Přivezli jsme je do lesa a nikdo už nebyl hrdina jako u soudu, popisuje popravy exšéf běloruských katů
Když se v Bělorusku stal velitelem popravčí čety, vykonávaly se tresty smrti v lese. Nikdo už prý nebyl takový hrdina jako u soudu. Později se začalo popravovat na speciálním místě v Minsku. Poprava trvala do minuty. Odsouzeného odvedli a přišel výstřel. Pak přivedli dalšího. Popravčí vidí pouze zátylek. Nezná jméno ani tvář. Nahlédněte v exkluzivním rozhovoru Radia Wave do příběhu Olega Alkajeva, který pět let velel běloruským popravčím četám.
K poslední popravě došlo v Československu roku 1989, autoritářské Bělorusko má trest smrti dodnes. Země pod vládou Alexandra Lukašenka je posledním evropským státem, ve kterém stále existuje. Zprávy o tom, jak vypadá práce běloruských katů, ale málokdy proniknou do zahraničí.
Oleg Alkajev velel mezi lety 1996 a 2001 zvláštní skupině určené k výkonu poprav. Jeho zbraň ale byla údajně zneužita k likvidaci opozičních představitelů, a on proto musel opustit zemi i rodinu a odejít do exilu. Ocitl se tak na černé listině běloruského režimu a dnes žije v Německu.
Lukašenko bude pošesté kandidovat na prezidenta. Rusku slíbil další bezplatné užívání dvou základen
Číst článek
Dříve jste uvedl, že jste se po svém nástupu do funkce velitele popravčí čety snažil trest smrti dle vašich slov humanizovat. Můžete tento termín vysvětlit?
Můžu to prozradit, není to žádné tajemství. Když jsem nastoupil do funkce velitele skupiny, byl trest smrti vykonáván venku v přírodě, v lese. Formálně byla dodržována instrukce, podle které nesmí být vykonán trest smrti v přítomnosti jiných osob.
Neměli o tom vědět jiní odsouzení. Když ale přivezou autem do lesa pět nebo šest lidí a to auto je padesát nebo šedesát metrů od místa popravy, nelze říct, že to není v přítomnosti jiných odsouzených. Odsouzení nic neviděli, ale slyšeli. Věděli, proč je přivezli. Bylo to prostě barbarství.
Lidé ale můžou na druhou stranu namítnout, proč bychom měli odsouzených litovat. Jde ale o to, že tam už nikdo není takový hrdina, jako byl u soudu. Po vynesení rozsudku už jsou to zlomení lidé.
Znali odsouzení přesné datum své popravy?
Ne, datum popravy neznali ani moji spolupracovníci. Čas popravy jsem určoval já. A pak jsem ho v poslední chvíli sdělil i svým kolegům. Moji spolupracovníci byli vždy k dispozici. Bylo pět minut na přípravu a jeli jsme. Pak na místo přijel prokurátor a ještě jeden představitel ministerstva vnitra.
K popravám docházelo přímo v Minsku?
Ano, v Minsku, ale přesné místo nemůžu prozradit a ani ho nemusíte znát. Bylo to speciální místo určené k výkonu trestu smrti. Už nikdo nikoho nikam nevozil, už to nebylo v lese. Byly tam různé místnosti. V jedné byli odsouzení spolu s ostrahou, v druhé místnosti se odsouzení dozvěděli, že byla jejich žádost o milost zamítnuta.
Všechno jsem zpravidla dělal já. Bylo to pro mě pohodlné, protože se všichni řídili mými rozkazy. Přečetl jsem zamítnutí žádosti o milost a dal jsem signál spolupracovníkům. Oni odvedli odsouzeného do vedlejší místnosti a vykonali rozsudek, vše probíhalo velmi rychle. Trvalo to mezi třiceti sekundami a minutou. Přišel výstřel a bylo po odsouzeném. Pak přivedli dalšího.
Bránili se odsouzení vykonání rozsudku?
Odsouzení byli psychicky zlomení z toho čekání, neměli už žádnou vlastní vůli. V okamžiku vykonání rozsudku už byli úplně nepříčetní, jejich organismus se bránil a pomalu přicházeli o rozum.
Vykonání popravy musí být obrovský nápor na lidskou psychiku. Měli vaši střelci problémy se stresem a vykonáním rozsudku?
Střelci dělali svoji práci v klidu. Jenom ve filmech a v pohádkách vidím, že si čtou osobní spisy odsouzených, připravují se k vykonání rozsudku a s odsouzeným soucítí.
Ve skutečnosti vidí střelec pouze zátylek. Nezná dokonce jméno ani tvář odsouzeného. Toho přivedli do místnosti, donutili si kleknout na kolena a úkolem střelce bylo pouze zmáčknout spoušť. Práce je práce. Lidé ji vykonávali s odstupem, čistě mechanicky.
Měli odsouzení právo na poslední přání?
Ve Francii dávali odsouzeným vykouřit poslední doutník nebo cigaretu a k tomu koňak. Nakolik je to pro odsouzené příjemné, to se dá jen těžko říct. Byla to prostě taková praxe.
V Americe ti řeknou, že zítra přijde vykonání rozsudku, a ptají se, jakou chceš snídani, jaký chceš oběd. U nás je nikdo neupozorní, prostě je vyvedou z cely. Existuje tu pouze jeden rozkaz – s věcmi nebo bez věcí.
Jak tedy vypadá poslední hodina v životě odsouzených?
Jde tam, přečtou mu rozsudek. Poslední hodina… Od přečtení rozsudku k jeho vykonání to je minuta, a odsouzený tak ani nemá čas nad tím přemýšlet. Nikoho nezajímá, jestli to pochopil, nebo nepochopil.
Litoval jste někdy osudu odsouzených?
Já tu nejsem od toho, abych něčeho litoval. Lékař také nelituje toho, že někomu uřízne nohu. Já jsem pouze plnil rozkazy. Dělal jsem to podle zákonů, které přijal běloruský lid. V Bělorusku bylo pro trest smrti osmdesát dva procent obyvatel země. Tak dopadlo referendum.
Nejde o to, jestli to chci, nebo nechci. Přijde další a udělá to místo mě. Nebude v tom rozdíl. Zákon je zákon a je třeba ho dodržovat v každém případě.
Členové popravčí čety tak mají od těchto lítostivých myšlenek odstup a nikdo tak neprožíval nadměrnou emoční zátěž. Například já jsem byl poprvé ohromen obrovským množstvím krve. To byl potok krve. Pak mě to ale přešlo.
Reportér Martin Ocknecht popisuje, jak vznikal rozhovor s Alkajevem
Když jsem v únoru 2016 natáčel v Bělorusku o trestu smrti, od disidentů jsem se dozvěděl o existenci jistého plukovníka Olega Alkajeva. Zajímaly mě jeho vnitřní pohnutky k službě pro autoritářský režim i názory na otázky viny a trestu. Rozhovor ale nebylo jednoduché uskutečnit. Až poté, co se za mě zaručilo několik lidí, jsme se konečně setkali.
Jakou roli hrála u odsouzenců na smrt víra? Měl Alkajev někdy pochybnosti o vyneseném rozsudku? Co po něm žádaly matky popravených? Poslechněte si celý záznam rozhovoru Martina Ocknechta, který původně vznikl pro Radio Wave, stanici Českého rozhlasu.
