Ani 15 let po válce v Bosně se až na výjimky nedaří vrátit domů uprchlíky

Před 15 lety se chýlila k závěru krvavá bosenská válka. Zanechala po sobě více než sto tisíc mrtvých a přes dva miliony uprchlíků, což byla rovná polovina veškerého obyvatelstva. Nedávno se v Bosně konaly všeobecné volby, ale ani ty nedokázaly zacelit hluboké rozdělení země mezi bosenskými Muslimy, Srby a Chorvaty. Domů se vrátil jen zlomek uprchlíků, přesto existují i pozitivní příklady.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Mostar je staré osmanské město | Foto: Martin Dorazín

Řeka Drina tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Po staletí u jejich břehů žili vedle sebe pravoslavní Srbové a slovanští muslimové, tedy dnešní Bošňjaci.

Příkladem přátelského soužití mohou být pánové Momir a Rásim. Momir je místní Srb a Rásim muslim, který se vrátil do své vesnice Medjedja v bosenské Republice srbské. Po válce z osady zbyly jen ohořelá torza domů a trosky mešity. Dnes tady opět žije tři sta muslimských rodin.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž o soužití Srbů a muslimů skupin natočil v Bosně pro pořad Zblízka redaktor Martin Dorazín.

„Vrátil jsem se před třemi roky ze Sarajeva, dal jsem do pořádku hospodářství a teď tady žiji s dvěma syny. Nikdo nás tady neohrožuje. S Momirem jsme jako dva bratři,“ říká Rasim.

„Já jsem muslim, on je Srb. My jsme tu válku nezavinili. Co se stalo, to znají ti nahoře. Scházím se dokonce víc se Srby než s našimi. Jezdím do Visegrádu nebo do Ustiprače a když nemám peníze, tak za mě zaplatí. Často ale ani oni nic nemají,“ dodává.

Pana Rásima odsud vyhnali Srbové. Pana Momira zase k útěku donutili muslimští vojáci. Domů se už ale nikdy nevrátil. Dal dohromady trochu peněz a na břehu Visegrádského přehradního jezera si otevřel malou výletní restauraci, ve které také bydlí.

„Kolem nás jsou samí muslimové-Bošňjaci. My pravoslavní jsme sem přišli z Goražde, přesto máme výborné sousedské vztahy a navzájem si pomáháme. Například při pálení rakije nebo při jiných událostech se všichni scházíme,“ řekl Momir.

Není práce

Řeka Drina v těchto místech plyne hluboko pod hladinou jezera. To skrývá ještě mnoho strašlivých tajemství minulé války, která byla v těchto místech mimořádně krutá. Sousedé Rásim a Momir o tom ale raději nemluví. Mají jiné starosti.

„Jsem tady klidnější než v Sarajevu. Na druhou stranu, my tady jen přežíváme. Před válkou bylo líp. Pracoval jsem v továrně, teď tady žádná práce není. A blíží se zima. V létě to ještě jde - sklízíme hrušky, sbíráme maliny, jahody nebo houby. V létě také někomu vypomůžu, něco postavím nebo vykopu, ale v zimě nic,“ vysvětluje Rásim.

Humanitární pomoc už prý také nepřichází. Německá nadace jim pomohla opravit domy a další organizace posílaly potraviny nebo oblečení. Všechno ale skončilo před dvěma lety.

Situace se nelepší

Místní lidi by podle Rásima uživil cestovní ruch nebo zemědělství. Obojí ale trpí fatálním nedostatkem peněz.

„Obyčejní lidé by si chtěli koupit krávu, ale nemají na ni peníze. Kráva stojí tisíc eur, což je pro nás strašně moc. Existují organizace, které vám půjčí - koupíte si třeba dvacet ovcí, ale peníze musíte rychle vrátit, takže ovce porazíte, maso prodáte, zaplatíte splátky a jste zase tam kde jste byli,“ přibližuje.

Bosenské sousedy netrápí etnické nebo náboženské rozdíly mezi nimi. Je 15 let po válce, ale život tady není o mnoho lehčí. „Člověku by se žilo snáz, kdyby viděl nějakou lepší perspektivu - třeba i za deset let. S každým rokem je ale hůř a hůř,“ konstatuje Rásim.

I proto se scházejí na břehu Driny, koštují rakiji a poslouchají smutné bosenské sevdalinky.

Martin Dorazín, Katarína Brezovská Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme