Bez svobodného tisku k rozvoji Uzbekistánu nedojde, říká exilová novinářka Galima Bukharbaevová
V roce 2005 psala o masakru v uzbeckém městě Andijan. Od té doby žije kvůli tlaku tamní vlády v exilu, odkud píše o dění ve své rodné zemi. „Prezident si musí uvědomit, že bez svobodného tisku nedojde k žádnému reálnému rozvoji Uzbekistánu,“ řekla v rozhovoru pro iROZHLAS.cz novinářka Galima Bukharbaevová, která je součástí projektu The Uncensored Playlist německých Reportérů bez hranic.
Proč jste se rozhodla být součástí projektu The Uncensored Playlist?
Už 13 let žiju v exilu, stránka, na kterou píšu o své rodné zemi, je v Uzbekistánu neustále blokována. Problematika řešení internetové cenzury je stále klíčová. I když máme nového prezidenta, vláda nechce, abychom se dostali k lidem v Uzbekistánu. Taky jde vidět, jak se vláda chová pořád stejně jako v minulosti – i to je důvod, proč jsem vybrala články, které jsem vybrala. (V jednom z nich Galima popisuje smrt podnikatele v policejní cele – podle jeho matky byl umučen, v druhém článku pak uveřejňuje kritiku směrem k premiérovi kvůli úplatkům – pozn. red.) Tyhle příběhy se staly už za nového prezidenta, ale vláda je pořád daleko od toho, aby takové situace zvládala.
Příběhy bez cenzury: projekt novinářů a umělců šíří zakázané články jako písně přes Spotify
Číst článek
Proč jste odešla do exilu?
V roce 2005 došlo v k obrovskému masakru, možná největšímu v moderní historii Uzbekistánu. Po dlouhých letech útlaku se lidé vzbouřili a ve městě Andijan propukly 13. května obrovské protesty. Vládní složky začaly do davu střílet. Byla jsem mezi těmi lidmi a rozhodla se o tom, co vidím, psát. Na základě toho jsem musela opustit zemi, jinak by mě zavřeli. Zatkli všechny – svědky, novináře, účastníky. Už je to 13 let.
Cítíte tlak i nyní, kdy jste pryč z Uzbekistánu?
Ano, od chvíle, co jsem založila stránku, kde jsem publikovala zprávy z Uzbekistánu, cítím hodně tlaku. Neustálé očerňovací akce vedly až ke zrušení mého webu. Vnímala jsem, jak moc mě chce vláda umlčet. Nezáleželo na tom, kde jsme, prostě nechtěli, aby ze země nebo do ní proudily jakékoliv nezávislé informace. Během prezidenství Islama Karimova – možná jednoho z nejkrutějších diktátorů novodobé historie – to bylo opravdu složité. Teď vidíme pozitivní změny, posun k lepšímu – třeba ve snaze zastavit mučení. Ale zdá se, že od návratu novinářů, kteří byli vykázáni, jsme ještě daleko.
Video ke zhudebněným příběhům Galimy:
Myslíte si, že písně splnily svůj účel? Dostala jste nějakou zpětnou vazbu?
Myslím, že je ten projekt skvělý. Práci na něm jsem si hodně užila. Je hezké vidět články, které píšu, z jiné perspektivy, skrze oči umělců, kteří jsou daleko od Uzbekistánu. Jaký dopad ale písně mají v Uzbekistánu, nevím. Slýchám hodně pozitivních reakcí od disidentů a aktivistů mimo zemi, jestli se to ale dostalo k lidem uvnitř, si nejsem jistá.
Konec Potěmkinových vesnic v Uzbekistánu. Tomu, kdo nařízení prezidenta poruší, hrozí vězení
Číst článek
Jaký pro vás ten proces přetváření článků do písní byl?
Bylo to zajímavé, součástí toho kreativního procesu jsem ale příliš nebyla. Dala jsem jim texty a oni je přetvořili na písně.
Vybrala jste články, ve kterých se objevuje apel na nového prezidenta Uzbekistánu. Věříte, že je novou nadějí pro zemi a změnu?
Ano, opravdu v něm vidím naději. Každý den vidíme změnu – například nové zákony, které mohou změnit zemi, uzdravit ji a obnovit pravidla uvnitř institucí, speciálně pak u prosazování práva. Příkladem může být zákaz mučení. Jen pár dní nazpět jsem psala článek o tom, jak bude podle nového zákonu možné uvěznit člověka kvůli mučení až na 10 let. Je to první opravdové odsouzení takových praktik v Uzbekistánu, pro naši zemi jde o revoluční změnu. Prezident si ale musí uvědomit, že bez svobodného tisku nedojde k žádnému reálnému rozvoji Uzbekistánu. Musí pustit lidi zpět do země a zastavit strach.
Věříte, že se jednou změní a budete se moct vrátit domů?
Ano! Doufám, že se to stane už letos. Je to tedy opravdu jen můj plán, ale jsem si jistá, že se to časem stane.
