Z Texasu odjel dobrovolničit na Ukrajinu. ‚Nepotřebují mě tu, ale jako Američan jsem symbol naděje,‘ říká
Řidič kamionu Marc z amerického Texasu si vzal půlroční volno a odjel jako dobrovolník na Ukrajinu. Svoji roli prý sehrálo i to, že nesnáší Donalda Trumpa a jeho relativizaci ruské agrese. Teprve na místě v Mykolajivu ale Marc pochopil, že jeho pomoc není nijak zásadně potřebná, mnohem důležitější je to, že je Američan.
Mezi hromadami krabic postává nenápadný chlapík, něco si povídá s místními, kteří mu podávají lístečky. Zblízka se ukazuje, že jsou to jednotlivé dílky do puzzle.
Co může být pro Ukrajince nadějí? Třeba Američan, který rozváží pomoc po vesnici, kde žádného cizince nikdy neviděli. Natáčel Ľubomír Smatana
Místní penzisté tomu říkají talony a dostávají je v kanceláři přes dvůr. Předloží doklady jako Ludmila, dostanou talon a ten vymění za krabic plnou jídla. „Buď laska,“ říká padesátník v teplé bundě a jednu papírovou a pořádně těžkou krabici otevírá.
„Jsou tu základní potraviny, olej, rýže, těstoviny, konzerva fazolí, má to aspoň dvacet liber,“ popisuje Marc.
Na obalu je napsáno World Food Program. Pro tuhle organizaci Marc pracuje.
„Když začala válka a viděl jsem, jak se na to lidi jako Trump tváří, tak jsem se trochu naštval. Já vozím ve firmě cisterny s benzinem, ropnými oleji a podobně. Jenže teď kvůli krizi zakázky poklesly, takže nikomu ani nevadilo, že jsem chtěl na půl roku volno. Přihlásil jsem se jako dobrovolník a jsem tady,“ říká.
Marc je v Mykolajivu od listopadu a už odposlouchal pár výrazů. Umí poděkovat, poslat zájemce o jídlo „přímo tam“, a ještě pár dalších užitečných slov ze základní konverzace.
„Ale ne, moc mi to nejde, ale je dobré aspoň něco říct,“ vysvětluje skromně, ale je zřejmé, že dotazům Ukrajinců rozumí. „To je opravdový Američan,“ obrací se ke mně přicházející penzistka s vozíkem a Marcovi děkuji anglicky.
Marc se ani chvilku nezastaví, což v tomhle počasí docela zahřeje. „Víš co,“ otáčí se, když předává další krabici. „Oni mě tady nepotřebují. To já vím moc dobře. Je tu spousta nezaměstnaných, kteří by mohli rozdávat krabice místo mě. Jenže já jsem pro ně symbol, symbol naděje. Když přijedeme někam na vesnici, kde v životě cizince neviděli a zjistí, že jsem Američan, je to naděje. Že na ně svět nezapomněl,“ říká.
‚Obrana pokračuje.‘ Situace v Bachmutu je složitá, útoky ale odrážíme, říká ukrajinský velitel
Číst článek
K Marcovi přichází chlapík, představuje se jako Alexandr. „Američane, já jsem autor této knížky,“ říká rusky a podává knihu napsanou cyrilicí. „Je to nová metodická příručka,“ vysvětluje Alexandr a říká, že je učitel matematiky.
„Nechal jsem si ji patentovat. Je to dárek do Ameriky, abyste tam věděli, jací na Ukrajině žijí lidé.“ Marc je trochu zmatený, knihu si ale bere, schovává pod krabici a ukrajinsky děkuje.
„Usmívám se a snažím se být zdvořilý. To je to nejdůležitější, co tady dělám,“ dodává prostě a pomáhá penzistce odnést krabici na ulici, kde zaparkovala malou kárku. „Buď laska,“ opakuje zas a znovu, stará žena se široce usměje a na oplátku odpoví anglicky. „Good bye.“
„Vidíš, není to nic složitého,“ dodává Marc, Američan, který v Mykolajivu šíří naději do začátku května. Pak se vrací zpátky domů.
