Nejhorší jsou útoky na rodinu, říká ázerbájdžánská novinářka. V rodné zemi jí vyhrožují smrtí

Arzu Gejbullajevová se narodila v Ázerbájdžánu, do rodné země se ale vrátit nemůže. Kvůli práci pro turecko-arménské noviny Agos se stala terčem nenávistné online kampaně, chodí jí výhrůžky smrtí i znásilněním. „Poprvé jsem o svých zkušenostech mluvila na konferenci o bezpečnosti novinářek. Měla jsem připravenou prezentaci, vystoupení jsem ale nedokončila. Nedokázala jsem udržet emoce a rozbrečela jsem se,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Baku/Istanbul/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ázerbájdžánská novinářka Arzu Gejbullajevová čelí nenávistné online kampani i výhrůžkám smrtí | Foto: Eliška Kubátová | Zdroj: Český rozhlas

První výhrůžku smrtí jste si přečetla na facebooku v roce 2014. Pamatujete si, co ve zprávě stálo?
Bohužel si to pamatuji velmi přesně. Stálo tam: „Jsi arménský pes a skončíš jako Hrant Dink.“ To byl šéfredaktor Agosu, kterého zavraždili v roce 2007 přímo u vchodu do budovy redakce v Istanbulu. Podle zprávy, kterou jsem dostala, jsem měla mít tři dny, než skončím v hrobě spolu s ním.

Víte, kdo ji napsal?
Ano, později jsem to zjišťovala. Narodil se v Turecku a byl to skutečně velmi silný nacionalista. Nijak jsem se ho ale nepokoušela kontaktovat, ani jsem to nikam nehlásila, protože jsem v tu dobu ještě nevěděla, jak se v takové situaci zachovat.

Arzu Gejbullajevová

Ázerbajdžánská novinářka a bloggerka. Vystudovala obor Globální politika na London School of Economics and Political Science, od roku 2013 pracuje pro dvojjazyčné turecko-arménské noviny Agos, publikuje ale i v dalších mediích včetně serveru Foreign Policy, Al-Džazíra nebo Global Voices. Britská BBC ji zařadila na seznam 100 nejvýznamnějších žen roku 2014. Je velkou zastánkyní mírového řešení konfliktu o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Do Prahy přijela na pozvání organizace Člověk v tísni. 

Proč se tehdy zaměřili právě na vás?
Důvodem byla hlavně moje práce pro Agos, turecko-arménské noviny se sídlem v Istanbulu, které vychází v obou jazycích a zaměřují se na zprávy z arménské komunity žijící v Turecku. V roce 2013 mi lidé z Agosu nabídli místo zpravodajky se zaměřením na dění v Ázerbájdžánu. To pro mě byla skvělá příležitost.

Jsem totiž velkou zastánkyní mírového řešení konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem a dialogu mezi oběma národy. Když proto přišla nabídka od Agos, řekla jsem: „Jasně, to je skvělá cesta, jak se věnovat tomu, čemu tolik věřím.“ Pracovat pro arménské noviny je ale pro člověka z Ázerbájdžánu tabu a tím, že jsem tuto pracovní nabídku přijala, jsem zbořila všechny bariéry. Dokonce i od svých přátel jsem si vyslechla, že sice podporují hodnoty, které zastávám, ale tohle už je moc. Věřila jsem ale, že dělám dobrou věc.

Práce pro Agos tedy byla problém i pro vaše nejbližší?
Problém úplně ne, ale byli velmi opatrní. Snažili se mě varovat, že za něco takového možná budu muset nést následky. To bylo v době, kdy jsem pro Agos pracovala teprve několik měsíců. Tehdy jsem v tom takový problém neviděla.

První výhrůžku smrtí jste tedy dostala od člověka z Turecka, ostatní ale pocházely především od Ázerbájdžánců. 
Přesně tak. Tohle byla první přímá hrozba, která mi přišla jako soukromá zpráva na facebooku. Výhrůžky, které dostávám, ale mají nejrůznější formy – píšou mi, že by mě měli zabít, znásilnit, zavřít do vězení nebo mě vydat do Ázerbájdžánu. Je opravdu zajímavé, jak dokážou být lidé kreativní a vynalézaví, pokud jde o vymýšlení násilností vůči druhým.

Dokážete vůbec spočítat, kolik podobných výhrůžek jste od té doby dostala?
To je různé. Zpráv, v nichž mi přímo vyhrožovali, že mě zabijí, bylo kolem patnácti, dvaceti. Nepočítám ale běžné výhrůžky a další obtěžování.

Jak těžké pro vás bylo vyrovnat se s takovými zprávami?
Zpočátku hodně, nemohla jsem o tom ani mluvit. Byla jsem zvyklá na kritiku, ale dostávat vyhrůžky takového rozsahu pro mě bylo něco nového. Nebyl to jen facebook – psali mi na twitteru, chodily mi výhrůžné e-maily a podobný obsah měly i komentáře u mých článků. Bylo to všude.

Pamatuji si okamžik, když jsem o svých zkušenostech mluvila na veřejnosti poprvé. Bylo to na konferenci, které se věnovala bezpečnosti novinářek. Měla připravenou prezentaci, své vystoupení jsem ale nedokončila. Neodkázala jsem během prezentace udržet emoce a rozbrečela jsem se.

Postupem času jsem se ale dokázala obrnit. Pochopila jsem, že je to součástí nastavení společnosti v Ázerbájdžánu. Beru to jako zkušenost, která mi ukázala celou řadu věcí – i to, jak svět vlastně funguje – a teď se tomu dokážu i zasmát

‚Arménská děvka‘

Kdo za těmito výhrůžkami a komentáři stojí? Jsou to obyčejní lidé, nebo státem podporovaní trollové?
To je dobrá otázka. Na začátku jsem se vůbec nechtěla pídit po tom, kdo za tím vším stojí. Říkala jsem si, že by to byla jen ztráta času. Dokonce jsem se snažila s nimi mluvit a vysvětlit jim, že to z mojí strany není zrada vůči vlastní zemi. Později jsem se o to ale začala zajímat a zjistila jsem, že jde o různé skupiny lidí.

Ukrajinská ombudsmanka: Naši lidé jsou v Rusku mučeni. Jeden z vězňů musel rok dělat, že je pes

Číst článek

V řadě případů šlo o nahodilé osoby, které nedokázaly pochopit, jak můžu s Armény spolupracovat. Lidé v Ázerbájdžánu jsou totiž vychováváni k tomu, aby Armény nenáviděli. Čtou o tom v učebnicích dějepisu, každý den to vidí ve zprávách, slyší to od vládních představitelů – na každém kroku je jim vtloukáno, že „všichni Arméni jsou naši nepřátelé“, proto s nimi nemůžete udržovat jakékoliv přátelské vztahy.

Kromě těchto „obyčejných“ Ázerbájdžánců ale autory nenávistných komentářů byli i novináři pracující ve vládních či provládních médiích. Jejich kritika byla obzvlášť hlasitá, protože to pro ně byl způsob, jak se před vládou ukázat a získat uznání. Nelze jim upřít, že odvedli skutečně ohromující práci – točili o mně videa, psali o mně „zprávy“ nebo uváděli takzvané „analytické pořady“ o mé rodině a o tom, jak mě doma vychovávali.

Třetí skupinou pak byli očividní trollové, kteří – jak jsem se díky svému průzkumu dozvěděla – byli sponzorovaní státem. Pro vysvětlenou, vládní organizace Ázerbájdžánu obvykle mají mládežnické odnože a má ji i jediná vládnoucí strana v zemi. Pak tam jsou mládežnická hnutí dotovaná vládou a mladí patrioti, kteří nutně nemusí pracovat pro vládu, dělají ale vše, co se jim řekne.

A při svém pátrání jsem zjistila, že někteří autoři komentářů namířených proti mně patří k těmto mládežnickým organizacím. Byli přitom velmi aktivní – jednou napsali příspěvek na twitteru, jindy zase komentář na facebooku. Šlo o skupinku trollů přímo určenou k tomu, aby na internetu komentovali mé příspěvky a shazovali mé články.

Pamatujete si zprávu či výhrůžku, která vás zasáhla nejvíc?
Jednou mi bratranci poslali snímek konverzace na facebooku, která necílila na mě, ale moji mámu. Psali tam o ní jako o „arménské děvce“. Nebylo to sice poprvé, co tyto nenávistné komentáře přímo napadaly moji matku nebo otce, tehdy jsem si ale uvědomila, že je do toho všeho hnusu kolem mě vtažená i moje rodina.

To, co mě zasáhlo nejvíc, nicméně nebyl komentář, ale karikatura. Prezident Ázerbájdžánu mě na ní nese na rukách, já mu upravuji motýlka a všude po zemi se válí novinové stránky Agosu. Na pozadí je pak hrob mého otce. Je vyobrazen na náhrobním kameni, jak si kvůli ostudě, kterou jsem mu způsobila, dlaní zakrývá obličej.

Tento obrázek se objevil asi dva roky poté, co začal celý tenhle povyk. Tehdy jsem si myslela, že už jsem se s obtěžováním a výhrůžkami nějak vyrovnala, když jsem ale uviděla tuhle karikaturu, byla jsem opravdu rozhozená. Nechápala jsem, kde se všechna ta nenávist v lidech bere. Stalo se to čtyři roky po smrti mého otce, hlavně proto to pro mě bylo hodně bolestivé. Dokážu přejít výhrůžky znásilněním a všechny podobné slovní útoky, ale tohle už bylo moc.

Kritika je vnímána jako zrada

Návrat do Ázerbájdžánu pro vás není bezpečný, žijete proto v Istanbulu. Kdy jste svou rodnou zemi navštívila naposledy?
Bylo to v dubnu 2014 – ještě před tím, než celá tahle smršť proti mně začala.

Zůstala v Ázerbájdžánu vaše rodina, nebo se přestěhovali za vámi?
Mámu jsem vzala do Istanbulu po smrti mého otce v roce 2012. V Ázerbájdžánu tedy zůstávají jen vzdálenější příbuzní a přátelé.

Jste s přáteli v Ázerbájdžánu stále v kontaktu?
Samozřejmě. Lidé se často podivují, jak můžu psát o dění v Ázerbájdžánu, když sama žiju v Istanbulu, mám tam ale dodnes řadu kontaktů. Vídám se s nimi i na akcích pořádaných v zahraničí, u některých to ale bohužel možné není, protože mají kvůli tvrdým zásahům proti kritickým novinářům zakázáno vycestovat. Díky technologiím ale máme možnost být stále v kontaktu.

Jak těžký mají kritici režimu život v Ázerbájdžánu? Dá se odhadnout, kolik jich v zemi je?
To se asi nedá říct, mezi lety 2014 a 2018 ale počet kritiků ázerbájdžánské vlády výrazně vzrostl. Tehdy režim začal kritické hlas tvrdě potlačovat a i když byli někteří političtí vězni v roce 2016 propuštěni, přišlo další zatýkání a další tresty, jako právě zákaz cestování. I přesto kritici v zemi určitě jsou.

‚Budu dál pracovat pro svobodná média.‘ V Ázerbájdžánu po dvou letech propustili novináře Husejnova

Číst článek

Ve vězení byla i jedna moje známá, novinářka v Ázerbájdžánu. Ta vždycky říká, že nechce vystupovat jako ochránkyně lidských práv – považuje se hlavně za novinářku, tím se ale v Ázerbájdžánu zároveň stává lidskoprávní aktivistkou. Když vidíte, jak je tamní vláda zkorumpovaná a kam tečou všechny peníze, zatímco školský nebo zdravotnický systém je na velice špatné úrovni, musíte o tom psát.

Vyzývat vládu k tomu, aby se chovala víc transparentně, je ale v Ázerbájdžánu vnímáno jako zrada, jako „důkaz“ toho, že je člověk financován Sorosem nebo že je zahraničním agentem. Občas mám chuť se těchto lidí zeptat, jestli by místo tohoto označování novinářů a kritiků nebylo jednodušší, kdyby dělali věci ke zlepšení země. Kdyby bylo alespoň jedno procento této energie věnováno tomu, aby lidé dělali svou práci správně, poměry v Ázerbájdžánu by mohly být lepší.

Těší mě ale, že se v zemi rozvíjí nový politický a občanský aktivismus. To mě nabíjí optimismem, že se lidé v Ázerbájdžánu nepřestanou ptát a že je tu šance některé věci změnit.

V roce 2014 vás BBC zařadila mezi 100 žen roku 2014. Jak důležité pro vás toto ocenění je? 
Když mi oznámili, že budu zařazená na tento seznam, byla jsem opravdu hodně překvapená. Neměla jsem pocit, že bych si to něčím zvláštním zasloužila.

Dozvěděla jsem o tom ale v době, kdy se začaly objevovat první nenávistné komentáře, a myslím, že mi to v mnoha ohledech pomohlo věřit sama sobě a práci, kterou dělám. Myslím, že jsou podobná uznání hodně důležitá, protože si díky nim má člověk šanci uvědomit, že ostatní jeho práci vidí a nějakým způsobem to dokážou ocenit. Za zařazení na tento seznam jsem proto vděčná.

Výhrůžky smrtí a nenávistné komentáře vám hodně změnily život – můžete na závěr říct, jestli si na nich dokážete najít něco pozitivního? Jsou pro vás nepříjemné zkušenosti posledních pěti let nějakým způsobem užitečné?
Přesně tímto způsobem se nad tím snažím přemýšlet. Díky těmto zkušenostem jsem se ve své práci začala věnovat působení trollů v Ázerbájdžánu a jejich aktivitám během konání voleb. Zaměřila jsem se na cenzuru internetu v Ázerbájdžánu, kontrolu informací nebo na typy technologií, které vláda využívá ke sledování lidí.

Když se zaměřili na mou rodinu, byla jsem z toho opravdu špatná. Znám ale novináře, v jejichž případě tyto útoky odnášejí hlavně jejich děti. Stalo se jim i to, že jim neznámý člověk přišel do domu, kde jim vyhrožoval nebo je okradl. Myslím si proto, že já osobně mám v porovnání s některými ještě štěstí, ale určitě to pro mě velmi poučná zkušenost. 

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme