Ani mladá generace se v pohledu na SSSR neshodne
Jsou mladí a energičtí. V občance mají zapsaný stejný rok narození jako jejich vlast, kterou je Ruská federace, nástupník Sovětského svazu. Jak se děti „dětí perestrojky“ dívají na to, co se v jejich zemi dělo před jejich narozením? Co si generace ruských dvacátníků myslí o rozpadu impéria, které sice sama nezažila, ale s jehož dědictvím se i ona sama – možná nevědomky – dodnes potýká?
S dvacetiletým Maximem a stejně starou Polinou se potkáváme na půdě Moskevské státní univerzity. Budoucí žurnalisté jsou v polovině čtvrtého ročníku. Oba jsou plní energie, talentu i poměrně jasných představ, co by chtěli dělat v budoucnosti – přinejmenším té nejbližší. Mají ale s blížícím se dvacetiletým milníkem existence Ruské federace stejně jasno i o minulosti?
„Sama si toho pochopitelně pamatuju jen velmi málo, nemůžu soudit na základě vlastní zkušenosti. Ale vždycky mě zajímalo, jak se události v roce 91 seběhly a co se dělo potom,“ říká Moskvanka Polina Kuzněcovová, která má za to, že změny, kterými Rusko prošlo, byly nevyhnutelné. Zda vedly k lepšímu, tím si ale mladá dívka jistá není.
„Podle mne se ukázalo, že revoluce k ničemu dobrému nevedou. Když se člověk podívá na to, čím v 90. letech prošla naše ekonomika, jaké šoky lidé zažívali, krize, kterými procházeli… Sama jsem byla moc malá, abych to všechno vnímala nějak negativně. Mnohé ale znám z vyprávění rodičů a hlavně prarodičů, kteří si myslí, že za Sovětského svazu se žilo líp,“ vysvětluje Polina.
Ruský lid potřebuje otce s pevnou rukou
A jakou příčku by měl rozpad Sovětského svazu na pomyslné historické stupnici držet podle jejího spolužáka Maxima? Jak je dvacetiletý student přesvědčen, rozpad SSSR byl největší chybou, které navíc bylo možné předejít. Omylem podle něj byla i privatizace státních podniků v 90. letech.
Za Sovětského svazu se – jak je přesvědčen – všem žilo líp, a kdyby impérium existovalo dál, žilo by se lépe i teď. Ptám se, jestli ho neznepokojuje, že milióny vlastních obyvatel sovětský režim ve 30. letech povraždil?
„Samozřejmě, to se stát nemuselo. Ale na druhou stranu, kdyby ve 30. letech nebylo tolik obětí, nevyhráli bychom 2. světovou válku! Lidé by nikdy nešli tak smířeně bránit na frontu svou zemi. Pro nás je nejspíš tvrdý a krutý lídr jako Stalin svým způsobem i otcem, který nás může potrestat. Ať si o něm ale myslíme cokoli, zemi pozvedl z ničeho k atomové bombě,“ soudí budoucí žurnalista, kterému se ale zároveň nelíbí to, že v dnešním Rusku chybí politická konkurence a monopol na moc má vládní strana.
Podobné názory v Rusku nejsou výjimkou, a to přesto, že se stalinský teror a perzekuce dotkly v té či oné formě téměř každé rodiny. Historická paměť toho zlého, co sovětské doby přinesly, je tlačena do nejhlubších vrstev podvědomí.
O sovětských dobách se mladí doma nedozví
Podle odborníků se na tom podepisují léta režimní propagandy, své sehrává i snaha současného establishmentu vybudovat kolem pozitivního sovětského dědictví novou národní identitu. Důležitou roli však hraje i mlčení v rodinách, které se o léta potlačovaných traumatech zdráhají mluvit.
O minulosti se toho doma mnoho nedozvěděl ani další dvacátník Sergej Baranov. S výjimkou toho, že jeho dědečka na udání sousedů zavraždili během stalinských čistek. Na rozdíl od Maxima je student politologie z moskevské Vyšší školy ekonomiky – patřící mezi nejliberálnější vysoké školy – přesvědčen o tom, že všechny totalitní ideologie včetně komunismu jsou zhoubné.
„Mezi mými známými se ke Stalinovi ani sovětským dobám nikdo neobrací s velkou nostalgií. Věřím, že je to spíš záležitost starších generací, byť ani moje babička takový postoj nesdílí a nikdy by pro komunisty nehlasovala. Rusko je plné symbolů upomínajících na sovětská léta. Měli bychom je brát jako součást historie, pamatovat si souvislosti a neopakovat znovu stejné chyby,“ dodává Sergej, který nijak neskrývá nespokojenost se současným stavem země a své přání – žít v demokracii a spravedlnosti.
