Z kolchozníka jediným evropským diktátorem. Lukašenko drží v Bělorusku moc už 25 let

Nikdo v Evropě se po roce 1989 neudržel u moci tak dlouho jako on. Bývalý ředitel sovchozu, tedy kolektivizovaného sovětského zemědělského družstva, stojí už 25 let v čele Běloruska. V zemi si vybudoval vlastní autoritářský systém. O Alexandru Lukašenkovi se ale v posledních letech mluví jako o diktátorovi méně často než dřív. Může za to jeho lavírování mezi Evropou a Putinovým Ruskem. Proti médiím i opozici se ale diktátor zasáhnout nezdráhá.

Minsk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Alexander Lukašenko na snímku z roku 1994 a 2019 | Foto: Alexei Nikolsky/Kremlin | Zdroj: Reuters

Alexandr Lukašenko se se svými 25 lety u moci pomalu dostává do společnosti diktátorů, jako byl Franco, Salazar nebo Tito, respektive na ně stahuje náskok. Sám běloruský prezident o své zemi mluví jako o „poslední diktatuře v Evropě“. Podle jeho mluvčí je běloruský model autoritářství určitou značkou a osvědčenou formou spravování vlády.

‚Korupčníky do Himálaje!‘

Prezidentem se stal Lukašenko přesně 10. července 1994, když vyhrál druhé kolo přímých voleb. Volilo ho tehdy 80 procent lidí. Mladý, ambiciózní aparátčík z provinčního města Škloŭ na východě země se stal populární v zemi, která se vzpamatovávala z rozpadu Sovětského svazu.

Alexandr Lukašenko už jako prezident při projevu v parlamentu v říjnu 1996 | Zdroj: Reuters

Bělorusům unaveným z korupce a chudoby stačilo v polovině 90. let Lukašenkovo jednoduché poselství: aby bylo tak, jak bylo dřív. Zabraly výkřiky, že všichni kradou, že se zloději mají poslat do Himálaje a také nostalgické vzpomínání na ztroskotanou sovětskou komunistickou diktaturu.

Tu hned během prvních let vrátil aspoň symbolicky: běloruská vlajka a státní znak opět začaly připomínat symboly Běloruské sovětské socialistické republiky. V referendu, které si Lukašenko vynutil i přes odpor poslanců, na něž poslal do parlamentu vojáky, lidé potvrdili také bližší spolupráci s Ruskem, používání ruštiny a pravomoc rozpustit parlament.

Vrátily se i jiné symboly, motivy, způsob vládnutí a rétorika režimu. Lukašenko vytvořil vlastní typ autoritářského režimu, jehož prvky se později objevily i v dalších východoevropských zemích, například v Putinově Rusku.

Umisťování nového státního znaku Běloruska na budově tajné služby v roce 1996 | Zdroj: Reuters

Velký bratr na východě

Právě s Ruskem spojil Lukašenko své desetimilionové Bělorusko i v rámci Svazu Ruska a Běloruska založeného za vlády ruského prezidenta Borise Jelcina v dubnu 1997 s cílem „upevnit bratrské a přátelské vztahy“. V roce 1995 dokonce mluvil o možném sjednocení v rámci jednoho státu. Sám sebe totiž nejspíš považoval za možného budoucího vůdce takového útvaru - mezi Rusy byl populární, a dokonce objel dvě třetiny ruských regionů.

Po nástupu Vladimira Putina do Kremlu integrace Ruska a Běloruska výrazně zpomalila. Vztahy Lukašenka s Putinem provází pravidelné „války o plyn“, tedy tvrdá vyjednávání o cenách plynu, tranzitních poplatcích a placení běloruských dluhů Rusku. V červnu 2010 dokonce Rusko dodávky omezilo. Na dodávkách ruského plynu a ropy je přitom Bělorusko hospodářsky přímo závislé.

Od Ruska si země také půjčila miliardy dolarů na stavbu první běloruské jaderné elektrárny v Ostrovci, kterou staví ruská státní společnosti Rosatom. Proti jejímu spuštění se kvůli pochybnostem o bezpečnosti staví Litva i celá Evropská unie.

Elektrárna má pokrýt zhruba čtvrtinu běloruské spotřeby a Minsku umožní snížit import ruského zemního plynu. Země ale bude na Rusku dál závislá kvůli dovozu ruského jaderného paliva, ke kterému se zavázala.

Sjednocení? Nebude

O zmíněném rusko-běloruském svazu se začalo opět více mluvit na konci loňského roku. Další díl přetahované o ceny ropy byl vypjatější než obvykle, došlo dokonce na ostrá slova, pozdější omluvu i prapodivná gesta: dar pro Putina spočívající v sádle a pytlech plných brambor z diktátorovy zahrádky. Jednou z podmínek ruské vlády měla být právě hlubší integrace obou zemí v rámci existujícího svazu.

Lukašenko bude pošesté kandidovat na prezidenta. Rusku slíbil další bezplatné užívání dvou základen

Číst článek

Po více než půl roce Lukašenko říká, že Bělorusko se s Ruskem nespojí. „Společně s ruským prezidentem jsme zodpověděli nejzávažnější otázku, kterou nám předhazují z každé strany: jestli se Bělorusko začlení do Ruska. Odpověděli jsme, že dnes není žádná potřeba něco takového dělat. Není nutné o tom ani mluvit,“ cituje Lukašenkovo nedávné vyjádření televize Belsat.

Aby se mohl Lukašenko stát prezidentem opakovaně (potřetí a pak znovu), nechal v referendu v roce 2004 potvrdit vyškrtnutí omezení funkčního období. Letos na jaře oznámil, že se chce ve volbách příští rok stát prezidentem pošesté v řadě. „Všechno bude podle zákona. S přihlédnutím k mému nynějšímu stavu a vzhledem k situaci země a vztahu (lidí) k mé osobě, nemohou na místo prezidenta nekandidovat,“ řekl letos novinářům.

Mezi Evropou a Ruskem

V poslední době se o Lukašenkovi jako o diktátorovi mluví méně - Evropa se před pár lety pokusila s Běloruskem o dialog a vsadila na společenské změny. Sám Lukašenko se už více než dvacet let pilně snaží manévrovat a Moskvě dokázat, že není pro Minsk jediným partnerem. Ostatně sami Bělorusové mají podle letošní unijní zprávy k EU převážně neutrální (53 %) a pozitivní vztah (36 %). Negativně EU hodnotí jen desetina Bělorusů.

Bělorusko vyváží do unie statisíce tun uhlí, nemá přitom doly. Stopa vede na Donbas

Číst článek

Podle Deutsche Welle aktuálně v parlamentu zasedají dva opoziční poslanci a v zemi v současnosti nejsou političtí vězni, občanská společnost a kultura mají více prostoru, ale v případě vnitřního či vnějšího ohrožení by se Lukašenko nezdráhal využít fyzické násilí a represe.

To, že umí dál ukázat sílu, dokázal Lukašenko například v březnu 2017, když pořádkové síly potlačily pokojné protesty. Policie zadržela více než 900 lidí, včetně opozičních vůdců, obránců lidských práv, novinářů a zahraničních návštěvníků.

Šlo o nejtvrdší zásah od roku 2010 - tehdy lidé demonstrovali proti falšování prezidentských voleb a za mřížemi i několik prezidentských kandidátů. Na Lukašenka a desítky představitelů jeho režimu pak unie uvalila sankce. O pět let později byl prezidentem zvolen znovu.

Diktátor k smíchu

Zatýkalo se i loni v červenci při nepovolené opoziční demonstraci v Minsku. Obvyklé jsou i zásahy proti médiím kritickým k režimu: vypínání portálů, odebírání akreditací i pokutování novinářů a jejich zadržování. V zemi působí například televize Belsat, financovaná polskou vládou. Tu Lukašenko označil za „hloupý, nevhodný a nepřátelský projekt“.

Neznamená to ale, že občas nesklidí posměch. Například před třemi roky se Lukašenko při dvouhodinovém proslovu přeřekl a zaměnil slova „rozvíjet se“ a „svlékat se“. „Je potřeba se svléci a pracovat do úmoru – jinak zahyneme,“ řekl dvěma tisícům delegátů. Někteří Bělorusové jeho výzvu vzali doslova a na sociálních sítích odpověděli záplavou fotek, na kterých pracují. Nazí.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme