Aktivistka z Minsku: Bělorusku vládne atmosféra strachu. Věřím ale, že jsme na cestě k demokracii
„Celé Bělorusko dnes žije v atmosféře strachu a útlaku. Osobně jsem opustila zemi před třemi měsíci a nevím, kdy se budu moct vrátit zpátky,“ říká Natalja Sacunkevičová z běloruské lidskoprávní organizace Vjasna. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje „inspirující“ momenty z demonstrací namířených proti režimu Alexandra Lukašenka, ale také rozsáhlé mučení v běloruských věznicích a natolik „zbité lidi, že si nemohli ani sednout“.
Minulý týden jste přijela do Prahy, abyste tu převzala cenu Homo Homini, kterou organizace Člověk v tísni letos udělila čtyřem pracovníkům běloruské lidskoprávní skupiny Vjasna. Všichni jsou drženi ve vězení či vazbě a hrozí jim až 12 let odnětí svobody…
Záleží na tom, o kterém z těch případů mluvíme. Například Marfě Rabkovové, která byla zadržena v polovině srpna, skutečně hrozí až 12 let vězení.
‚Všichni se začali dusit.‘ Vězni v Bělorusku stále čelí šikaně i násilí, lidé jsou zatýkáni téměř za cokoliv
Číst článek
Co přesně vedlo k zadržení vašich kolegů? Proč se stali pro režim natolik nepohodlní, že skončili za mřížemi?
Vjasna je jedna z nejstarších lidskoprávních organizací v Bělorusku a zároveň ta největší. Máme tři kanceláře v Minsku a šest dalších v jiných částech země, proto je Vjasna pro režim tak nepohodlná. Naši zadržení kolegové se tedy stávají rukojmími režimu, který nám chce ukázat, že nás může snadno kontrolovat a omezit naše aktivity. Když totiž několik vašich kolegů skončí ve vězení, začnete přemýšlet o tom, jakou práci vlastně děláte a jestli to dělat i dál.
O přesném důvodu jejich zatčení ale nemáme mnoho informací. Žádný z mých dopisů určený Marfě k ní nedorazil a stejně tak jsem já nedostala žádný dopis od ní. Nemáme ani žádné informace od právníků, během výslechu totiž všichni podepsali dokument, který jim zakazuje poskytovat detaily týkající se jejich případu. Tato situace ovšem dopadá i na naše dobrovolníky, kteří se k Vjasně v minulém roce přidali a začali nám pomáhat s monitorováním voleb a porušování lidských práv.
Marfa pomáhala práci dobrovolníků organizovat, po jejím zadržení s námi ale někteří přestali spolupracovat, což je naprosto pochopitelné. Podle mě to byl také hlavní důvod, proč úřady zatkly právě ji. Jako dobrovolník působil i Andrej Čapjuk, který je jedním z oceněných. Zbývající dva jsou Leanid Sudalenka a Taccjana Lasicová, kteří pracovali ve druhém největším městě Běloruska Gomelu. Leanid je skvělý právník v oblasti lidských práv, který dostal řadu mezinárodních ocenění. Nečekali jsme, že úřady zatknou i takto známou osobu, je ale vidět, že dělají všechno pro to, aby protesty zastavily.
Máte o nich alespoň nějaké zprávy?
Víme, že podmínky ve vazbě jsou opravdu hodně zlé a že čelí velkému tlaku. Jedna z aktivistek, která strávila nějaký čas v zařízení, kde je Marfa, nám po propuštění popsala několik případů, kdy policisté přišli za Marfou ve velmi „neformální atmosféře“ a chtěli po ní, aby spolupracovala. Tlačili na ni, aby poskytla informace o jejích kolezích, lidskoprávních aktivistech a podobně. Podobné nátlaky ze strany policie jsou ale v současném Bělorusku běžné.
Mají k nim přístup alespoň členové jejich rodiny?
Manžel Marfy žádal o to, aby se s ní mohl setkat, vyšetřovací komise to ale nepovolila. To je další druh nátlaku, protože za normálních okolností máte možnost se se svými blízkými vidět.
Mohou se tedy setkávat jen se svými právníky, jejich schůzky ale nejsou důvěrné, a jsou dokonce nahrávány. To se ukázalo několik týdnů zpátky u jiného případu, kdy byly zveřejněny části rozmluvy zadrženého blogera Sergeje Tichanovského s jeho právníkem. Často se také stává, že informace o zadržených sbírají jejich spoluvězni, kteří je pak předávají úřadům.
Sankce na Lukašenka fungují
Devět měsíců po zfalšovaných prezidentských volbách a následných represích už protesty nejsou tak mohutné, přesto z Běloruska stále přicházejí zprávy o přibývajících počtech zadržených a Vjasna i nadále poukazuje na nehumánní podmínky, kterým lidé ve vězeních čelí. Jak se situace za posledních devět měsíců proměnila? Řekla byste, že se represe v Bělorusku zhoršují?
Je to bohužel tak. Na počátku demonstrací byly zatýkány i stovky lidí denně, ve vazbě je pak dozorci bili a podmínky zadržených se často rovnaly mučení. Od té doby začaly úřady zatýkat, co nejvíc lidí mohly, a násilí pokračovalo. Úřady navíc schválně dávají do jedné cely výrazně víc lidí, než pro kolik jsou určené, aby jim tak podmínky co nejvíc znepříjemnily. To vše se odehrává v době epidemie covidu-19, vězni nemají přístup ke zdravotní péči.
Běloruská opozice burcuje davy k novým protestům. Lukašenko se ale cítí na koni, k dialogu nemá důvod
Číst článek
Dnes jsou počty zadržených sice menší, úřady ale perzekuují skutečně všechny, kteří se rozhodnou být nějakým způsobem aktivní, vyjádří odlišný názor nebo chtějí bojovat za svá práva. Mnoho lidí kvůli tomu také přišlo o práci nebo je vyhodili ze školy.
Jaká je vůbec ekonomická situace v Bělorusku? Začala se po volbách zhoršovat?
V ekonomice se sice moc neorientuju, je ale jasné, že nedemokratický stát nemůže být normálně fungující ekonomikou. Lukašenko se spoléhá na peníze z Ruska a snaží se budovat jakýsi běloruský ekonomický zázrak, něco takového ale za těchto podmínek není možné.
Zároveň se ukazuje, že sankce uvalené Spojenými státy a Evropskou unií začínají fungovat a Lukašenkův režim je stále nervóznější. Kdyby se ho totiž sankce nijak nedotýkaly, tak na ně nijak nereaguje, děje se ale pravý opak. Například 1. května proběhly protesty před americkou ambasádou, které uspořádaly běloruské odborové organizace, aby vyjádřily odpor proti sankcím. V televizi slýcháváme, že sankce Bělorusko nijak nepoškozují, ve skutečnosti to tak ale není.
Tak zbití, že nemohli sedět
Jak se za poslední rok proměnil život vám osobně? Žijete teď ve větším strachu?
Rozhodně, celé Bělorusko dnes žije v atmosféře strachu a útlaku. Osobně jsem opustila zemi před třemi měsíci a nevím, kdy se budu moct vrátit zpátky. Prohledávali můj dům, zabavili mi počítač, oficiálně mi ale nesdělili, že by proti mně byl veden nějaký trestněprávní případ.
‚Nejvíc zbili ty, kteří nejvíc křičeli.‘ Bělorusové popisují ‚peklo na zemi‘ v minských věznicích
Číst článek
Všechno to začalo už v květnu loňského roku, kdy startovala kampaň před prezidentskými volbami. Jako obvykle jsme se připravovali na monitoring voleb a to jsem ve své čtvrti v Minsku dělala i já. Od srpnových voleb, po kterých začali být lidi hromadně zatýkáni, se pak naše práce ještě zdvojnásobila. Pracovali jsme 24 hodin sedm dní v týdnu, kancelář fungovala i v noci, rozdělili jsme si proto noční a denní služby. Během srpna a září jsem byla buď v kanceláři, nebo spala, na nic jiného nebyl čas. Cítila jsem, že to je důležitý moment mého života. Dělala jsem tedy všechno, co bylo v mých silách.
Pomáhali jsme lidem a snažili se shromažďovat co nejvíc informací o případech porušování lidských práv, kterých byly tisíce. Nikdy jsme neměli tolik dobrovolníků jako tehdy, velkou práci proto znamenalo už jen to je nějakým způsobem organizovat. Každý den pro nás byla jedna obrovská výzva, věděli jsme ale, že to není dost. Případů bylo tolik, že jsme bohužel nemohli pomoct všem.
Jaké pocity jste tehdy měla, když jste sledovala masy lidí v běloruských ulicích odhodlaných postavit se režimu Alexandra Lukašenka?
Bohužel jsem tam nebyla osobně, samozřejmě jsem to ale sledovala a musím říct, že to bylo něco úžasného. Naše kancelář se nachází na jedné z hlavních ulic Minsku a zvenku jsme slyšeli troubit auta na protest proti Lukašenkovi, to je takový moment, který si pamatuji. Po cestě z práce jsem také chodila kolem sochy Lenina v Minsku, která byla celá oblepená papíry, na nichž byla nejrůznější protestní hesla.
To bylo skutečně něco fantastického a inspirujícího. Dodávalo mi to motivaci do další práce, protože někdy to bylo opravdu hodně těžké. Do kanceláře nám chodili lidé propuštění z vězení a vyprávěli nám o mučení, které zažívali. Máme kancelář v prvním patře, někteří ale sotva vylezli těch šest schodů, které k nám vedou. Někteří byli tak zbití, že si nemohli ani sednout. Pamatuju si jednoho muže, který dokonce nemohl stát ani sedět, celou dobu proto musel být v takové zvláštní póze, aby si s námi vůbec mohl promluvit.
Bělorusko půl roku od voleb: patová situace pokračuje, toxický Lukašenko zůstává. Může přijít změna?
Číst článek
Pamatuji si všechny ty zbité obličeje lidí, mezi kterými byl i jeden můj spolužák z univerzity. Když jsem ho u nás potkala, úplně jsem se zhrozila, protesty v ulicích nám ale dodávaly energii. Když jsme viděli, jak lidi z nejrůznějších koutů Běloruska protestují proti mučení a porušování práv, připomínalo nám to, že děláme správnou věc a že to za to stojí.
Kdy přesně nastal ten moment, kdy jste se rozhodla ze země odejít? Bylo to těžké rozhodnutí?
Informace přicházející z nejrůznějších míst Běloruska byly tak šokující, že jsem se rozhodla, že možná můžu zkusit pracovat z nějakého jiného místa. Samozřejmě mi hrozně chybí rodina, ale jinak se mi vede celkem dobře, protože se mi dostává opravdu velké podpory.
Z Běloruska uteklo mnoho lidí a hodně z nich je na tom špatně, protože nemají peníze ani práci nebo mají problémy s legalizací pobytu, mučení lidé navíc potřebují lékařskou péči a podobně. Utéct ze země se může zdát snadné, pro některé je to ale hodně těžké. Moje situace tedy určitě není ta nejhorší, chtěla bych se ale do Běloruska vrátit a pokračovat v práci tam.
Co myslíte, že by se mohlo stát, pokud byste se teď vrátila zpátky?
To opravdu nevím, možná bych nebyla zatčená, ale nějaká forma nátlaku by zřejmě přišla. Možná by mě předvolali před vyšetřovací komisi a vyslýchali mě nebo něco podobného, ale nevím. Netušíme totiž ani to, co je přesně důvodem zatčení mých kolegů, kteří jsou dnes ve vazbě. A právě tenhle pocit, kdy nic nevíte, je ohromně stresující. Opravdu doufám v to, že až stanou před soudem a uslyšíme podrobnosti o jejich případu, budu se moct já i další moji kolegové v zahraničí do Běloruska vrátit.
Bělorusové jsou deprimovaní
Na sociálních sítích stále častěji vidíme, že v dnešním Bělorusku může být člověk zatčen nebo dostat pokutu téměř za všechno – riziko může představovat už jen to, když si člověk vezme červeno-bílé ponožky. Jak lidé reagují na podobné bizarní příběhy, kdy lidé dostanou za podobné prohřešky pokutu, nebo dokonce skončí na několik dní za mřížemi?
Musíme si uvědomit, že nosit červeno-bílé ponožky nebo jiný kus oblečení je jedna z forem protestu. Hlavně v srpnu a v září lidé vyvěšovali do oken červeno-bílé vlajky a další symboly, aby tak ukázali, že proti Lukašenkovi stojí opravdu velká část společnosti, a dali tak protiváhu oficiálním informacím, podle kterých Lukašenka podporuje 80 procent Bělorusů. Už jen při pohledu do oken lidí ale bylo jasné, že to tak vůbec není.
Některé bizarní případy tedy lidé skutečně šokují, postupem času si na to ale zvykají. První den vám taková věc možná přijde nějakým způsobem unikátní, druhý den už vám to ale nepřijde, protože se objeví zase o něco „fantastičtější“ případ. Takové věci se ale v Bělorusku dnes dějí běžně.
Jaká je vůbec nálada mezi obyvatelstvem po měsících represí? Jsou už lidé ze současné situace vyčerpaní a unavení?
Samozřejmě to nevím úplně přesně, můžeme ale pozorovat, že nálada lidí se neustále pohybuje nahoru a dolů. V posledních měsících skutečně vidíme, že lidé už jsou z protestů a represí unavení a mají stále větší strach, že budou zatčení. Je to ale naprosto pochopitelné.
Zatím se nedaří Lukašenka sesadit nebo prosadit nějaké výraznější změny politické situace, zákony namířené proti oponentům se naopak ještě zpřísňují, lidé proto nevidí žádná pozitiva a jsou z toho deprimovaní. V srpnu a září to vypadalo, že sesazení Lukašenka požaduje skutečně většina běloruské populace, teď ale nálada upadá.
Bělorusko na cestě k demokracii
Po prezidentských volbách, po kterých vycházely tisíce rozhněvaných Bělorusů do ulic, mnozí analytici upozorňovali na to, že Lukašenkův režim může padnout, jen pokud se podaří skutečně celonárodní generální stávka, to se ale nakonec nestalo. Čím to je? Odradil lidi strach, že přijdou o práci a příjem?
Z toho mají lidé určitě velké obavy. Po 25 letech vládnutí Lukašenkova režimu Bělorusové bohužel zapomněli nebo je pro ně těžko pochopitelné, že mají nějakou důstojnost, právo protestovat, stávkovat nebo vyjádřit vlastní názor. Úřady se navíc snaží lidi přesvědčit, že účastnit se stávky je nelegální. Lidé se proto bojí, což je naprosto normální. Chtěla bych zdůraznit, že uvědomění si vlastních práv představuje určitý proces, nestane se to ze dne na den.
Co ukázala schůzka Lukašenka s Putinem? Kreml mohl nabídnout víc, Bělorusko je pro něj ale dilema
Číst článek
Jeden z hlavních důvodů, proč se Lukašenkovi podařilo masové protesty prozatím přežít, je Rusko, které režimu nabídlo pomocnou ruku. Jak se lidé na ruskou pomoc Lukašenkovi tváří? Jsou kvůli tomu na Rusko určitým způsobem naštvaní?
To je zajímavá otázka. Bohužel nemáme příliš informací o obsahu rozhovorů mezi Lukašenkem a Vladimirem Putinem, nevíme tedy, jak ta pomoc vlastně vypadá a co stojí za úvěry, které nám Rusko poskytlo (během zářijového setkání v Soči Putin Lukašenkovi slíbil, že Rusko jeho zemi poskytne úvěr ve výši 1,5 miliardy dolarů – pozn. redakce). Je naprosto zřejmé, že Putin Lukašenka podporuje, ale nevíme, co je za tím.
Velký protest proti integraci Běloruska s Ruskem proběhl už v prosinci roku 2019, kdy byly zveřejněny plány této integrace, ale ani tehdy veřejnost neznala bližší podrobnosti. Už dnes jsou ale obě země silně propojené, lidé jezdí do Ruska pracovat, čerpají informace z ruských médií a podobně. Tahle podoba vztahů mnoha lidem vyhovuje, a někteří dokonce chtějí ještě větší sbližování, jiní se ale větší integraci s Ruskem striktně brání. Nejhorší ale je, že do toho nemůžeme nijak promluvit. Myslím, že by lidé měli znát detaily vztahů s Ruskem a pak se i podílet na rozhodnutí, bez zveřejňování informací to ale nejde.
Běloruské vězení je hrozné místo, podepsalo se na manželově zdraví, říká žena stíhaného opozičníka
Číst článek
Je tu také otázka dodržování lidských práv v Rusku, jehož úroveň je v posledních deset let v příšerném stavu. Zákony pošlapávající práva lidí se neustále zpřísňují, vidíme, že ve věznicích dochází k mučení a že soudy nejsou nezávislé. V tomto ohledu je Rusko pro Bělorusko opravdu velmi špatným příkladem.
I díky pomoci Ruska tak Lukašenko u moci zůstává. Když se dnes ohlédnete za událostmi posledních měsíců, věříte tomu, že by Lukašenkův režim mohl v dohledné době padnout?
Bohužel to vypadá, že ne. Lukašenko a úřady ale jasně vidí, že stačí málo a protesty se znovu oživí, z demonstrací přitom mají opravdu velký strach. Je tedy velmi těžké něco odhadovat, doufám ale, že přestanou s represemi a že přistoupí alespoň na nějakou formu dialogu. Bělorusko se totiž nemůže stát Severní Koreou uprostřed Evropy, to prostě není možné.
Poté, co jsem ale viděla ty statisíce lidí odhodlaných bojovat za vlastní budoucnost, mám určitou naději. Zatím to sice nevypadá příliš optimisticky, skutečně ale věřím tomu, že jsme na cestě k demokracii.
