Proč se lidé v Bosně a Hercegovině vysmívají chodníku? Mají důvod bát se politiků, nebo sami sebe? A jak se umí bránit virtuální nenávisti? Balkánská republika letos kráčí k volbám, a jak ve velkém rozhovoru pro iROZHLAS.cz podotýká novinářka Una Čilićová: „Když jsou volby, tak je v Bosně možné všechno.“ Možná i proto stvořila virtuálního detektiva, který odhaluje lživé zprávy a propagandu.

Praha 7:07 17. května 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Mluvíme spolu po konferenci Česko na evropské křižovatce, kde jste vystoupila spolu s dalšími mladými novináři z jihovýchodní a východní Evropy. Řekla jste tam, že hodně mladých Bosňanů kvůli dění v zemi ztrácí naději. Letos na jaře se ta deziluze plně promítla do případu smrti Davida Dragičeviće, mladíka z Republiky srbské, jehož podezřelé úmrtí a stejně podezřelá reakce úřadů rozpoutaly masové občanské protesty. Co Davidův případ znamená pro dnešní Bosnu?
Je to symptom situace, ve které se teď nacházíme. Protesty trvají už přes padesát dní, a já si vážím občanské angažovanosti a snahy lidí domoci se svých práv. Ale zároveň je hrozné neštěstí, že musíme vyjít do ulic a domáhat se na úřadech, aby řádně vyšetřily smrt mladého muže!

'Zavraždili jste mi syna. Spravedlnost pro Davida!' Podivná smrt mladíka otřásá Bosnou

Číst článek

Není to ostatně poprvé, kdy se dožadujeme spravedlnosti takhle na ulici. V roce 2013 jsme měli velké protesty v Sarajevu kvůli tomu, že úřady přestaly novorozeným dětem vydávat identifikační číslo, protože se nedokázaly shodnout na zákoně, a jedno miminko kvůli tomu nemohlo na nutnou operaci za hranice Bosny. (Tzv. "bebolucija", od slov beba, miminko, a revolucija, revoluce, propukla v 2013 poté, co kvůli hádkám politiků vypršelo oprávnění udělovat novorozencům občanské identifikační číslo, tzv. JMGB, Jedinstveni matični broj građana, Jedinečné matriční číslo občana. Děti narozené po únoru 2013 tak nemohly dostat ani doklady, včetně toho cestovního. Protesty vyjadřovaly rovněž obecnou nespokojenost s poměry v zemi, pozn. red.)

Heslem nynějších protestů je „Pravda za Davida“, spravedlnost pro Davida. Mnozí z protestujících však nevěří, že se jí někdy dočkají. Co myslíte vy? Má tlak ulice na vládu šanci?
Opravdu doufám, že ano. Ale na druhou stranu, máme volební rok, a když jsou v Bosně volby, tak je možné všechno. Nikdy nevíte, co se stane. Jak jsem teď četla na nějaké webové stránce: Letos jsou volby, takže prosazují tohle a tamhleto… Jenže vážně jsme na tom tak bídně, že musíme tlačit volební kampaň přes smrt mladého člověka?!

Tohle se děje vždycky, když máme volby. Pokaždé tu znějí ty hlasy, které by hrozně rády vyřešily korupční aféry, ulevily politickému tlaku, prosadily ekonomické příležitosti. A pak je realita taková, že je po volbách a výsledky bychom spočítali na prstech jedné ruky. Proto moc nevěřím, že tyhle volby něco vyřeší.

Tak třeba minulý týden. Předseda Předsednictva Bosny a Hercegoviny (tříčlenný orgán ve složení Bosňák-Chorvat-Srb, který zastává funkci prezidenta země, pozn. red.) Bakir Izetbegović na jednom kongresu prohlásil: Prosím, vydržte ještě osm let, a pak bude prosperita, a tisíc pracovních míst… To myslí vážně, počkejte ještě osm let?! Ale co bude napřesrok? V co máme doufat?

Problémy se vyřeší, až bude politická vůle vyřešit je. Teď jsou volby. A oni si teď prohlásí cokoli, co jim podle nich pomůže vyhrát.

Za hranicemi Bosny a Hercegoviny míváme tendenci dívat se na Bosnu prizmatem války. Jenže od té uplynulo už přes 20 let a ona se v lecčems změnila. Jak byste si přála vy, aby se na vaši rodnou zemi pohlíželo?
Škrtněte politiku a státní strukturu – a dostanete vážně skvělou zemi. Je u nás spousta mladých lidí, co se snaží dělat inovativní věci, máme hodně programů a iniciativ ve všemožných oblastech, snažíme se být demokratickou zemí, máme opravdu zajímavou a živou kulturu, rozvíjíme turismus a tak dále.

Ale postavte na to všechno politiku, a celé vám to spadne. Protože politika je to, co z té země vychází směrem ven a svým způsobem utváří její obraz. Přesto platí, co jsem řekla na začátku: po válce se stalo tolik dobrých věcí!

Humor jako štít i zbraň

V diplomové práci jste zkoumala satiru na internetu. Humor a politika často chodí ruku v ruce…
Ve společnosti, která trpí mnoha problémy a je pod velkým tlakem, hraje humor velkou roli. Pomáhá dělat si legraci z něčeho, co vás trápí. Použít humor jako jakýsi výfuk, kterým se zbavíte toho špatného. Na sociálních sítích v Bosně není moc zpravodajství z očitého svědectví, ale satiry a humoru tam máme spoustu. Zabývala jsem se politickou satirou především na twitteru a v memech a zprvu jsem měla trochu obavy, protože jsem hypotézu výzkumu postavila na jedné situaci kolem našeho premiéra a bála jsem se, že rychle vyprchá.

Zbytečně. Přibývalo toho jak hub po dešti. Například u nás uspořádali slavnostní otevíračku chodníku před budovou Předsednictva. Co to má být, oslavovat otevření chodníku?! Co je tohle za úspěch? Lidé se tomu vysmívali celé dny.

"Kauza chodník" v tweetech Bosňanů:

• "Pojedou zítra na tu chodníkovou slavnost v Sarajevu organizované autobusy?"

• selfie Mr. Beana na slavném chodníku:

• "My budujeme chodník, chodník buduje nás!" "Otvíráte chodníky a ulice, ale měli byste zavírat vrahy!"

Je to jen ten smích?
Kdepak. Ti lidé za satirickými účty se také snaží věci vysvětlovat, upozorňovat své spoluobčany na problémy. Když jsem s nimi mluvila, musela jsem obdivovat, kolik času stráví rešeršemi, kolik si toho pamatují z minulosti a jak dobře umí připomenout tehdejší politické sliby, které se nikdy nesplnily. Vést takový účet chce hodně energie a času, ale také znalostí a zodpovědnosti. Humor dokáže měnit lidem otevírat obzory. Zasazuje věci do kontextu. A kromě toho: média dnes tenhle typ twitterové a memové satiry hodně využívají. Takže proniká i mimo prostředí sociálních sítí.

K těm médiím: řada protestujících v kauze Davida Dragičeviće si stěžuje, že bosenská média o případu špatně informují, protože jdou na ruku politikům. Co je na tom pravdy?
V Bosně je hodně nezávislých médií, navíc u nás teď působí i mezinárodní stanice jako Al-Džazíra, CNN, Svobodná Evropa. Ale jsou tam i taková, která skutečně pracují pod politickým vlivem, přímým i nepřímým. Což je samozřejmě problém.

Obecně platí, že máme svobodu tisku a velmi dobré zákony, ale politický tlak je silný – odtud ta naše nelichotivá umístění v žebříčcích Freedom House, Reportérů bez hranic apod. Novinářům se u nás často vyhrožuje, napadají je. Vždycky se to pojí s politiky – a s novináři, kteří jsou natolik stateční, aby o nich psali. Ale já osobně s tím zkušenost nemám, protože o politice nepíšu, zaměřuju se na otázku lidských práv a médií.

Staňte se detektivem, odhalte fake news!

V tomhle ohledu mě hodně zaujala počítačová hra FactChecker, kterou jste vyvinula. Prozradíte mi o ní víc?
To jméno jsme nedávno změnili, teď se jmenuje Faketective (směje se), jako „fake“ a „detective“. Je to projekt zaměřený na digitální mediální gramotnost, zatím jsme vyvinuli dva prototypy hry. Vlastně vyvinuly, protože jsme tým čtyř novinářek (směje se). Ta hra má rozvíjet kritické myšlení a pomoci lidem, aby se naučili, jak na internetu ověřovat problematický obsah – nejen falešné zprávy, ale také mylné informace nebo propagandu. Je v bosenském jazyce, protože tenhle typ obsahu v naší mediální sféře chyběl, a druhý prototyp jsme dokončily nedávno, před asi deseti dny. Finální verze by měla být hotová každou chvílí a pak ji vydáme.

Na koho Faketective cílí?
V bosenských školách neexistují žádné oficiální vzdělávací programy v oblasti mediální gramotnosti. Proto doufáme, že hra pomůže nejen novinářům, ale také obecnému publiku. Když jsme se hrou začínaly, udělaly jsme si průzkum a zjistily jsme, že nějakých 90 % lidí používá web a sociální sítě, hlavně facebook, jako primární zdroj informací, a to víc než jednou denně. Tudíž podle nás potřebují nástroje, pomocí kterých můžou ověřit, když se jim něco nezdá.

A stojí o to?
Je pravda, že když si člověk čte zprávy, může je číst i tak, aby si jimi potvrdil svoje názory a přesvědčení. Ale náš průzkum ukázal, že zhruba 60, 70 % lidí se zprávy snaží ověřovat, na googlu nebo na jiných serverech. Myslím si, že lidé jsou přirozeně zvědaví a že když budou vědět jak, rádi si ověří, jestli je ta fotka autentická, nebo není.

Nenávist online

Jak si vlastně Bosna stojí tváří v tvář fenoménu fake news?
Nejspíš jsme na tom ještě docela dobře, v porovnání s některými jinými zeměmi. Nemáme tolik fake news v mainstreamových médiích. Hodně jich najdete na takových těch pofidérních neregistrovaných serverech, které kopírují články odjinud a pracují se senzačními titulky a problematickým obsahem, aby nalákaly čtenáře. Existuje teď nová fact-checkingová iniciativa, jmenuje se Raskrikavanje, a ta nedávno informovala o případu kohosi, jehož jméno bylo registrováno na asi dvacítce zpravodajských serverů a všude po nich šířilo nenávistný obsah. To je velký problém.

V souvislosti s tím musím zmínit další znepokojivou věc: hodně problematický mediální narativ o migrační krizi. Dokonce i v mainstreamových médiích se teď objevují zprávy o lidech, kteří do Bosny přicházejí a přežívají tam ve stanech, že jsou to feťáci a roznašeči chorob, že okrádají lidi… Hodně intenzivní to bylo minulý týden, teď už se to trošku zmírnilo – možná i díky tiskové konferenci jednoho z poslanců, který řekl, že se k těm lidem musíme chovat důstojně a s respektem.

Bosna, nová zastávka na cestě na Západ? Chudou zemi testují migranti a žádosti o azyl

Číst článek

Mluvila jste o nenávistných komentářích. Jak často ta nenávist míří proti druhému národu, Bosňák proti Srbovi, Srb proti Chorvatovi a podobně? Má virtuální Bosna potíže s extrémním nacionalismem?
Nacionalistická rétorika, rozdmýchávaná tu tou a tu onou stranou, je online hodně přítomná. Narazíte na ni často. Víte, mockrát už se stalo, že když nešlo o politické rozdíly, lidé k sobě byli solidární a vycházeli si vstříc. Ale jakmile se zapojí politika, v diskusích pod články to vře . Stává se, že některé servery musí diskuse zavírat, někdy i preventivně předem.

Například kdy?
Třeba 11. července, kdy se koná pieta ve Srebrenici. Nenávistné projevy v diskusích jsou velký problém, a když jsem dřív pracovala v mediální organizaci, která se zabývala bosenskou mediální scénou, pořád jsme se snažili najít řešení. Způsob, jak tomu čelit. Protože většina onlinových médií u nás funguje v seberegulačním módu, zároveň nezaměstnávají tolik lidí.

Co vlastně pro mladé lidi v Bosně znamená národnost a národ? Vím, že je těžké generalizovat, ale stejně: cítí se spíš jako Bosňané, nebo jako Bosňáci/Srbové/Chorvati?
V tomhle vám nemůžu jasně odpovědět. Hodně lidí chce stavět mosty, uhladit rozdíly mezi stranami, být probosenští, proevropští, záleží jim na jednotě země. Ale zároveň narazíte i na hodně jiných, kteří… osobně nechápu, jak může být někdo narozený po válce nacionalistou, ale děje se to.

Dobré znamení je, že mladí lidé protestují proti systému dvou škol pod jednou střechou. ("Dvije škole pod jednim krovom", systém etnické segregace ve školách, kdy srbské děti na jedné straně a bosňácké a chorvatské na straně druhé navštěvují jednu školu, ale učí se v ní odděleně, v různých třídách a podle různých osnov, často i s různými vchody do budovy, pozn. red.) Dětem a dospívajícím se to nelíbí, nechtějí být takhle rozdělovaní, chtějí trávit čas společně, hrát si a vyrůstat spolu, a dávají to najevo. Znamená to, že nám tu vyrůstá zdravá mladá generace.

Dayton, nejvyšší zákon

Na rozdíl od daytonského systému, který se v průběhu let ukázal jako hodně nezdravý…
Někteří naši politici se zasazují o jeho reformu. Ale pro jiné je Dayton tím nejvyšším zákonem. Což je potíž, protože i Evropský soud pro lidská práva prohlásil ústavu Bosny a Hercegoviny za diskriminační. Pak tu máme nepořádek ve struktuře země – pro zemi, která je rozdělená na dvě entity, jeden distrikt (kondominium Brčko, pozn. red.), deset kantonů a stovky okresů, je hodně těžké fungovat. Představte si jenom, že potřebujete za doktorem do jiného kantonu, ale musíte si k tomu vybavit záplavu papírů a povolení… I když se lidé snaží žít normální život bez politiky, téhle administrativní noční můře se nevyhnou.

Zato je to ideální živná půda pro korupci.
To ano. Je to svízel. Dayton zafungoval, když šlo o to zastavit válku. Což je samozřejmě velká věc. Jenže pochybuju, že by tenkrát kdokoli čekal, že tuhle stejnou ústavu budeme mít i skoro 30 let po válce.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít