Do protestů v Barmě, které minulý týden vyvolal pokus o vojenský puč, se zapojují i malá města a nejrůznější skupiny obyvatel. Převrat tak stále není dokončen. „Zvedl se celý národ a jedinou cestou, jak si Min Aun Hlain může udržet moc, je obrovské krveprolití. Nadějí zůstává jen to, že na něco takového část armády nepřistoupí,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Igor Blaževič, který v zemi několik let žil. Ovlivnit situaci podle něj může i Západ.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Neipyijto 6:58 12. února 2021 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V Barmě neboli Myanmaru začíná po vojenském puči přituhovat. Ještě minulý týden obyvatelé protestovali proti převratu pasivní rezistencí a občanskou neposlušností, kdy například lékaři vyhlásili stávku a v ulicích se ozývalo bouchání hrnců a klaksony aut. To se ale koncem minulého týdne změnilo – desetitisíce lidí vyšly do ulic a armáda se snaží protesty silou potlačit. Budou demonstrace dál sílit?
Podle toho, jak situace nyní vypadá, budou demonstrace určitě dál sílit. V zemi se momentálně odehrává několik strašně důležitých procesů. Jedním z nich jsou právě demonstrace, do kterých se zapojují lidé po celé zemi. Neprobíhají jen v největším městě Rangúnu nebo ve druhém největším městě Mandalaj, kde se protesty proti juntě tradičně konají – začínají se šířit také do malých měst, a proběhly dokonce i v některých vesnicích.

Druhým důležitým aspektem je, že se kromě většinového buddhistického obyvatelstva začínají do protestů zapojovat i lidé z takzvaných etnických oblastí Barmy. V zemi existuje hluboká propast mezi většinovými Barmánci a ostatními etnickými skupinami, které se ale demonstrací začínají také účastnit. Jsou to hlavně mladí lidé, stále víc se ale ozývají i hlasy jejich seniorních lídrů.

Třetím důležitým procesem je, že se do demonstrací a nejrůznějších stávek zapojují i nejrůznější profesní skupiny. V Barmě totiž tradičně protestují především studenti a členové strany NLD (Národní ligy pro demokracii premiérky Aun Schan Su Ťij – pozn. red.), a tím, že se do protestů nyní zapojují také učitelé, státní úředníci, lidé z nejrůznějších ministerstev, hasiči nebo doktoři, se pokus o puč destabilizuje výrazně víc, než mohli generálové očekávat.

Myslíte, že s tím generálové dopředu nepočítali?
Řekl bych, že se určitě přepočítali. Armáda v Barmě má dost velkou sílu k tomu krvavě zasáhnout a protesty potlačit. Vždycky ji měli a mohou to udělat i teď, ale ta cena za potlačení se za těchto okolností výrazně zvýšila. Rozstřílet skupinu mladých studentů a pozatýkat několik tisíc lidí s cílem vystrašit celé obyvatelstvo je něco úplně jiného, než když se proti vám zvedne celá společnost.

Barma se například od Běloruska liší tím, že moc drží v rukou celá armáda, a ne jenom jeden člověk. Armáda je instituce 350 tisíc poměrně disciplinovaných a vytrénovaných vojáků, občanská neposlušnost tedy nemůže vojenský režim položit – armádu může zastavit jen armáda.

Rozdíl mezi Barmou a zmíněným Alexandrem Lukašenkem je ale v tom, že rozhodování nezáleží jen na jedné osobě. Jsou tam skupinky generálů a několik různých mocenských zájmů, může se tedy stát, že část generálů pochopí, že se přepočítali a odpor nejsou schopni potlačit. To je určitá naděje.

Barmská policie už proti demonstrantům nicméně použila gumové projektily, vodní děla nebo slzný plyn. Myslíte, že se tady zásah proti protestujícím zastaví a že protesty nebudou krvavě potlačeny, přestože by to armáda mohla udělat?
Policie v Barmě není armáda. Je sice podřízená armádě, ale dokud jsou v ulicích policisté, kteří se snaží protesty usměrnit, není to kriticky nebezpečné. Skutečně nebezpečné by bylo až vyslání vojenských jednotek, zvlášť pokud by šlo o jednotky, které mají zkušenosti z občanského konfliktu a prošly válečnou frontou. To jsou lidé, kteří nemají problém střílet do živého masa.

Střelba gumovými projektily je tedy rozhodně nešťastná a špatná, ale ještě to není kritický okamžik. Skutečné problémy nastanou, pokud se armáda rozhodne na demonstranty poslat aktivní vojenské jednotky s ostrou municí. Barmská armáda má dostatek brutality to udělat a dříve to také dělala.

Dobrý tah barmských aktivistů

Co vůbec vedlo obyvatele ke změně postupu od tichého odporu k demonstracím v ulicích? Co se koncem minulého týdne zlomilo?
Od prvního dne jsem v intenzivním kontaktu s bývalými studenty, kteří patří do nejrůznějších aktivistických skupin, a ze zpráv z místa vím, že na počátku šlo hlavně o sebeorganizování. Společnost dobře ví, že je armáda schopná střílet, nechtěli proto hned slepě vyletět do ulic. V prvních dnech by něco takového udělali jen členové aktivistických skupin, mezi kterými od počátku probíhala velká diskuse. Snažili se vzájemně zdržet a přesvědčit, aby do ulic ještě nechodili. Nejdříve si totiž chtěli otestovat, jaká je nálada ve společnosti. To byl dobrý taktický tah, díky kterému dokázali postupně mobilizovat obyvatelstvo.

Barma na cestě k vojenské diktatuře. ‚Otevřený odpor lidu přijde, Západ situaci podcenil,‘ říká expert

Číst článek

V noci se tak ozýval v ulicích ruch, což znamenalo jen minimální riziko – nemůžete střílet do lidí jen proto, že doma bouchají do hrnců. Mezitím si tak aktivisté otestovali, jak hluboký je vztek ve společnosti. Paralelně s tím probíhaly polostávky profesních skupin a další akty občanské neposlušnosti, díky tomu pak byl vyslán signál, že velká část společnosti je ochotná pokus o vojenský puč otevřeně odmítnout.

Desetitisícové protesty ukazují, že se lidé nechtějí snadno vzdát. Řekl byste, že po letech demokratizačního procesu už barmská společnost není na vojenskou diktaturu připravená?
Společnost je absolutně neochotná přistoupit na pokračování vojenské nadvlády. A lidé to odmítají udělat ne proto, že posledních deset let strávili v jakési polosvobodě, ale kvůli zkušenostem z 50 let trvající diktatury. Vědí, co to je vojenská diktatura a jak destruktivní to je pro společnost.

Armáda má možnost protesty velice krvavě potlačit a udržet se u moci, ale ta cena bude strašlivá pro celou zemi i samotnou armádu. Už to nejsou jen vojenští důstojníci. Stali se z nich kapitalisti, kteří čile podnikají. V tom je určitá naděje, protože už nemyslí jen jako vojáci, ale také jako byznysmeni, a vědí, že střílet do lidí znamená opětovné sankce a velký problém pro jejich byznys.

Říkáte, že obyvatelé země žijí v „polosvobodě“. Jak tato polosvoboda vlastně vypadá?
V Barmě není demokracie, ale něco, co samotní generálové pojmenovali „disciplinovanou demokracií“. Umožnili postupný přechod z vojenské diktatury k demokracii, zároveň s tím si ale vynutili novou ústavu, která vytvořila nový politický systém a podle něj stojí armáda mimo tento systém (ústava se zformulovala v roce 2008 – pozn. red.).

Protesty v Barmě navzdory zákazu shromažďování pokračují. Policie v Mandalaji zadržela 27 lidí

Číst článek

Zvolená vláda ani parlament žádným způsobem nekontrolují armádu, finanční zdroje ani rozhodovací procesy v armádě nebo to, kdo je jejím velitelem. Armáda zároveň rozhoduje o obsazení 25 procent parlamentu – jsou to vojáci přímo jmenovaní vrchním velitelem, který je může kdykoliv vyměnit, pokud nehlasují, jak on chce. Jmenuje i viceprezidenta země, a navíc má pod kontrolou tři klíčová ministerstva: vnitra, obrany a pohraničních oblastí. Prostřednictvím ústavy si armáda zajistila takzvané pojistky, díky kterým ovlivňuje to, co se v politickém prostoru děje. Armáda zároveň stojí absolutně mimo zákon, to znamená, že je nepotrestatelná za své činy.

Tak vypadá polodemokracie v Barmě, kterou Aun Schan Su Ťij přijala, protože věděla, jak je armáda silná a nebezpečná. Byli ochotní přistoupit na nepříjemný kompromis, který znamenal určitou výhru pro obě strany. Teď ale vrchní velitel smetl všechno ze stolu a přivedl zemi k potenciální katastrofě.

V souvislosti s tím by mě zajímala i otázka, která se stává často diskutovaným tématem i v Česku: jak svou zemi označují samotní Barmánci? Název Myanmar v roce 1989 přijala vládnoucí vojenská junta, aby se mimo jiné vymezila od koloniálního britského dědictví, termín Barma se ale používá dodnes.
Já jsem dlouho používal jen termín Barma, protože označení Myanmar bylo něčím, co si armáda vynutila. Na druhou stranu je pravda, že Barma je britský koloniální název. Dnes se v Barmě používají souběžně oba termíny – někdy je to Barma, někdy Myanmar. Většina obyvatel možná spíš použije označení Myanmar, protože už si přechodem na disciplinovanou demokracii zvykli. Pojmenování totiž ztratilo svůj symbolický význam, který mělo dřív: Myanmar rovná se vojenská diktatura, zatímco Barma je Aun Schan Su Ťij a svoboda. Postupem času se tento rozdíl trochu rozmělnil a lidi používají oba termíny.

Přebujelé ego generála

Posuňme se k tomu, proč vojenský puč nastal právě teď? Armáda samozřejmě argumentuje zfalšovanými volbami, jaké jsou ale skutečné důvody a motivace převratu?
Načasování souvisí s tím, že vrchní velitel armády Min Aun Hlain nechtěl dovolit, aby se uskutečnila ustavující schůze nově zvoleného parlamentu. Pokud by 1. února proběhla, zvolila by se nová vláda a prezident, což generál nechtěl. Tvrzení o zfalšovaných volbách je podle mě jako argument od Donalda Trumpa, kdy donekonečna opakujete falešné informace o tom, že je něco falešné. Je to čirá lež. Volby byly kredibilní, což tvrdí i mezinárodní pozorovatelé.

Svědectví z Barmy: Lidé skupují potraviny a léky, novináři se bojí, armáda zdivočela

Číst článek

V tom, jaké byly skutečné motivace vojenského puče, hraje roli hned několik faktorů. Když armáda vytvořila novou ústavu a s tím i disciplinovanou demokracii, doufali v následující proces: generálové odslouží svých 30 let v armádě, pak obsadí vrcholné pozice v zemi, budou dál ovládat ekonomiku a společně se svými rodinami také bohatnout.

Stalo se ale to, že jimi zřízená vojenská politická strana v minulých volbách drtivě prohrála (ve volbách v roce 2015 Národní liga pro demokracii jasně zvítězila a Su Ťij se stala neoficiální hlavou státu – pozn. red.). To by ještě nějak přetrpěli, ale ve volbách loni v listopadu prohráli ještě víc. Najednou u nich začala převládat nervozita, že jejich plán zcela nefunguje.

To jsou hlubší důvody převratu, zároveň v tom hraje roli ale také faktor přebujelého ega. Generál Min Aun Hlain se cítil osobně dotčen, že s ním není dostatečně konzultováno, jak má vypadat nová vláda a kdo má být vybrán na funkci prezidenta. Kvůli tomu se v podstatě urazil, za pučem tedy částečně stojí také uražené ego generála, který je malý výškou, ale velký svými ambicemi.

Na osobní motivy generála Mina Aun Hlaina, který měl letos odejít do důchodu, se upozorňuje často. Podle pozorovatelů přitom mohl mít ambici stát se po vzoru vojenského převratu v Thajsku prezidentem. Jakou má Hlain, který stojí v čele armády od roku 2011, mezi obyvateli podporu?
Momentálně se pohybuje v záporných hodnotách. Armáda jako celek nemá v zemi velkou popularitu, proto také Aun Schan Su Ťij ve volbách tak drtivě vítězí. Ale tím, co udělal teď, navždy ztratil jakoukoliv potenciální podporu obyvatel. Měl ambice stát se prezidentem, v zákulisí mu to ale nebylo slibováno, proto se pokusil o vojenský převrat. Myslím, že je na místě stále mluvit o pokusu o vojenský puč, protože to ještě není dokončená věc. Min Aun Hlain potřebuje v zemi nastolit klid a normalizaci, to se mu ale absolutně nedaří.

Národ se kolem Su Ťij semkne

Armáda v čele s Aun Hlainem stála společně s milicemi za brutálními etnickými čistkami Rohingů, které svět sledoval v roce 2017. Problematiku spojenou s rohingskou menšinou sice armáda měla pod kontrolou i během demokratizačních let, po puči ale své postavení může ještě posílit. Máte obavy z toho, co bude nástup armády k moci pro Rohingy znamenat?
Situace se pro ně nezlepší, ani nezhorší. Je třeba říct, že rohingskou menšinu dlouhodobě nenávidí drtivá většina obyvatel. Barmská společnost je statečná a neskutečně inspirativní, zároveň ale nemocná – stejně jako všechny společnosti, které zažily desetiletí vojenské diktatury a občanské války. Je rasistická, nacionalistická a armáda v jistý okamžik pochopila, že může rohingskou otázku využít jako nástroj k povzbuzení nenávistí a strachu lidí. Teď ale stojíme před jinou otázkou: jestli armáda spáchá zločin i na dalších skupinách a většinovém obyvatelstvu Barmy.

‚Propusťte naše lídry.‘ Stovky lidí opět vyšly do ulic Rangúnu protestovat proti převratu

Číst článek

Právě kvůli rohingské krizi se premiérka Su Ťij, která se za Rohingy nepostavila, stala terčem mezinárodní kritiky a byla zbavena i několika mezinárodních poct, například o ocenění Velvyslankyně svědomí udělenou organizací na ochranu lidských práv Amnesty International. Do jaké míry je podle vás tato kritika oprávněná?
Podle mě je oprávněná, i když onu obrovskou etnickou čistku Rohingů zorganizovala a provedla armáda. To ona za to nese odpovědnost, ne Aun Schan Su Ťij. Ani tomu nemohla nijak zabránit, jinak by ji zbavili moci, stejně jako to udělali dnes. Pokud by ji ale smetli kvůli tomu, že se postavila za Rohingy, velká část společnosti by armádě tleskala a ji by nijak nebránila. Toho si byla vědomá. Hlavním důvodem, proč se tedy za Rohingy nepostavila, byl čirý pragmatismus.

Na druhou stranu bych ale řekl, že nikdo nemá schvalovat etnické čistky nebo genocidu, a to ani kvůli politickému kalkulu. Pokud to udělá, má být terčem mezinárodní kritiky. Aun Schan Su Ťij není svatoušek, je nacionalistka podobně jako velká část barmské společnosti, která nemá pro muslimské obyvatelstvo v Barmě pochopení.

Nemyslíte si tedy, že se za této komplikované situace Aun Schan Su Ťij vlastně snažila zachránit demokratizační proces v zemi?
Zcela určitě. Jak říkám, byl tam onen politický kalkul. Problém s Rohingy a muslimy v Barmě byl aktivován a vytvořen jako past pro demokratické síly a Aun Schan Su Ťij. Barmská armáda věděla, jak moc je společnost antimuslimská, oni do této pasti ale nevstoupili.

Uvedu jeden příklad. Bavil jsem se s buddhistickými mnichy v jedné vesnici, kterou jsem navštívil. Na konci rozhovoru se mě ptali, z jaké země vlastně jsem, a když jsem řekl, že z České republiky, odpověděli: „Jak šťastná zem.“ Když jsem se ptal proč, řekli: „No protože tam nemáte muslimy.“ A teď si představte, že Barma je plná mnichů, kteří jsou nejvíce uctívanou částí společnosti. Ve vesnicích nejsou nemocnice ani školy, ale vždy tam je buddhistický klášter, kde sedí mniši, kteří vás přesvědčují, že šťastná zem je ta, co nemá muslimy. Ve společnosti je to hluboce zakořeněné a armáda to probudila, aby dostala Aun Schan Su Ťij do pasti. Byla proto velmi opatrná v tom, co dělá.

Jaký osud tedy nyní čeká pětasedmdesátiletou Su Ťij, která je od převratu opět v domácím vězení?
Jestli se puč podaří, stráví v domácím vězení zbytek života. Pokud se ale nepovede, vrátí se k moci jako obdivovaná vůdkyně svého národa. Svým způsobem je nyní znovu nezničitelná a největším národním symbolem, který se dokáže obětovat pro svobodu společnosti. Ať už tedy zůstane v domácím vězení, nebo bude propuštěna, její budoucností je být symbolem, kolem kterého se národ semkne.

Tlak Západu má význam

Mají do situace šanci promluvit západní země nebo Japonsko, které se proti převratu ostře vymezily, zatímco například Čína zůstala v reakcích zdrženlivější a vyzvala především k zachování stability?
Demokratická část světa, jako jsou Spojené státy, Evropa, Japonsko, Korea, Austrálie nebo Nový Zéland, má možnost do situace promluvit, musí ale jednat rychle. Nejenom vydávat deklarace, které nic neznamenají, ale vést soustředěný diplomatický tlak. Je to složité, protože Čína a Rusko sedí v Radě bezpečnosti OSN, ale i tento tlak je velmi důležitý.

Stejně tak je důležité vést diplomatický dialog s umírněnějšími složkami armády a tlačit na ně, aby puč zastavily. Třetí krok, který by se měl udělat už zítra, je přistoupit k cíleným sankcím namířeným proti vojenským obchodním konglomerátům. Jak jsem říkal, barmští generálové už nejsou jen generálové, ale kapitalisti, a pokud budou jejich ekonomické zájmy rychle zasaženy, lidi v samotné armádě si spočítají, že jim nestojí za to stát za ambiciózním Min Aun Hlainem (uvalení sankcí na organizátory převratu a na subjekty, které na ně mají vazby, už ve středu oznámil americký prezident Joe Biden – pozn. red.).

Myslíte, že sankce skutečně mohou být účinné, že je generálové nedokážou obejít?
Samozřejmě, každé sankce se dají obejít. Jejich primárním cílem je být komunikačním nástrojem, který řekne barmským generálům: „Jestli budete pokračovat v puči a potlačíte masové protesty, jste zpátky pod sankcemi.“ Barmští generálové se v minulosti rozhodli umožnit přesun k demokracii právě proto, že nechtěli být v sevření čínského vlivu. A dokud byli pod sankcemi, země neměla jinou perspektivu než se stát provincií Číny, a to generálové nechtějí.

To, co ve skutečnosti chtějí, je sedět uprostřed soupeření Japonska, Koreje, Číny, Evropy, Ameriky nebo Indie a hledat toho nejlepšího investora. Pokud bude jediným investorem Čína, stanou se podřízeným, malým hráčem velké čínské hry.

První zemí, která se rozhodla barmskou juntu izolovat, se stal Nový Zéland. Ten v úterý oznámil, že přerušuje s Barmou veškeré vojenské a politické kontakty na vysoké úrovni. Může být takovýto mezinárodní tlak účinný, nebo to jednání armády nijak neovlivní?
Každý takový krok se v tuto chvíli může stát okamžikem zvratu. Znovu opakuji, že puč ještě není ukončen a není to uzavřená mise. Stále jsme ve fázi pokusu o puč a každý takový krok vysílá signál generálům v Barmě, že se jim puč nevyplatí, a vytváří příležitost k tomu situaci zvrátit.

Bělorusko půl roku od voleb: patová situace pokračuje, toxický Lukašenko zůstává. Může přijít změna?

Číst článek

Puč podle vás ještě není ukončen, jaký tedy očekáváte další vývoj v zemi? Čekají barmské obyvatele další dlouhé roky vojenské diktatury?
Předpovědět další vývoj je nemožné, můžeme ale nastínit některé možné scénáře. Jeden z nich je, že pučista Min Aun Hlain nebude schopný uklidnit situaci, protesty budou sílit, a nakonec nařídí armádě střílet do lidí, zatýkat je, a to vyvolá novou vlnu uprchlíků. Pokud s takovouto tvrdou represí vydrží, zhruba za tři měsíce v zemi nastane mrtvý klid, generálové budou čelit sankcím a Min Aun Hlain pak může vládnout dlouho zemi, která se opět stane mezinárodním vyvrhelem. To je naprosto tragický scénář, který je ale možný.

Druhý scénář je takový, že masový odpor lidí a rychlé mezinárodní akce probudí jisté proudy v armádě, které odstaví Mina Aun Hlaina a dostanou zemi ven z hrozící katastrofy. Scénář, ve který doufal sám Min Aun Hlain, už ale možný není.

Doufal, že zavře Aun Schan Su Ťij, znemožní ustavující schůzi parlamentu, za dva tři týdny se protesty uklidní a on bude příští rok u moci jako generál. Následně by si to o rok či dva prodloužil, mezitím by napsal další změny ústavy a pak by sám sobě předal moc jakožto civilnímu prezidentovi. Stejně tak to udělal thajský pučistický generál, Minu Aun Hlainovi ale tento scénář znemožnily obrovské protesty národa. Zvedl se skutečně celý národ a jedinou cestou, jak si Min Aun Hlain může udržet moc, je strašlivý zločin a obrovské krveprolití. Nadějí zůstává jen to, že na něco takového část armády a generálů nepřistoupí.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít