Kvóty jsou passé, ale ‚humanitární migranty‘ byste mohli přijmout, říká Stubb, který chce nahradit Junckera
Sotva u nás jedny volby skončily, začíná se mluvit o těch dalších – do Evropského parlamentu, které proběhnou v květnu 2019. Vítězná politická síla pak navrhuje politické vedení Evropské komise (EK). Největší boj se vždy vede o křeslo předsedy, tedy o post, který dnes zastává Jean-Claude Juncker.
Největší šance vybrat příštího šéfa EK má zatím i dnes nejmocnější Evropská lidová strana, ke které patří i česká KDU-ČSL a TOP 09. Alespoň to tak propočítal bruselský týdeník Politico.
Poslechněte si celé Interview Plus. Viktor Daněk vyzpovídal někdejšího finského premiéra Alexandra Stubba
Už teď tak europoslanci vybírají svého „Spitzenkandidáta“, tedy lídra voleb. V tuto chvíli se o toto místo ucházejí hned dva muži: výrazný německý europoslanec Manfred Weber a viceprezident Evropské investiční banky, někdejší finský premiér a sportovní nadšenec Alexander Stubb. Čím chce přesvědčit voliče, a pak i samotné europoslance?
Evropu vedli staří, šediví pánové
„Evropu vždy vedli staří šediví pánové. Nová generace je jiná, přitom nejde o věk, ale o způsob myšlení – jak chcete rozvíjet technologie, jakým jazykem chcete komunikovat, jak se chováte,“ říká Stubb.
Pochází z Finska, má dvě děti (14 a 17 let), obdivuje Jaromíra Jágra a ve finském kabinetu působil osm let. Jako ministr financí, zahraničí a pak i premiér. „Myslím, že Češi a Finové jsou si vlastně dost podobní. Jsme praktičtí lidé, milujeme lední hokej, jsme velmi přímočaří a taky si rádi občas zajdeme na pivo,“ říká.
Migrace? Musíme ji vyřešit
Evropa nové generace pro Stubba znamená více transparentnosti, technologií a otevřenosti, vystoupení z rozhodování v zasedacích místnostech a víc demokracie. „Vypořádat se musíme i s migrací. Dostali jsme se sice na velice nízkou úroveň migrace, ale i ta vytváří nejistotu. Když zvládneme technologickou revoluci s migrací, pak můžeme hodně pokročit i v potírání populismu,“ míní.
Trval by jako možný budoucí předseda EK i na Českem odmítaných povinných kvótách? Podle Stubba by Evropa měla udělat některé základní kroky. Zmínil azylová centra mimo hranice unie, ale unií financovaná, a pak silnou Evropskou pobřežní a pohraniční stráž Frontex, rozšířenou o 10 tisíc lidí.
Juncker: Chybí nám společná definice solidarity. Nepřijmout ani děti z řad migrantů je skandální
Číst článek
Silné vnější hranice
„Teď je tady systém přemisťování nelegálních migrantů a těch, co o azyl žádají z humanitárních důvodů. Systém povinných kvót mít nemůžeme, ale i Česko by mohlo říct, že přijme nějaký počet lidí žádajících o azyl z humanitárních důvodů. Je to ale věc pro další jednání. Finsko obvykle přijímá 3,5 tisíce uprchlíků za rok. Myslím, že by jich mohlo být víc. Volný pohyb osob uvnitř EU znamená silné vnější hranice, jinak to bude konec. V azylové politice existují pouze společná řešení, řešení jen na úrovni jednotlivých států neexistují,“ myslí si.
Mezi Čechy a Finy je velký rozdíl i v důvěře v Evropskou unii. Podle dubnového eurobarometru považuje členství v EU za dobrou věc jen 34 % Čechů, to je nejnižší číslo v EU, dvakrát nižší než ve Finsku.
„To má podle mne souvislost s bezpečností. Finsko na rozdíl od Česka bohužel není členem NATO. Finsko má obranu založenou na evropské bezpečnosti. Důvěra v EU souvisí i s komunikací. Občas politici na unii rádi svalují vinu za neúspěchy. Co se povede, to je moje zásluha, a co ne, za to může Brusel. Když tohle hrajete příliš dlouho, lidé začnou důvěru ztrácet,“ míní Stubb.
Lisabonská smlouva
Proč se to ale děje u nás, v zemi, která nebyla zasažena migrační krizí a které se tak ekonomicky daří? Alexander Stubb se podílel i na vyjednávání Lisabonské smlouvy, kterou tehdejší prezident Václav Klaus dlouho odmítal podepsat.
„Pravda, ta smlouva ho příliš nenadchla. Do určité míry ale stál i u zrodu trendu protievropské rétoriky. Už nestačí jen upéct koláč, tedy zvyšovat objem ekonomiky, ale jde o rozdělení koláče. O pocit rovnosti a spravedlnosti. Je přirozené, že lidé jsou kapku skeptičtí. O evropské záležitosti se příliš nestarají, a až když se něco přestane dařit, vzbouří se. Velká Británie je výborný příklad, 40 let tam média neúnavně otloukala EU a Brusel. Výsledkem byl pochopitelně silný euroskepticismus a nakonec brexit,“ dodává bývalý finský premiér.
