádu, odletěly jste do Dauhá a poté do Česka. Měly jste nějaké komplikace po příletu do Prahy?
Ne. Měly jsme veškerou potřebnou dokumentaci, byly jsme očkované a měly jsme negativní testy na covid. Bylo to velmi hladké.

Život pod Tálibánem

Jaké to bylo během těch tří týdnů pod vládou Tálibánu? Když převzali moc, slibovali, že se nechystají kompletně obnovit právo šaría jako před rokem 2001. Brzy se však objevily zprávy, že tyto sliby porušují. Jak se situace za dobu, co jste tam byla, vyvinula?
Myslím, že je to určitě jiné než v roce 2001. Dívky mohou chodit do školy až do šesté třídy a Tálibán slibuje, že otevře i ty zbylé. První týden jsem měla trochu strach, protože to byl přeci jen úplně jiný režim, jiná vláda. Mohli jsme vidět nové typy lidí – i když na sobě měli tradiční oblečení, byl to jiný styl.

Čekají na bydlení a hledají si práci. Většina evakuovaných Afghánců plánuje zůstat v Česku

Číst článek

Když člověk vyšel ven, hned si všiml nových způsobů týkajících se zacházení s ženami. První týden jsem se ven bála, ale druhý týden už jsem z domu vyšla. Byla jsem plně zahalená, takže jsem žádný problém neměla. Doufám, že tam nikdo nebude zažívat problémy s tím, co má na sobě.

Postupně jsem začala chodit ven jako obvykle, třeba na nákup. Samozřejmě člověk hned viděl rozdíl, jakmile vyšel z domu. Na ulicích bylo méně lidí, méně práce. Bylo tam ale hodně chudých lidí, spoustu z těch, kteří byli tehdy v ulicích, potřebovalo nějakou pomoc.

Kdo byli tito chudí lidé? Byli to uprchlíci, kteří utekli do Kábulu, nebo místní obyvatelé zasažení růstem cen?
Ceny vzrostly a lidé nedostali výplaty. Nedostali je od předchozí vlády ani od Tálibánu. Mám bratrance, kteří mají v Kábulu obchod s oblečením. Když jsem je byla navštívit, jen tam tak seděli, neměli skoro žádné zákazníky. Pokud jde o chudé lidi, nebyli to jen ti, kteří uprchli do Kábulu kvůli válce, byli to i místní. Právě teď přemýšlí 70 procent obyvatel Afghánistánu, jak získat jídlo, jak se o sebe postarat.

Nemocnice v Afghánistánu se plní podvyživenými dětmi, kterých kvůli krizi neustále přibývá | Zdroj: Profimedia

V otázce, co se bude v Afghánistánu dít, se experti rozcházejí. Někteří tvrdí, že Afghánci se nakonec budou snažit Tálibánu zbavit a pokusí nastolit demokracii, jiní si myslí, že stát může spadnout pod vliv Číny. Diskutuje se v Kábulu o těchto otázkách, nebo se lidé zajímají víc o každodenní přežívání a vůbec takové věci neřeší?
Myslím, že Afghánci, včetně mě, sami sebe vidí jako uprostřed nějaké pomyslné pouště. Kamkoliv se rozhlédnete, nic nevidíte. Řekla bych, že nevidíme nic pozitivního.

Pod Tálibánem nemáme budoucnost, v Česku ano, říká Afghánec z posledního letadla

Číst článek

Tím chcete říct, že prostě není čas přemýšlet nad širší perspektivou, že je třeba se soustředit na okamžité přežití?
Ano, ale máme naději, včetně mě. Tálibán slíbil, že zachová ženám práva a že bude všechno v pořádku, že nemají problém s pracujícími nebo studujícími ženami. Od té chvíle mají lidé pocit, že když se budou držet svých vlastních problémů a ostatní země – například země NATO – budou Afghánistán nadále finančně podporovat, pak existuje naděje, že se situace zlepší. Může tam být naděje, že lidé budou moct alespoň žít své životy v klidném prostředí.

Říkala jste, že jste se s nějakými tálibánci setkala. Samozřejmě jste nějaké musela vidět i v Kábulu. Jací jsou to lidé? Podařilo se vám někdy s některým z nich promluvit, nebo jste si držela odstup?
Jedna z věcí, kterou jsem zažila, se možná trochu liší od toho, co o Tálibánu běžně slyšíte. Ve skutečnosti se k nám chovali hezky a pomáhali nám. V Afghánistánu existuje taková tradice, že ženy chodí vždy na jedné straně a muži na druhé. Při snaze přejít hranice nás respektovali a řekli nám, že nás vezmou k bráně, kde nebudeme přecházet mezi muži.

