• Většina zemí západního Balkánu má příslib vstupu do Evropské unie, ta má ale v posledních letech svých problémů dost a už téměř dekádu mezi sebe nového člena nepřijala.
• Srbsko, Černá Hora, Severní Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina a Kosovo tak dál čekají za branami unie, což vytváří mocenské vakuum, které rády vyplní Rusko a Čína.
• Ekonomické možnosti Moskvy jsou kvůli válce na Ukrajině omezené, stále jí ale zbývá rozvratný politický vliv. Zato Čína v posledních letech na Balkáně mohutně investuje a jednotlivé země chytá do dluhových pastí.

Analýza Balkán 6:15 12. září 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Ukrajina, Moldavsko, výhledově také Gruzie a samozřejmě také šest států západního Balkánu. Ti všichni jsou součástí naší svobodné demokratické Evropy. Jejich vstup do EU je v našem zájmu. Mohl bych to odůvodnit demograficky či ekonomicky nebo zcela v duchu Milana Kundery, kulturně, eticky a morálně. Všechny tyto důvody platí. Co však dnes hraje větší roli než dřív, je geopolitický rozměr tohoto rozhodnutí.“

Scholz v Praze podpořil přijetí Ukrajiny do unie. Navrhl nový systém evropské protivzdušné obrany

Číst článek

Těmito slovy německý kancléř Olaf Scholz ve svém projevu na půdě Univerzity Karlovy na konci srpna znovu potvrdil vůli evropských špiček přijmout do svých řad v horizontu příštích let a desetiletí i Srbsko, Černou Horu, Kosovo, Bosnu a Hercegovinu, Albánii a Severní Makedonii.

Problémem však je, že za vzletnými slovy a sliby v poslední době obyvatelé i politici ve zmíněných západobalkánských státech vidí jen málo reálných činů.

Ruská agrese na Ukrajině ale značnou část Evropy probudila a sjednotila a může popohnat dlouhá léta stagnující proces rozšiřování Evropské unie jihovýchodním směrem, a zabránit tak ruskému či čínskému rozpínání v regionu. První úspěchy už se dostavily.

Čekárna na EU

Je to devět let, kdy se EU naposledy rozšířila. V červenci 2013 se stalo členem Chorvatsko, v mezidobí unie přišla o Velkou Británii. Další rozšiřování je možné na východ nebo jihovýchod.

Status kandidátské země má nyní sedm zemí, nejnověji od letoška Ukrajina a Moldavsko. Podle balkanisty Františka Šístka z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy má ale v současnosti ke členství nejblíže Černá Hora, kde se například již dvacet let platí eurem.

„Černá Hora postoupila v integračním procesu nejvíce, jenže tam padla vláda, kabinet Dritana Abazoviće má pouze technický mandát. Nadále ale zůstává na proevropské cestě, a teď dokonce dostala nabídku zrychleného vstupu do EU. V rámci regionu jde se svými 600 tisíci obyvateli přeci jen o malou a ne tolik problematickou zemi,“ popisuje pro iROZHLAS.cz.

Srbsko má potíže kvůli nevyjasněné otázce Kosova. Německý kancléř Olaf Scholz před nedávnem obě země vyzval, aby se před vstupem do EU vzájemně uznaly. Unie podle veřejných deklarací počítá s možným přijetím Srbska a Černé Hory ve druhé polovině tohoto desetiletí.

„Jednání o možném vstupu Srbska do EU jsou dnes v podstatě pozastavena, neprobíhají, ale nikdo neříká, že za pár let může být vše jinak. Po válce v Jugoslávii si jen málokdo dokázal představit například členství Chorvatska. Do budoucna bych to nevylučoval, bude to běh na dlouhou trať, nejméně deset let,“ domnívá se odborník na moderní dějiny slovanských národů z filozofické fakulty Jan Rychlík.

V případě Severní Makedonie a Albánie trvalo unii dlouho překonat obstrukce jiných členských států, přestože obě země plnily požadované podmínky. Přijetí obou zemí nejprve zablokovala Francie v obavě z nedostatečných protikorupčních reforem a následně přišlo Bulharsko s jazykovými a kulturními požadavky vůči Severní Makedonii – vyžadovalo uznání bulharského původu makedonštiny.

Ta přitom už dříve kvůli řeckým požadavkům změnila svůj název z „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“ právě na „Severní Makedonie“, jelikož pouhý název „Makedonie“ Řecko uznat odmítlo. Vzhledem k tomu, že unie případné přijetí Albánie a Severní Makedonie svázala dohromady, brzdilo veto vůči jedné zemi i druhou z nich. Na to si už stěžoval albánský premiér Edi Rama. Svou zemi označil za „rukojmí“ bulharského veta vůči Severní Makedonii.

19. července letošního roku ale přišla pro obě země z Bruselu dlouho očekávaná zpráva. Evropská unie s nimi zahájila přístupová jednání. V případě Albánie po osmiletém čekání a v případě Severní Makedonie po dlouhých 17 letech od udělení kandidátského statusu.

Podle Rychlíka je nyní šance obou zemí na vstup relativně vysoká. „Albánie udělala za poslední čtvrtstoletí obrovský pokrok a Severní Makedonie splňuje všechny potřebné podmínky do značné míry už teď. Myslím, že po odblokování bulharského veta a oficiálním zahájení přístupových rozhovorů už proces může postupovat poměrně rychle.“

Konflikt na srbsko-kosovské hranici nemá řešení, soužití není možné, tvrdí balkanolog Jan Rychlík

Číst článek

Nejhůře jsou na tom Bosna a Hercegovina a Kosovo, unie je zatím vede jen jako do budoucna potenciální kandidáty. V případě Bosny vyzvalo v červenci unii pět středoevropských států – Česko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko a Slovinsko – k udělení kandidátského statusu.

Případnému progresu ale brání složitá vnitropolitická situace vycházející z mírového uspořádání po válce v 90. letech. Ta se v poslední době projevuje především hrozbami a vyhrocenou rétorikou lídra bosenských Srbů Milorada Dodika.

Ani Kosovo nemá cestu do EU snadnou, naopak možná ještě obtížnější. Hlavním problémem je, že kromě toho, že jej za suverénní stát neuznává sousední Srbsko a Rusko nebo Čína, tak stejný pohled má i pět členských států unie (Slovensko, Španělsko, Rumunsko, Řecko a Kypr), což je v tuto chvíli nepřekročitelná bariéra.

„Srbsko-kosovský konflikt nemá v nejbližších letech žádné rozumné řešení. Všichni rozumní lidé i všichni politici v Srbsku si uvědomují, že je pro ně Kosovo ztraceno, ale nikdo to nemůže říct nahlas,“ podotýká Rychlík.

Kosovský premiér Albin Kurti přesto oznámil, že Kosovo formálně požádá o členství v Evropské unii do konce letošního roku.

Balkán jako křižovatka zájmů

„Některé země už v této ‚čekárně‘ zůstávají trochu moc dlouho,“ přibližuje balkanista Šístek.

Skrze ‚trojské koně‘ Orbána a Vučiće proniká do EU a na Balkán Putinův vliv

Číst článek

„Poslední dobou řeší unie hlavně své vlastní problémy. Perspektiva vstupu do EU se proto pro mnohé balkánské státy stala chimérou. V mezidobí řada z nich sklouzává k různým autoritativním experimentům, které ovlivňují jejich proevropskou politiku,“ doplňuje.

Už i někteří unijní diplomaté varují před tím, aby se kvůli neshodám členských zemí balkánské země nedostávaly pod stále větší vliv Ruska, Číny a částečně i Turecka, které by toto mocenské vakuum rády vyplnily. Pokud totiž balkánské státy přestanou věřit ve své unijní členství v dohledné době, mohou svou pozornost k Rusku a Číně obrátit dobrovolně.

„Vyhlídky členství v EU se bohužel na západním Balkáně stávají zastřenějšími, vzdálenějšími, a proto také méně motivujícími. Vytvořili jsme v regionu volný prostor, který zaplňují jiní s jinými idejemi,“ uvedl v roce 2021 v narážce na Rusko a Čínu zmocněnec EU pro dialog Srbska s Kosovem Miroslav Lajčák.

EU zmíněným státům prozatím nabízí finanční pomoc či jiné úlevy typu postupného omezování roamingových poplatků za telefonické spojení s unijními státy. V loňském roce se ale objevily obavy unijních expertů, že může ruský a čínský vliv na Balkán pronikat například skrze dodávky covidových vakcín.

Srbsko díky nadstandardním vztahům s Ruskem a Čínou získalo vakcíny Sputnik V a Sinopharm a stalo se jednou z nejrychleji očkujících evropských zemí. Následně také po pár tisících rozeslalo očkovací látky i svým balkánským sousedům.

Ruští spojenci

Byť je v současnosti ruský vliv na Balkáně kvůli válce na Ukrajině omezený, jde historicky o region, kam Moskva ráda upíná své mocenské ambice a který je na ně náchylný.

„Rusku velice vyhovuje, aby se na Balkáně vytvářely krizové situace. Podporuje protizápadní strany v jednotlivých zemích, třeba lídra bosenských Srbů Milorada Dodika. To je jasný hráč Srbska a Ruska,“ říká Šístek.

