Američtí vojáci se definitivně stahují z Iráku
"Do Vánoc budou z Iráku doma!" slíbil blízkým amerických vojáků v Iráku prezident Barack Obama. Do Spojených států se teď každý den vracejí stovky tátů a maminek, kteří v Iráku sloužili dlouhé měsíce.
Ve světle zapadajícího slunce poklusávají řady mladých mužů a žen v šedých tričkách a černých šortkách. V pouštní krajině na základně Fort Bliss v Texasu se v každou danou chvíli cvičí tisíce vojáků, hlavně pěchoty. Právě odsud odletělo mnoho z nich do války. A teď se z ní zase vrací.
“Od 11. září 2001 vyslal Fort Bliss do operací v Iráku a Afghánistánu víc než 235 000 vojáků,” vypočítává major Myles Caggins. To je zhruba pětina všech Američanů v uniformě, kteří se v obou zemích vystřídali. “Dnes večer se vrací tři sta vojáků a vojákyň ze 4. brigády 1. obrněné divize z Iráku,” dodává Caggins.
Ve velké hale hned u přistávací plochy čekají na své nejbližší desítky, možná stovky rodin. Dospělí posedávají u stolů, děti běhají okolo nich, některé skáčou na velké nafukovací trampolíně v podobě pohádkového hradu.
Letadlo má přiletět až za několik hodin. Po pravdě řečeno trochu nechápu, proč se tady museli všichni shromáždit tak dlouho předem, příčítám to zvláštnostem vojenské organizace. Ale nikdo nepůsobí dojmem, že by mu to vadilo.
Poslechnětě si reportáž Zblízka, kterou na základně Fort Bliss v Texasu natočil zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka
Tiana tady čeká na manžela i s jejich čtyřmi dětmi. Neviděly ho čtyři měsíce. A to byl od roku 2001 nasazený popáté. “Vědět, že je v cizí zemi, ve válečné zóně, je vždycky těžké. Hlavně pro ty starší děti, které už chápou, kde je, a nevědí dopředu, jestli se vrátí za pár měsíců nebo za rok,” svěřuje se Tiana.
Dočkali jsme se až za tmy. Z velkého dopravního letadla vystupují jeden po druhém, vítají je velitelé. Nejbližší museli zatím zůstat u haly vzdálené asi sto metrů.
Hlavně děti už se nemůžou dočkat. Vidí tatínka, jak pochoduje opodál. Některé pláčou, chtěly by ho obejmout, ale musejí ještě chvíli počkat, než projde nutnými formalitami a procedurami.
Vojáci odevzdávají ve velkém hangáru zbraně, dostávají písemné informace, kde se můžou v případě potřeby ubytovat. Ne všichni mají rodiny přímo na základně. Nabízí se jim mimo jiné kontakt na vojenskou psychologickou poradnu. Ta jim má pomoct vypořádat se s případným stresem, který prudká změna prostředí přináší.
Velící důstojník pak dává poslední instrukce na příští dny. Varuje, všechny, aby to nepřehnali s oslavami. Hlavně ti svobodní si mají dát pozor na alkohol za volantem.
Konečně je to tady! Vojáci pochodují v šiku do čekací haly přes kouřovou clonu i se světelnými efekty a pak se rozplývají v davu dětí, manželek, rodičů, přátel. Hollywoodští producenti by to nemohli lépe zinscenovat. Ale radost a štěstí, které kolem sebe vidím, jsou naprosto upřímné. Polibky, objetí a slzy neberou konce.
Četař Pool drží v náručí odhadem osmiletou nebo devítiletou dceru. Tohle bylo už počtvrté, co ji musel opustit. Doufá, že teď zůstane doma hodně dlouho. Taky už se ale nemůže dočkat pořádného steaku nebo jiného domácího jídla. To mu totiž po rodině scházelo nejvíc.
Četař Pool už si za chvíli bude užívat dobrou večeři a rodinnou pohodu. Asi čtyři a půl tisíce jiných amerických tátů, maminek, synů a dcer, bratrů a sester v Iráku zemřelo. Počet Iráčanů, kteří ztratili život v důsledku války, je i podle střízlivých odhadů přinejmenším sto tisíc. Ti už žádnou rodinnou pohodu nezažijí. Bylo by neslušné to nezmínit.