Takže nás k té bráně vzali a pomohli nám obejít mužskou frontu. Ve skutečnosti se k nám chovali velmi dobře, protože jsme byly ženy bez doprovodu muže. Tohle jejich chování mě i mou matku překvapilo. Řekly jsme jim, že máme víza a jestli nás k bráně nemohou zavést. Jeden nebo dva muži nám pomohli. Mě nazývali „sestro“ a mou mámu „matku“. To bylo dobré.

Slyšíme o masách afghánských uprchlíků. Myslíte, že k nějaké velké vlně afghánských uprchlíků dojde?
Pokud bude situace pokračovat takhle a lidé si nenajdou práci a nebudou dostávat platy, myslím, že se to stane. Právě teď většina emigrantů odchází, protože nemají práci, nemají peníze nebo nemohou sehnat práci, aby jejich rodina mohla přežít. Nemyslím si, že důvodem emigrace je teď bezpečnostní situace, spíše finanční důvody. Ty nutí lidi opustit zemi.

Mizérie v Afghánistánu sílí. Nemocnice bez peněz zavírají, lidé hladoví a podvyživených dětí přibývá

Číst článek

V Afghánistánu vedeném Tálibánem jste byla tři týdny, ale dovedu si představit, že tamní dění nadále pozorně sledujete. Vypadá to, že se situaci nakonec povede stabilizovat a lidé opět začnou vydělávat peníze pro své rodiny?
Doufám, že ano. Tálibán právě slíbil, že začne lidem vyplácet platy. Začali platit dokonce i lidem pracujícím pro minulou vládu. Pokud dodrží sliby, myslím, že se situace stabilizuje, pokud ale lidé nezačnou dostávat peníze, nevidím to jako pravděpodobné.

Režim ochromený korupcí

Co lidem chybí na době před Tálibánem?
Hlavním důvodem, proč byli lidé většinou smutní, když Tálibán převzal vládu, byla svoboda. Ta je nyní omezená, ale předtím byla v Afghánistánu demokracie. Mohli jste se svobodně vyjadřovat, chodit kamkoliv, dělat cokoliv. I jako žena. Byly tam zpěvačky, modelky, nejrůznější práce, které najdete i v jiných zemích. I když předchozí vláda nebyla dokonalá, byla svoboda, proto byli lidé šťastní.

Afghánistán také využíval spolupráce se západními zeměmi, do země přicházelo strašně moc různé pomoci, která teď chybí. V podstatě celá země – nebo vláda – z této pomoci žila.

Proč se stará vláda a její armáda tak snadno zhroutily, když si lidé tak vážili svobody?
To je otázka, o které podle mě přemýšlí většina Afghánců. Z mého pohledu byla hlavním důvodem korupce. Zadruhé si myslím, že země neměla správné vedení, ať už armádní nebo vládní. V rámci vlády nebyla místa udělována podle talentu, dovedností nebo zkušeností. Přidělování bylo většinou založeno na známostech, což vedlo ke korupci.

Zdá se to zvláštní, protože například bývalý afghánský prezident Ašraf Ghaní je akademik, který studoval a učil na Západě, specializoval se na procesy budování státu a sociální transformaci. Zní to jako typ člověka, u kterého je méně pravděpodobné, že bude zkorumpovatelný. Proč si myslíte, že je v Afghánistánu tak těžké vyhnout se korupci?
Myslím, že je to proto, že když jste obklopeni zkorumpovanými lidmi, nepomůžete ničemu, když se sám snažíte dělat věci správně. Pro rodinu, pro malou firmu by to mohlo fungovat, ale pro celou zemi to nestačí. Z mého pohledu se prezident o něco pokusil, inicioval ekonomické reformy, ale nestačilo to.

Bývalý afghánský prezident Ašraf Ghaní | Foto: Mohammad Ismail | Zdroj: Reuters

Jak myslíte, že by Afghánistán bez tohoto začarovaného korupčního kruhu mohl fungovat?
Nevím to jistě, ale – jelikož se teď dostali k moci – Tálibán tvrdí, že pracuje na boji proti korupci. Jsem si jistá, že korupce teď trochu ustala, ale je to spíš tím, že není pro co být korumpován. Předtím do země přicházelo velké množství pomoci, velké množství peněz. Nyní je úroveň korupce nízká, ale stále existuje.

Nezbylo nic, co si vzít?
Ano přesně.

Zdá se, že všechny tyto peníze byly nakonec požehnáním i prokletím…
Ano, myslím, že máte právu. Příliš mnoho není dobře, ale ani příliš málo. Většina peněz, které do Afghánistánu proudily z různých zemí, nepřišly s jasnou strategií. Jen říkali, že do té země posílají peníze, ale nebyly nastaveny procesy, jak je efektivně utratit. Jen dávat peníze není dobrý nápad, ale dávat peníze s určitým účelem nebo za určitým cílem by zemi mohlo pomoci mnohem více.

Tom McEnchroe, jgr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme