Merkelová: Pro vyhnání Němců po 2. světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění

Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce podle kancléřky Angely Merkelové neexistovalo morální ani politické ospravedlnění, i když tehdejší události byly následkem nacistické diktatury. Merkelová to ve středu řekla v Berlíně při vzpomínce na oběti vysídlení. Ze zemí střední a východní Evropy bylo po druhé světové válce odsunuto 12 až 14 milionů Němců.

Berlín (Aktualizováno: 17:48 20. 6. 2018) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Německá kancléřka Angela Merkelová | Foto: Christian Mang | Zdroj: Reuters

„Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury,“ řekla ve středu Merkelová.

V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný

Číst článek

„To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění,“ zdůraznila šéfka německé vlády, která v této souvislosti hovořila o „hořké nespravedlnosti“.

„Až dva miliony lidí přišly následkem vyhnání a útěku o život,“ poznamenala také Merkelová. Další miliony si musely poradit se ztrátou domova, majetku či přátel a začít nový život ve válkou zničené zemi.

Jenom z Československa byly po druhé světové válce odsunuty na tři miliony Němců, z nichž velká část se postavila na stranu nacistického režimu. Česko-německá deklarace z roku 1997 v této souvislosti hovoří o vyhánění a nuceném vysídlení. Podle česko-německé komise historiků při něm přišlo o život 15 000 až 30 000 Němců.

Prezident Miloš Zeman s jejím výrokem „hluboce nesouhlasí“. Napsal to ve středu prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček.

Reakce na Merkelovou. ‚Hluboký nesouhlas,‘ píše Ovčáček. ‚Neměli bychom politizovat historii,‘ říká Gazdík

Číst článek

„Reakce pana prezidenta: Hluboký nesouhlas!“ napsal. Předtím na twitteru poukázal na postupimskou konferenci z roku 1945, na níž spojenci legitimizovali odsun německého obyvatelstva ze středoevropských zemí.

Podle ministerstva zahraničí kancléřka svým vyjádřením nezpochybnila podstatu Česko-německé deklarace.

„Výrok kancléřky Merkelové pochází z projevu na Dni připomínky útěku a vyhnání. V tomto kontextu je také třeba výrok vnímat. Nejde o polemiku s německými sousedy a nikterak ani nezpochybňuje podstatu Česko-německé deklarace. Podstata deklarace spočívá ve stanovení historické kauzality a v oboustranném odmítnutí vznášet právní nároky, které by vyplývaly z komplikované minulosti. Morální hodnocení historických faktů je právem každého jednotlivce, a tudíž i spolkové kancléřky," uvedlo ministerstvo zahraničí.

Fakta o poválečném odsunu Němců z evropských zemí

Nejvíce Němců bylo po válce odsunuto z území, která připadala Sovětskému svazu a Polsku - téměř sedm miliónů. Z bývalého Československa bylo nuceno odejít asi 2,9 miliónu obyvatel německé národnosti a z ostatních zemí pak kolem 1,9 miliónu. Podle bývalého spolkového ministerstva pro záležitosti vyhnanců, uprchlíků a obětí války tak bylo odsunuto téměř 12 miliónů Němců.

Rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska padlo na konferenci vítězných mocností v Postupimi. Státníci akceptovali nezvratnost již probíhajícího „divokého“ odsunu, jasně však stanovili, že transfery německých menšin musí probíhat organizovaně a humánně.

Odsun, především jeho počáteční fáze, znamenal i mnoho obětí na životech. Na jejich počet neexistuje jednotný názor, například v roce 2015 agentura AFP odhadla počet obětí mezi 400 000 až dvěma miliony. Počet obětí odsunu z Československa se odhaduje mezi 15 000 až 30 000.

V tehdejším Československu byla v roce 1945 nejprve prezidentskými dekrety vymezena skupina obyvatel německé národnosti, vůči níž mají být uplatněny sankce. Poté bylo odhadem vystěhováno 1,6 milionu německých obyvatel do americké okupační zóny Německa a 800 000 lidí do sovětské zóny. Určitý počet Němců hlavně z jižní Moravy a jižních Čech se dostal do tehdy vítěznými mocnostmi rovněž okupovaného Rakouska, odkud byly rovněž po válce odsunuty tisíce Němců.

Problematikou vyhnání Němců se zabývala i česko-německá deklarace, podepsaná v roce 1997, ve které se Česko a Německo pokusily najít cestu k překonání traumat společné minulosti a navzájem se omluvily za příkoří.

Do konce roku 1946 bylo z bývalých polských oblastí, které měly patřit SSSR, a z dřívějších německých území, jež naopak připadly Polsku, odesláno do britské zóny asi 1,6 miliónu lidí. Odsun do sovětské zóny pak ještě pokračoval a celkově podle údajů polského ministerstva zahraničí bylo z Polska v letech 1946 až 1949 odsunuto asi 2,2 miliónu Němců. Polská historie odsunu zná - stejně jako československá - i svou „divokou fázi“.

V Maďarsku, kde před válkou žilo na půl miliónu občanů německé národnosti, začalo jejich vysídlování v roce 1946. Zemi bylo nuceno opustit 163 000, podle některých zdrojů až 200 000 Němců. Maďarská vláda sice nejdřív považovala za potřebné vysídlení jen osob sympatizujících s nacisty, v prosinci 1945 však označila vysídlení Němců jako odplatu za jejich kolektivní vinu za zločiny německého nacismu. Nicméně téměř 200 000 Němcům bylo nakonec povoleno v Maďarsku zůstat.

Právní základ pro vyvlastnění a vysídlení příslušníků německé menšiny v Jugoslávii daly dekrety Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) z let 1943 a 1944. Přesná čísla o počtech odsunutých nejsou k dispozici, ale podle statistických údajů se německá menšina v Jugoslávii zmenšila ze 467 000 v roce 1941 na 55 000 v roce 1948 (v úvahu přitom nejsou brány další vlivy).

Podobně nejistá jsou čísla týkající se německé menšiny v Rumunsku, kde se uváděné počty Němců pohybují v rozmezí od 300 000 do 750 000. Němci tu byli zbaveni občanských práv a majetku a část z nich byla deportována na nucené práce do Ruska. Za diktatury Nicolae Ceaušeska ještě pokračovalo „placené“ vystěhovalectví Němců do Spolkové republiky Německa.

Početnější německá menšina žila i v Norsku, Dánsku, Nizozemsku a Belgii. Řada z těchto Němců odešla s blížícím se koncem války. I tamní vlády vydávaly konfiskační opatření. Z těch zemí, které jsou dnes členy EU, uvádí profesor Václav Pavlíček z Právnické fakulty UK například Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Dánsko.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme