‚Jsme zbaveny práva na vzdělání jen proto, že jsme ženy.‘ Jak se žije Afghánkám pod vládou Tálibánu?
Od chvíle, kdy Tálibán převzal kontrolu nad Afghánistánem, uplynuly už čtyři měsíce. Islamistické hnutí od té doby v částech země omezilo dívkám přístup ke vzdělání, jinde ženám znemožňuje pracovat. Podmínky se napříč zemí ale různí a situace není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. „Neexistuje jednotný přístup a často záleží na lokálním rozhodnutí nebo i bývalých zvyklostech,“ popisuje pro server iROZHLAS.cz Jan Šindelář z Člověka v tísni.
Převzetí moci v Afghánistánu Tálibánem proměnilo život zejména části tamních žen. Islamistické hnutí za čtyři měsíce své vlády na určitých místech omezilo vzdělávání dívek a zakázalo ženám vykonávat některá povolání. Zdravotnická zařízení jsou pro ženy často nedostupná a žen pracujících ve zdravotnictví je stále méně. „Je ale třeba se dívat na to, kde daná žena žila předtím. Městské ženy, které chodily do práce, ať už pracovaly na jakýchkoliv pozicích, tak ty to postihlo velmi tvrdě,“ říká pro iROZHLAS.cz politolog Slavomír Horák z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy.
Krize v Afghánistánu sílí, podvyživených dětí přibývá. Paradoxně trpí hlavně lidé ve městech
Číst článek
Pracovní omezení ilustruje například případ afghánské státní zástupkyně, která svou situaci popsala v dopise, jehož úryvek zveřejnila BBC. „Jsem hrdá, že jsem státní zástupkyně. Vždy jsem se snažila sloužit svému lidu, ale teď se nemůžu vrátit k práci, kterou miluji, a to pohlcuje mé myšlenky,“ vypráví Masouma (nejedná se o pravé jméno – pozn. red.), která se nyní v Afghánistánu musí skrývat. „Mezinárodní komunita by měla brát boj pracujících žen vážně a podporovat nás, abychom se nestaly oběťmi historie,“ dodává.
Ženy musí v Afghánistánu ovládaném Tálibánem čelit nejen „osobním“ omezením. V listopadu letošního roku tamní ministerstvo pro podporu ctnosti a prevenci neřesti vydalo „náboženskou směrnici“. Příslušným nařízením vyzvalo afghánské televize, aby přestaly vysílat telenovely a seriály, ve kterých hrají ženy. A nová pravidla se týkala také novinářek. Ty podle směrnice mají být na obrazovkách zahaleny islámským závojem.
Situace ale není tak jednoznačná a liší se region od regionu, vysvětluje pro iROZHLAS.cz Jan Šindelář působící jako koordinátor projektů v Afghánistánu Člověka v tísni. „To, co v terénu pozoruji, je různé. Vidíte například také, že ženy jsou v práci od pasové kontroly až po práci v kancelářích, že se oblékají podobně jako podle předchozích kulturních zvyklostí a trendů. Vidíte, že chodí nakupovat na trhy a že nemusí nutně chodit s doprovodem,“ popisuje atmosféru ve městech Kábul a Mazáre Šeríf, odkud se minulý týden vrátil zpět do Česka. Dodává zároveň, že nový afghánský režim ještě nemá jasnou a finální podobu. Zatím podle něj neexistuje jednotný přístup a často záleží na lokálním rozhodnutí nebo i na dřívejších zvyklostech.
Dostupnost škol a univerzit
V Afghánistánu mám tři další děti. Bojím se o ně, říká žena, kterou evakuovala česká armáda
Číst článek
Přístup ke vzdělání se ale pro mnohé afghánské ženy stává něčím vzdáleným. Přestože ministr vyššího vzdělání Abdul Baki Hakkání v září uvedl, že ženy a dívky budou moci i nadále studovat na univerzitách - pod podmínkou, že budou třídy pro ženy odděleny a oblečení bude odpovídat islámskému právu, dostupnost vysokých škol je značně komplikovaná. „Univerzity jsou otevřené, nicméně je různými nátlakovými prostředky ‚doporučováno‘, aby ženy a dívky nechodily do škol, respektive na vysoké školy vůbec. Kromě toho se řada vysokých škol uzavřela a nefunguje, včetně škol, kam chodilo hodně dívek a žen,“ vysvětluje Horák.
Do své třídy se od srpna nemohou vrátit také mnohé středoškolské studentky, jejich školy se pro ně totiž po převzetí moci Tálibánem zavřely. „Každý den sleduji zprávy a doufám, že uslyším, že školy v mém regionu se zase budou otevírat a já si budu moct povídat se svými kamarády a učiteli. Cítím takový smutek, že jsme zbaveny takového velmi základního práva na vzdělání jen proto, že jsme ženy,“ popisuje v dopisu pro BBC afghánská dívka Rohila (dopis nebyl zveřejněn pod pravým jménem – pozn. red.).
Situace je ale napříč Afghánistánem komplikovaná a nejednotná. V některých provinciích, jako například v Balch, se vzdělávací instituce znovu otevřely. Ani to ale nemusí být zárukou, že afghánské dívky mohou školu navštěvovat, aniž by musely čelit omezením a zastrašování. Server BBC například popisuje rozhovor s tamním studentem, že ve městě Mazáre Šeríf, které se nachází ve zmiňované provincii, ozbrojení bojovníci Tálibánu na ulicích vyzývali školačky, aby se dívky ujistily, zda mají zahalené vlasy i ústa. Ty pak ze strachu přestaly do školy chodit.
Odlišným příkladem je střední škola v Bámjánu ze stejnojmenné afghánské provincie, kterou i po převzetí kontroly Tálibánem znovu začaly navštěvovat studentky ve věku kolem 16 až 17 let. „Je to asi dva týdny, co máme s těmito dívkami znovu hodiny. Předtím navštěvovali školu pouze mladší studenti,“ popisuje tamní učitelka v čistě ženské třídě. „Tálibán nám nic neřekl a nebránil nám v tom, abychom dělaly svou práci,“ dodává. I tam se ale dívky musejí potýkat se zastrašováním: „Nejdřív jsme se situace bály, ale teď už se nebojím. Přišla jsem se sem něco naučit a studovat. Slyšela jsem, že nějaké dívky byly obtěžovány a zastrašovány, ale to mě nezastaví,“ říká jedna ze studentek bámjánské střední školy.
Do lavic se před několika měsíci vrátily také středoškolačky z provincie Herát. Tamní iniciativě učitelů se podařilo přesvědčit místní tálibánce, aby umožnili znovu otevřít výuku. Případ je to ale stále spíše výjimečný, a to především proto, že celá situace je komplikovaná také finančně. Učitelé totiž, stejně jako ostatní vládní zaměstnanci, nedostávají již několik měsíců výplatu a stejně tak nemají od afghánského ministerstva školství finanční podporu na provoz škol.
Dekret jako naděje?
V prosinci letošního roku vydala tálibánská vláda vyhlášku nastiňující ženská práva. Podle ní například ženy v Afghánistánu musí souhlasit s uzavřením sňatku nebo mají právo znovu se vdát po 17 týdnech od smrti svého manžela. Důležitým bodem ale je, že ženy nemají být brány jako majetek. „Žena není majetek, ale ušlechtilá a svobodná lidská bytost; nikdo ji nikomu nemůže dát výměnou za mír… nebo za ukončení nepřátelství,“ píše se v dekretu.
Vyhláška ovšem nezmiňuje přístup žen ke vzdělání nebo k práci, což mezi Afghánkami a odborníky vzbudilo rozporuplné reakce. „Nevidíme žádnou naději pro naši budoucnost, pokud to takhle bude pokračovat. Necítily jsme se dobře od chvíle, kdy Tálibán převzal kontrolu, a nebudeme se cítit dobře ani po této vyhlášce,“ vyjádřila pro CNN své obavy 20letá studentka vysoké školy v Kábulu, která si přála zůstat v anonymitě. „Chtějí pouze, aby ženy zůstaly doma a aby jim zabránili chodit do školy, na univerzitu nebo do práce, ale zároveň se chtějí zalíbit mezinárodnímu společenství,“ dodala.
Tajně podporovali radikály, pravou tvář odhalili až letos. Jak infiltrace Tálibánu pomohla k pádu Kábulu
Číst článek
Dekret měl ale i pozitivní odezvu. „Tohle je velké, tohle je obrovské.. pokud to bude provedeno tak, jak to má být, je to poprvé, co přišli s takovouto vyhláškou,“ uvedla ředitelka afghánského centra pro rozvoj žen Mahbúba Serádžová na konferenci pořádané agenturou Reuters. Optimisticky vidí vydání dekretu i bývalá velvyslankyně Afghánistánu ve Spojených státech Roja Rahmáníová. „Úžasná věc, pokud bude implementována,“ vyslovila se na konferenci. Zdůraznila ale, že je třeba zabývat se také klíčovými detaily, jakými je například možnost vynucení souhlasu ke sňatku rodinnými příslušníky.
Samotné rozšiřování zmiňovaného právního dokumentu ale může být poměrně problematické. „Osobně jsem trochu skeptický vůči reálnému dodržování podobných věcí. Nejde jen o formální stránku věci, musíme si uvědomit, že jedna věc je město a městská ženská populace a druhá věc je venkov, kde se tradice od ‚kábulské morálky‘ velmi výrazně liší. Domluvené a dětské sňatky tam pokračovaly i do letošního srpna a pokračují tam dnes a budou pravděpodobně pokračovat i nadále,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz Horák, který se Afghánistánem dlouhodobě zabývá.
Dekret vydala tálibánská vláda v době, kdy se země propadá do ekonomické a humanitární krize. Právě to může být jednou z motivací, proč hnutí s vyhláškou o ženských právech přišlo. „Nejsem plně obeznámen se zákulisím jednání, která probíhala v Dauhá v Kataru. Ale vzhledem k tomu, že to bylo vydané těsně po setkání se západními diplomaty, je docela dobře možné, že si Tálibán chce otevřít opět možnost ať už obchodu, převodu peněz a především zmražených vkladů afghánské vlády v zahraničí, které Spojené státy a další země nejsou ochotny hnutí příliš otevírat,“ domnívá se politolog.
Paralela s předchozím režimem?
Obavy z nedodržování ženských práv v Afghánistánu se začaly objevovat ihned po prvotních úspěších Tálibánu v zemi. Afghánky totiž s režimem islamistického hnutí mají značnou zkušenost už z období mezi lety 1996 až 2001. Dívky a ženy tehdy nemohly navštěvovat školy a univerzity a stejně tak, až na výjimky, nemohly pracovat. Ven mohly vycházet pouze v oblečení zahalujícím celé tělo a v doprovodu svého mužského příbuzného. Značně omezená byla také zdravotní péče, ženy totiž nesměly být ošetřovány mužskými lékaři, což pro Afghánky výrazně omezovalo dostupnost zdravotnictví.
Náboženská směrnice Tálibánu: nevysílat pořady, kde vystupují ženy, novinářky jen s islámským závojem
Číst článek
Tálibán se tentokrát oproti období vlády mezi lety 1996 až 2001 snaží veřejnosti ukazovat „umírněnější tvář“. Samotné zabývání se ženskou otázkou je ale pro tálibánce pokrok. Podle Slavomíra Horáka z Fakulty sociálních věd už jenom to, že Tálibán o ženské otázce mluví a je donucen mluvit, pro příslušníky hnutí vytváří pocit, že pokrok tam je a že oni přece přijímají práva žen.
Situaci v zemi nejde označit za totožnou s podmínkami, kterým Afghánky musely čelit za tálibánského režimu v devadesátých letech. „Největší rozdíl je určitě ten, že za těch 20 let vyrostla poměrně silná populace afghánských žen, různým způsobem vzdělaných a pracujících nebo jiným způsobem zapojených do společnosti, případně i do politiky. To je od 90. let obrovský rozdíl, ale opět se to týká spíše městské populace,“ říká Horák.
„Nepozoruji zatím trend, že by se opakovalo neslavné období z let 1996 až 2001 v tom plném proudu. Je vidět nastavení nového právního řádu, který je třeba konzervativnější, než byl ten v předešlé vládě, která padla v srpnu, ale je určitě jiný než ten v 90. letech,“ míní Šindelář z Člověka v tísni. „Ale to, že nastaly změny, které zhoršují, omezují či mění, to bezesporu. To je vidět, slyšet a lze to pozorovat,“ uzavírá.