Hlavními ruskými „trojskými koni“ v regionu jsou podle něj Maďarsko a Srbsko, a to především kvůli svým lídrům Viktoru Orbánovi a Aleksandaru Vučićovi. Ti budují podobné autoritářské režimy a pojí je jak osobní náklonnost, tak vstřícný vztah k Rusku.

Orbán zůstává ‚kremelským advokátem‘. Vymezuje se vůči unijním partnerům a doufá ve vlastní profit

Číst článek

Maďarsko ostatně zevnitř EU brzdí jednotný postup vůči Putinovu režimu a snaží se o urychlené přijetí Srbska do unie, a to bez ohledu na tamní stupeň rozvoje demokracie. Srbsko se k unijním sankcím uvaleným na Rusko nepřipojilo.

Orbán se za žádnou cenu nechce zbavit dlouhodobého spojenectví s Putinem – ruský Rosatom dál staví maďarskou jadernou elektrárnu Paks, Budapešť se nepřipojila k unijnímu omezení dodávek plynu z Ruska, odmítá přes Maďarsko nechat převážet zbraně na Ukrajinu a dlouhodobě kritizuje protiruské sankce. V minulém týdnu se dokonce objevila zpráva, že chtělo z unijního sankčního seznamu vyškrtnout tři ruské oligarchy.

O tom, jak je v Maďarsku rozbujelá ruská propaganda a jak Orbán nahrává Putinovým zájmům, si můžete přečíst ZDE.

Jeho srbský spojenec Vučić zdůrazňuje, že Srbsko musí mít dobré vztahy s Washingtonem a Bruselem, ale i Moskvou a Pekingem. „Jsme vojensky neutrální země, ale nacházíme se na cestě do Evropy. Vojenskou neutralitu si ale chceme zachovat,“ řekl srbský prezident Vučić v dubnu. Zároveň ale nezapomněl zmínit vstřícnost k Putinovi. „Srbsko se ke svému tradičnímu příteli neotočilo zády.“

Obavy Západu v poslední době vyvolávala i vojenská provázanost Ruska se Srbskem. Moskva totiž balkánské zemi v roce 2020 dodala vojenská letadla, tanky i protiletecké systémy. Za to Vučić Rusku poděkoval s tím, že je díky nim jeho země „desetkrát silnější“, než byla v době bombardování ze strany NATO v roce 1999.

Silný vliv si Rusko udržuje i v Černé Hoře, kde je dlouhodobě jedním z největších investorů. Mnoho Rusů vlastní na jaderském pobřeží nemovitosti či jachty. V souvislosti s válkou na Ukrajině ale Černou Horu v posledních měsících postihl odliv této klientely a jejich peněz. Cestovní ruch se na ekonomice Černé Hory obvykle podílí asi 20 procenty.

Putinova ,pyramida moci‘ se musí zhroutit, myslí si šéf estonské diplomacie. ,Nemůžeme zůstat zticha‘

Číst článek

Ani v Albánii letos příliš ruských turistů nebude. Podle balkanisty Šístka v Albánii i Kosovu nemá ruský vliv potenciál příliš uspět. „Jsou to země prozápadní, které nemají s Ruskem nic společného. Nejsou slovanské, nemají důvod pro historické resentimenty jako Srbové.“

Čínský vliv skrze megastavby

Situace, kdy je Rusko vytíženo válkou na Ukrajině, může vyhovovat Číně. I ta má dlouhodobě na balkánský poloostrov zálusk.

„Je totiž ekonomicky velice mocná a může místním elitám slíbit technologické novinky, nové silnice, přístavy a další stavby, které si ekonomicky slabší země neumí postavit. Zároveň se ale kvůli tomu velmi snadno zadluží a ten dluh je pak může stáhnout do propasti,“ vysvětluje balkanista Šístek.

V Černé Hoře tak Čína staví tamní vůbec první dálnici. Letos v červenci byla dokončena a otevřena první 41 kilometrů dlouhá část, přičemž v plné délce má vést z přístavního města Bar na jihu Černé Hory, přes hlavní město Podgorica až do Bělehradu a nese jméno princezny Ksenije – první řidičky v černohorské historii.

„Dálnice je počátkem stálého propojení Černé Hory se světem,“ řekl při otevření premiér Dritan Abazović. Vicepremiér Ervin Ibrahimović vzápětí Čínu označil za „našeho velkého přítele“.

Stavbu infrastrukturního projektu tohoto rozsahu komplikuje silně hornatá černohorská krajina. Jako daleko horší problém se ale může ukázat černohorské zadlužení. Balkánská země si na stavbu půjčila 800 milionů eur od čínské Exim Bank a platí je čínské stavební firmě. I proto, že se Černé Hoře nepovedlo získat na projekt financování ze zdrojů Evropské unie.

