Až do konce.
Poslední bitva Islámského
státu na vlastní kůži

V Sýrii zuří boje o Baghúz - poslední baštu takzvaného Islámského státu. Kurdsko-arabské jednotky (SDF) podporované mezinárodní koalicí utahují smyčku kolem zbytků území, které islamisté ovládají. Bojovníci ale kladou tvrdý odpor.

„Kanas, snajpr! Rychle dolů,“ mává rukou ve výmluvném gestu jeden z mužů v maskáčové uniformě. Na paži má emblém YPG, proslulé kurdské milice, která bojuje s Islámským státem od jeho vzniku. Krčíme se společně za nízkou zídkou na střeše jednoho domu v Baghúzu.

Když se odvážíme vystrčit přece jen hlavu o trochu víc, vidíme další střechu. Na ní jsou oni. A jejich kanas, snajpr Islámského státu (IS). Baghúz je poslední vesnicí, kterou kdysi mocná a obávaná teroristická organizace ovládala. Nyní je v obklíčení. Tedy alespoň poslední kilometr čtvereční, kde se islamisté stále drží. Ale drží se skvěle, bohužel pro bojovníky YPG. Ti jsou nyní sdruženi do koalice SDF (Syrian Democratic Forces) a přinášejí v boji oběti. Za poslední týdny jich padlo deset. Na konci války je to snad ještě tragičtější.

Nejenže se islamističtí fanatici drží, dokonce se jim podařilo probít se o několik stovek metrů dál. Ráno byla mlha a to jim dalo další příležitost a naději. Projíždíme v obrněném transportéru SDF ruinami Baghúzu. Dříve tu žilo okolo 20 000 lidí, dnes tu jsou slyšet jen výstřely, hluk z dopadu minometných střel a bombardování. Kdo mohl, ten odešel. Baghúz je válečná zóna a Baghúz Tahtani je frontovou linií.

Na střeše nás sedí několik, vojáci mají v rukou zbraně, náš odstřelovač má permanentně připravenou zbraň. Snajpr je tady každý střelec na pozici, i když nemá odstřelovací pušku, ale jen útočnou, nějakou verzi kalašnikova. Zaduní rána a nad jednou ze střech se objeví kupovitý černý dým rýsující se proti obzoru. To jedno z koaličních letadel zasáhlo dům, který byl útočištěm islamistů. Vojáci mají radost.

Válečné štěstí

O pár minut či hodin později na jiné ze střech Baghúzu zavládnou úplně jiné emoce. Fotograf, který s námi ještě ráno nasedal do jednoho transportéru, byl vážně zraněn. Gabriele Micalizzi ráno seděl naproti mně, na hlavě přilbu, na sobě balistiku. Na téhle střeše měl z pekla štěstí. Jenže RPG, které po jeho skupině vystřelili islamisté, zabilo jednoho z kurdsko-arabských vojáků SDF stojícího jen kousek vedle. Válečné štěstí je vrtkavá věc, na frontě prostě žádné bezpečné místo není. A islamisté kladou tvrdý odpor.

Přesouváme se na další ze střech a hned jak na ni vyběhneme, zasype nás salva z kalašnikovů. Islamisty naproti je vidět pouhým okem. Na chvíli, než zmizí, což může být horší, než když je má člověk na očích. Baghúz je podkopaný podzemními tunely, jen kousek odtud totiž leží městečko Hadžín, které islamisté ještě před měsícem ovládali. Měli tak dostatek času vykopat tunely, tak jako třeba v Iráku v Bašice nebo Sindžáru.

Baghúz je poslední kousíček půdy, který si ještě IS brání. Jeho území se další den scvrkne na 700 metrů čtverečních. Proslýchá se, že z něj ale špičky IS už dávno utekly. Prý i s miliony dolarů ve zlatě. Nikdo to ale nedokáže spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Baghúz totiž leží na hranici s Irákem a poušť ovládá irácká armáda společně s šíitskými milicemi Hašd aš-šaabí. Neděláme si iluze o jejich neúplatnosti.

Komu se ale z Baghúzu nedaří dostat, jsou obyčejní civilisté. „Z Baghúzu již nyní uprchlo na 30 000 lidí, většinou žen a dětí. Obvykle jde o manželky islamistů a lidi nějak napojené na IS. Ale my jim samozřejmě musíme pomoci, musíme se o ně postarat, stále to jsou civilisté a stále to jsou děti,“ říká Zozan Alosh, která má na starosti humanitární záležitosti na územích ovládaných kurdsko-arabskou koalicí SDF.

Děti války

Svým lidem teroristé z Baghúzu dovolili odejít. Zájem světové veřejnosti upoutaly i Evropanky – Němka Lenora Limpkeová nebo Šamíma Begumová. Do Sýrie přijely před čtyřmi lety přes Turecko, které islamistům ochotně otevřelo brány do vysněného státu muslimů, tedy těch nejradikálnějších. Teď z něj prchají. Boje a bombardování musí být hrozné zejména pro děti. Tady, na sběrném místě v poušti za frontou, jich je jako máku. Jejich matky sedí odevzdaně na zemi, černé siluety jedna jako druhá, nejmenší děti na klínech.

Vojáci se bojí, aby mezi nimi nebyly sebevražedné atentátnice. Nebylo by to poprvé, i zfanatizovaná matka je schopná se odpálit. Otevírají zavazadla, sportovní tašky, kufry na kolečkách. V kulisách syrské pouště působí moderní zavazadla podivně.

Osobní prohlídku žen z Islámského státu dělají také ženy - vojačky kurdských milic YPJ. Ženy, které se považují za feministky a po táboře pobíhají s nezakrytými vlasy, s kalašnikovem a cigaretou. Vedle žen, které se bojí ukázat byť jen oko, působí jako z jiného světa.

Žena z Kazachstánu má v kufru spoustu kosmetiky - řasenky, rtěnky, laky na nehty. Nůžky vojačka zabavuje, stejně jako disk do počítače. Následuje hora spodního prádla, oblečení a na dně batohu má dokonce nádobí - hrnky na čaj. Vojačka kroutí nechápavě hlavou. Pak ženám přináší jídlo - balíčky „ready to eat“ od americké armády s nápisem „halal“.

Tady v poušti stráví dva dny, než je odvezou do tábora. Ženy jsou nejčastěji ze syrského Aleppa, Idlibu, z irácké pouště na hranicích, kde žijí konzervativní sunnitští Arabové.

Zahalené postavy se většinou s nikým cizím nebaví, ale mezi sebou se klidně dokážou i pohádat a dát si přes černé nikáby i facku. Od vojáků se dozvídáme, že kromě Iráčanek a Syřanek jsou tu i tři rusky mluvící ženy. Pochází z Kazachstánu. Odpovídají úsečně a i zpod černých hadrů je cítit nenávist. Ke všemu, co není dostatečně islámské. „Co chcete vědět? Víte lépe než my, co s náma bude,“ odvrací obličej jedna z Kazašek. Bavit se s nezahalenými cizinkami je harám, jsme pro ně něco nechutného.

Na pláni kus dál od skupiny žen a dětí sedí muži. „Já jsem dělal truhláře, já měl obchod s knihami, já jsem měl autodílnu,“ svorně opakují. Můžeme s nimi mluvit jen chvíli, pak už je vojáci izolují. Nepojedou do uprchlického tábora jako ženy a děti, zamíří do detencí a vězení k výslechu. Je vidět, že nejsou schopní boje – mají většinou nějaká zranění, u jednoho vidíme ošetřenou ránu na noze. Velmi pravděpodobně jsou to ti, kteří za IS bojovali, ale dostali propustku k opuštění Baghúzu.

V řadě vedle sebe už na pestrou směsici obyvatel Islámského státu čekají náklaďáky, na kterých je SDF transportují do tábora al-Hol. Ten je nejblíž, ačkoliv i to znamená cestu po vyjetých kolejích v poušti nejméně šest hodin dlouhou. Není to nijak pohodlné ani na lavici vojenského transportéru, natož na korbě, kde jsou ženy a děti namačkané na sobě jako dobytek. Děti pláčou, ženy odvrací hlavu nebo si rukama v černých rukavicích ještě zakrývají tvář, aby je snad kamera nezachytila. Absurdita.

Za několik dní v táboře al-Hol potkáváme právě ženy z Baghúzu. Wafa Husseinová je těhotná. Nechápeme, že v osmém měsíci mohla přežít tu cestu, natož měsíční intenzivní boje v Baghúzu. A předtím nepočítaně jiných bojů. Wafa je z Iráku a s Islámským státem se přesunovala tak, jak jej v Iráku a Sýrii postupně vytlačovali z jeho původního teritoria zahrnujícího rozlehlá území v těchto zemích.

Pod jeho vládou žilo v dobách rozkvětu podle některých odhadů až 10 milionů lidí. Baghúz byl poslední štací těch, kteří přežili nálety na Rakku. Rozhodli se neopustit IS, ačkoliv se už dávno Kurdům mohli vzdát. Ale nechtěli. „Islámský stát se k nám vždycky choval hezky, nebyli špatní. Kdyby se tolik nebojovalo a moje děti na tom nebyly tak špatně, zůstala bych s nimi,“ říká Wafa a nikáb si upravuje tak, aby jí ani do očí nebylo vidět.

Vytahuje svetr jednomu ze svých dětí. Jsou mu dva roky a ještě nechodí. Je slabé, podvyživené a zjevně trpí mnoha nemocemi. Narodilo se do války na straně poražených. Wafa sedí v téměř prázdném stanu, pod hábitem její břicho nikdo nepostřehne. Manžel byl zabit během bojů v Baghúzu. Je zima a nevlídno. Před stanem se shlukuje řada dalších dětí. Mezi nimi i jedenáctiletý Kásim. Kdykoliv na něj zamíříme kameru nebo foťák, bleskově uhne.

„Ženy by měly chodit zahalené, ne jako vy. My máme rádi zahalené ženy,“ mumlá Kásim. Tak ho to naučili islamisté a tak si to pamatuje. Stejně tak i to, že hudba je něco nemorálního, co je zakázané a nesmí se provozovat. Do školy Kásim nechodil a zřejmě to tak také zůstane. Ačkoliv je v táboře škola k dispozici, sympatizantky džihádu do ní svoje děti odmítají posílat. „Tady škola není,“ lže nám do očí Wafa. I když v jejím případě těžko říct, kam se vlastně zpod nikábu dívá. Tahle žena zůstane až do konce svého života skrytá pod černým závojem. Stejně jako desetitisíce těch, kterým se teď před očima hroutí poslední naděje na život v dokonalém chalífátu IS.

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová