Americký prezident Obama nemá čas najít velvyslance do Prahy
Už skoro dva roky chybí v Praze velvyslanec Spojených států. Tak dlouho ještě nebyla nikdy v historii společných vztahů kancelář amerického ambasadora neobsazená. Může za to jen odpor jednoho senátora? Nebo malá snaha Bílého domu najít vhodného kandidáta?
„Moje matka se narodila v někdejším Československu, otec v Polsku,“ říkal Norman Eisen kandidát na velvyslance v Praze při slyšení v Senátu. Středoevropské kořeny byly jedním z důvodů, proč prezident Obama nominoval právě svého poradce pro etiku a někdejšího spolužáka z Harvardu. Teoreticky to měl být ideální kandidát. Jenže americký systém jmenování velvyslanců dává velkou pravomoc senátorům – a má to své důvody vysvětluje oficiální historik amerického Senátu Donald Ritchie.
„Prezidenti sami netvoří americkou zahraniční politiku. Můžou vyjednat mezinárodní smlouvu, ale Senát ji musí schválit dvoutřetinovou většinou. Je to součást systému, který vyrovnává poměr sil mezi mocí výkonnou a zákonodárnou.Podobně můžou prezidenti někoho jmenovat velvyslancem, ale Senát s tím musí souhlasit,“ uvedl Ritchie pro Český rozhlas a dodal.
Ve většině případů jsou takové nominace bezproblémové a kandidáti hladce projdou. V případě Normana Eisena ale došlo k zádrhelu. Jeho jmenování zablokoval senátor Chuck Grassley z Iowy. Podle něj Norman Eisen jako poradce Bílého domu údajně na politickou objednávku propustil šéfa jedné z vládních agentur.
Senátor je malý král
Je třeba zmínit jednu důležitou věc. Senátoři jsou v americkém Kongresu něco jako malí králové. Za každý stát jsou bez ohledu na počet obyvatel jen dva. Stačí, když se jeden z celkové stovky senátorů takříkajíc zasekne, a při nominaci velvyslance je to velký problém. Senátora Grassleyho žádal reportér Českého rozhlasu o rozhovor víc než padesátkrát, telefonicky, e-mailem a nakonec i přímou návštěvou v kanceláři. Zhruba po dvou měsících souhlasil, že promluví po telefonu.
Svůj záporný postoj k nominaci vysvětluje tím, že Norman Eisen nevypovídal čestně a upřímně před senátním výborem, kde měl zmíněné propuštění vysvětlit. To sice se zahraniční politikou nesouvisí a s česko-americkými vztahy už vůbec ne. Ale pro senátora Grassleyho je to nepřekonatelná překážka. Bude tedy i dál proti nominaci Normana Eisena velvyslancem v Praze?
„Ano,“ zněla stručná odpověď senátora Grassleyho. Prezident sice může velvyslance dočasně jmenovat nejenom proti vůli jednoho senátora, ale dokonce i proti vůli většiny. Ale to představuje konflikt a nepříjemnou zdlouhavou tahanici se zákonodárci.
A něco takového si podle historika Donalda Ritchieho šetří prezidenti na zásadní, důležité otázky pro prosazení zákonů, které považují za klíčové. Jen výjimečně jsou ochotní jít do střetu kvůli jednomu velvyslanci.
Obama přitom potřeboval teď do konce roku rychle prosadit daňový zákon a v zahraniční politice ratifikovat rusko-americkou smlouvu START. Přít se s v takové situaci jedním senátorem o jednoho velvyslance by nebylo taktické, pokud by na to měl vůbec nějaký čas. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg sice označuje vzniklou situaci za nepříjemnou, ale česká diplomacie s ní samozřejmě nemůže nic dělat:
„Je to pouze a jen americká záležitost. Samozřejmě doufám, že bude tamní administrativa jednat rychle. Buď se tato věc vyřeší rychle, nebo ať se ihned jmenuje jiný zaměstnanec.“
Dobré vztahy?
Praha tak dál zůstává bez amerického velvyslance. Co dělá Norman Eisen, jsem se snažil opakovaně zjistit v Bílém domě. Na Díkůvzdání jsem sice dostal pozvánku na udílení milosti krocanovi prezidentem Obamou, ale odpověď na svou otázku nikoli. Působí to jako pro Bílý dům možná nepříjemná, ale ne až tak důležitá lapálie, kterou prostě není čas řešit.
Americké ministerstvo zahraničí ujišťuje o skvělých spojeneckých vztazích, které s Českou republikou má. Není ale bez zajímavosti, že v celé historii Československa a později České republiky nikdy nechyběl americký velvyslanec tak dlouho. Dokonce ani za druhé světové války netrvalo Američanům tak dlouhou dobu, aby si na jeho jmenování a schválení našli čas, byť to bylo jen pro exilovou vládu prezidenta Beneše v Londýně.
