‚Mám fotky, jak mi Turci chodí po zahradě.‘ Domů se nevrátily tisíce uprchlíků z Náhorního Karabachu
Boje o Náhorní Karabach skončily před více než sedmi měsíci. Vleklou politickou krizi, která vypukla v Arménii kvůli prohrané válce s Ázerbájdžánem, zažehnaly předčasné parlamentní volby. Z nich vítězně vzešel dosavadní premiér Nikol Pašinjan. Ti, jejichž životy válka zasáhla bezprostředně, ale právo hlasovat neměli. Obyvatelé neuznané náhorně-karabašské republiky Arcach, kteří uprchli před boji do Arménie, místo voleb často řeší jiné problémy.
Zatímco paní Larita vypráví, jak její rodina přišla do Náhorního Karabachu před víc než sto lety, při arménské genocidě, motá se kolem skoro neustále některé z jejích vnoučat. Larita loni na podzim utekla s dcerami, snachami a devíti dětmi před boji. Stejně jako skoro dvě třetiny obyvatel Náhorního Karabachu.
„Lačin, Kelbadžár, ...“ vyjmenovává arménská sídla. „Mnohé vesnice bez jediného výstřelu vystěhovali. Řekli, že to je Ázerbájdžán,“ říká Larita.
Rodina paní Larity opustila svůj domov loni na konci září, krátce poté, co vypukly boje mezi neuznanou náhorně-karabašskou republikou Arcach podporovanou Arménií a na straně druhé Ázerbájdžánem, na jehož stranu se podstavilo Turecko.
„Když zaútočili, bylo to něco strašného. To si neumíte představit. Nikomu bych nepřála to vidět. Ani na malou chvíli nebyl na nebi klid. Ani minutu. Všude byly drony. Nebe nebylo vidět. Stačí nejmenší pohyb a hned tam jsou, útočí a všechno ničí,“ vypověděla.
Stávající arménský premiér Pašinjan zvítězil v předčasných volbách. Většina v parlamentu mu unikla
Číst článek
Paní Larita popisuje, jak prchali nejdřív v žigulíku přes Stěpanakert a poté autobusem do Jerevanu. S sebou neměli skoro nic.
Z hotelu útočiště
Někteří z obyvatel Náhorního Karabachu se do svých domovů už vrátili. Na 37 tisíc uprchlíků jako paní Larita ale dál zůstává v Arménii. Spolu s dalšími skoro 140 karabašskými uprchlíky žije od loňska v bývalém hotelu ve městě Mecamor, asi 50 kilometrů od arménské metropole Jerevanu.
Betonový areál až do loňska zel prázdnotou. Jako v případě i dalších hotelů a ubytoven z něj arménská vláda udělala útočiště pro lidi, které vyhnala z domovů válka.
„My teď žijeme, víš jak? Dneškem,“ říká. „Dneska jsme se najedli, napili. Jsme sytí, hlad nemáme. To je všechno, den je fuč a zítra znova. Zítřkem nežijeme. Prostě nevíme, co bude zítra,“ dodává 64letá paní Larita. Celý život pracovala jako porodní asistentka.
Rodina paní Larity je nyní z velké části závislá na pomoci – vzdálených příbuzných a na humanitárních organizacích. Jednou z prvních, která lidem prchajícím z Náhorního Karabachu před válkou začal pomáhat, byla česká nevládní organizace Člověk v tísni.
„Začali jsme rozdělovat pomoc v říjnu s tím, abychom pomohli lidem, kteří ji skutečně potřebovali vzhledem k tomu, že řada z nich s sebou neměla žádné věci, a dokonce ani oblečení,“ vysvětluje Šušanik Nersesjanová, která pracuje pro českou organizaci.
Smířit se, nebo doufat? Arménské rodiny stále pohřešují své blízké. I osm měsíců od konce války
Číst článek
„Začali jsme tedy nejdřív rozdávat hygienické balíčky a poté začali i zřizovat centra pro rodiny s dětmi,“ sdělila Nersesjanová. V zimních měsících pomáhali vysídleným rodinám i se zajištěním topení.
Mužům stát neplatí
Ty sice dostávají od arménského státu podporu, v přepočtu necelé tři tisíce korun na hlavu. Vláda v Jerevanu ale už dřív uvedla, že spolehnout se na ni mohou jenom omezenou dobu. Navíc mužům od 18 do důchodového věku neplatí stát vůbec nic.
Pan Valčik, který žije v někdejším hotelovém apartmá s osmičlennou rodinou, by přitom byl nejradši, kdyby se na žádnou podporu spoléhat nemusel. Dřív pracoval jako jeřábník. „Většina jsou tu práceschopní lidé. Všichni by chtěli práci, ale tady práce není,“ namítá.
Stejně jako mnozí přišel do Náhorního Karabachu v 90. letech. Tehdejší arménská vláda podporovala stěhování do území, která Arméni nově získali pod svou kontrolu. Do oblasti masově mířili učitelé i pracovní síly všeho druhu. Arménská vláda se je snažila přitáhnout i tím, že částečně dotovala životní náklady. Například elektřinu.
„Měli jsme vlastní dům. Teď jsme tady jak ve vězení. Není kam jít. Co dělat. Kdyby byla aspoň práce, tak se to dá vydržet,“ říká pan Valčik.
Dům obsadili vojáci
Šance, že by se s rodinou vrátil v nejbližší době do svého domova, je přitom mizivá. Jeho dům je teď na území ovládaném Ázerbájdžánem, který ve válce podporovalo Turecko. Arméni mezi Turky a Ázerbájdžánce, v obou případech turkické národy, dávají často rovnítko.
V Karabachu už není o co bojovat, celá Arménie vypadá jako po válce, popisuje zpravodaj Dorazín
Číst článek
„Mám dokonce fotky! Turci je potom dali na internet. Dívali jsme se na ně. Dívala jsme se, jak nám Turci chodí po zahradě. Něco si tam povídají. Jak se smějí…“ Podobnou zkušenost mají i další uprchlíci. Na internetu dohledali fotky nebo videa, která zachycují, jak se v jejich domech usadili vojáci.
Pan Valčik ale jedním dechem dodává, že hlavní je, že jejich jedinou ztrátou je jenom dům a věci. Paní Larita takové štěstí neměla. V první válce o Náhorní Karabach v 90. letech ztratila manžela. A teď i syna. „33 mu bylo. Tři děti po něm zůstaly. Teď se ptají, proč se všem vrací tátové, a ten náš ne. Kde je náš táta?“
Podle vlády v Jerevanu stál konflikt na arménské straně životy asi čtyři tisíce lidí. Ázerbájdžán oficiálně uvádí necelé tři tisíce obětí války, která oblast zpustošila za pouhý měsíc a půl.