Před touto praktikou varuje analýza BIRN (Balkan Investigative Reporting Network), která uvádí, že se země mohou dostat do dluhových pastí a tím se stát jakýmsi čínským vazalem. Už teď se kvůli části dálnice Černohorci zadlužili na generace dopředu.

„Čínské investice jsou pro tyto chudší státy, ze kterých odchází mladí lidé – a mají proto demografický problém – velmi lákavé a atraktivní. Pokud má být zajištěna evropská budoucnost Balkánu, měl by se čínský vliv hlídat a pokud možno omezovat,“ dodává balkanista.

Ještě viditelnějším symbolem prorůstání čínského vlivu na Balkán v posledních letech je Pelješacký most. Jde sice o stavbu v unijním Chorvatsku, to je ale jako nejmladší člen EU potenciálně slabým bodem unie.

Most je důležitou součástí dálniční objížďky Bosny a Hercegoviny a jedinou pozemní cestou, jak přejet ze severu na jih Chorvatska bez nutnosti překračovat hranice.

Byť se při zběžném pohledu na mapu může zdát, že dalmátské pobřeží patří celé Chorvatsku, není tomu tak. Bosenská riviéra – pokud tak lze 21 kilometrů dlouhé pobřeží nazvat – kolem města Neum protíná pevninské Chorvatsko na dvě části. Úzký koridor je historickým reziduem, kdy pás území Osmanské říše dělil državy Benátské a Dubrovnické republiky.

Pelješacký most tak od letošního léta na jedné straně usnadňuje řidičům cestu a spojuje dosud rozdělené chorvatské území, na druhé straně ale zároveň symbolicky i fakticky odděluje Bosnu a Hercegovinu od zbytku Evropské unie.

Cenovka mostu je 420 milionů eur, přičemž 85 % zaplatily peníze z evropských fondů a 15 % chorvatská státní kasa. Byť se jedná o dosud největší unijní investici na Balkáně, zároveň jde drtivá většina evropských prostředků na účty čínské stavební firmě. Kromě toho, že EU most zafinancovala, ji tak čeká v příštích letech souboj s Čínou o interpretaci toho, komu mají být Chorvati i všichni ostatní, kdo most využívají, vděční.

Čínská snaha vylepšit si tím v regionu obraz se promítla na slavnostním otevření mostu na konci července. Chorvatský premiér Číně přímo poděkoval, obě země podle něj most „fascinujícím způsobem“ propojil. Kromě dalších chorvatských politiků na ceremonii promluvil prostřednictvím telemostu i čínský premiér Li Kche-čchiang.

Ovšem tím zřejmě hlavním předpolím Číny na Balkáně je jako v případě Ruska Srbsko. Před rostoucím čínským vlivem, netransparentností a ohrožováním životního prostředí v souvislosti s čínskými projekty v Srbsku varovala už v lednu 2021 skupina europoslanců. Podle analýzy BIRN je v Srbsku přes šest desítek rozběhnutých čínských projektů v hodnotě téměř 20 miliard eur.

Jedním z nich je první evropská továrna čínského výrobce pneumatik Linglong, kde pracují nájemní dělníci z Vietnamu, na rozdíl od jiných západních zemí také Srbsko nijak neomezilo spolupráci s technologickou firmou Huawei.

Dalším Čínou podporovaným projektem je plánová vysokorychlostní trať z Budapešti do Bělehradu a dále na jih až k řeckému přístavu Pireus, který ovládají čínské firmy. Obě země si na výstavbu svých úseků železnice půjčily čínské peníze.

Více o nadstandardní spolupráci Srbska s Maďarskem skrze jejich vůdce si můžete přečíst v nedávné analýze serveru iROZHLAS.cz.

Analýza BIRN dále uvádí, že o čínské investory stojí dlouhodobě i Severní Makedonie, tamním úřadům se ale příliš nedaří je nalákat. I přesto ale zůstává dvoumilionová země v jižní části balkánského poloostrova v zorném úhlu Číny, a to především kvůli její vyhlídce na budoucí vstup do EU.

Na rozdíl od sousedních zemí je v Albánii v posledních šesti letech vidět úbytek čínských investic. Podle zdrojů BIRN se čínští investoři kolem roku 2016 začali ze země stahovat. Navzdory své komunistické minulosti směřuje Albánie v posledních třech dekádách jasně na Západ a za své největší spojence její politická reprezentace považuje USA a EU. I proto se v zemi zřejmě čínští investoři necítili vítaní.

Jakub Grim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít